Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Na rozloučenou se ozval klakson milované ‚tatřičky‘. Miroslav Zikmund odešel, zanechal po sobě nedocenitelnou sbírku

16.12.2021
Na rozloučenou se ozval klakson milované ‚tatřičky‘. Miroslav Zikmund odešel, zanechal po sobě nedocenitelnou sbírku

Foto: Se svolením Nadační fond Zikmundova vila (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Miroslav Zikmund při své poslední návštěvě milované vily v srpnu 2021

Miroslav Zikmund se po 102 letech vydal na svoji poslední cestu do neznáma. 11. prosince proběhl pohřební obřad jen v kruhu rodiny a přátel. Rakev zdobila vazba z lesních stromů, šípků, břečťanu a žlutých růží jako vzpomínka na Zikmundovu zahradu, kterou miloval nade vše. Odjezd rakve pak provázela lidová argentinská píseň, která zněla jako úvodní u dlouholetého rozhlasového pořadu Zikmunda a Hanzelky. V závěru se ozval klakson jejich Tatry 87, kterou oba přezdívali ‚tatřička‘. Za sebou Miroslav Zikmund nechal obrovskou sbírku předmětů ze všech světadílů. A právě na ně se brzy budeme moct zaskočit kdykoliv podívat. A to přímo k Zikmundovi domů.

Svou vilu totiž Miroslav Zikmund v roce 2020 prodal svému příteli, zlínskému podnikateli Čestmíru Vančurovi, který je také prezidentem zlínského filmového festivalu a ten má v plánu vilu zpřístupnit veřejnosti. Vila byla nejdřív bydliště prvního hejtmana zlínského okresu Josefa Januštíka a jeho ženy Marie, to se psal rok 1935. V roce 1942 koupil vilu pozdější oscarový režisér Elmar Klos. Manžele Janušíkovi ve vile ovšem nechal bydlet do roku 1953. Proč? Marie byla jeho matka. Ale protože doba byla nahnutá, v roce 1953 musel i Klos prodat. A k tomu se nachomýtl právě Miroslav Zikmund, který se s Klosem znal ze zlínských filmových ateliérů.

 

Podzimní pohled na Zikmundovu vilu

Láska k zahradě rozhodla

Zikmundovi u vily na Nivách u Zlína učarovala především vzrostlá zahrada. V rozhodování o koupi tak měl rychle jasno. Po uzavření smlouvy se společně s architektem Zdeňkem Plesníkem ihned pustil do rozsáhle rekonstrukce. Vnitřní vybavení navrhoval designer Miroslav Navrátil. Do návrhů mobiliáře se však velmi aktivně zapojoval i sám Zikmund.

První rok bydleli v domě mimo čerstvě sezdaných manželů Zikmundových i novomanželé Hanzelkovi. Ti si souběžně pořídili stavební parcelu v těsné blízkosti. Projekt stavby vlastní vily zadali stejně jako sousedé architektu Plesníkovi. Zatímco Hanzelkovi však zlínský domov opustili už v roce 1958, Miroslav Zikmund na Nivách žil až do prosince 2016, kdy začalo jeho postupné přestěhování k životní partnerce Marii Macalíkové. V roce 2020 se pak Zikmund rozhodl vilu definitivně opustit a prodat ji svému příteli Vančurovi.

 

Interiéry vily jsou kompletně zachovány, jako by Miroslav Zikmund před minutou odešel

Ale pozor. Miroslav Zikmund svou vilu miloval. Strávil v ní více než půl století. Když byl v srpnu naposledy na Nivách, zadíval se v zamyšlení na vilu a řekl jedinou větu: „To je tak krásný dům...“ Krásný dům s krásnou zahradou i minulostí.

Žádné mrtvé muzeum

Při prodeji vyjádřil Miroslav Zikmund přání, aby se dům nestal mrtvým muzeem, ale aby se zde i nadále žilo, pracovalo a tvořilo. Prostor totiž sloužil dlouhá léta jako útočiště umělců, spisovatelů a dalších aktérů disentu. (Vilu často navštěvoval dr. Pavlištík a další jeho přátelé ze Zlína, scházeli se tu například Václav Havel, Soňa Červená, Ludvík Vaculík a řada dalších.) Tvořivý duch je v atmosféře místa znát. Nejen proto se Čestmír Vančura rozhodl namísto soukromého využití objektu založit nadační fond, který bude o místo v souladu s přáním Miroslava Zikmunda pečovat. Kromě nezbytných oprav je v plánu i zpřístupnění objektu veřejnosti, první návštěvníci by do vily mohli zavítat příští rok, kvůli epidemii covidu se však termín může posunout. Přátelé díla Mirka Zikmunda a fanoušci architektury, designu a v neposlední řadě dvojice H+Z se tak mohou těšit na možnost unikátního zážitku - objevení míst, které zatím znají jen z knih a příběhů.

 

O hosty v Zikmundově vile nebyla nikdy nouze. Pobýval tu třeba herec Karel Höger, atlet Emil Zátopek, režisér Evald Schorm, spisovatel Jan Otčenášek, herečka Libuše Švormová, fotograf Jindřich Štreit a stovky dalších známých i neznámých osobností. No a na ty, kteří se zdrželi přes noc, pak čekala tato stylová ložnice. 

I když od přestavby domu na zlínských Nivách uplynulo téměř 70 let, stojí dnes v takřka nezměněné podobě. Kompletně zachovaný je také interiér, kterému vévodí ohýbaný nábytek, tisíce knih a stovky unikátních předmětů získaných na cestách po celém světě. Díky své zachovalosti a unikátnosti byl za přispění architekta Petra Všetečky objekt včetně zahrady v roce 2000 zapsán na seznam nemovitých kulturních památek ČR. K nezbytné údržbě přispělo také město Zlín.

Ale zpátky k prvnímu prosinci

Po smrti Miroslava Zikmunda vzniklo u jeho vily hned improvizované pietní místo, kam lidé chodili zapalovat svíčky. Začala se plnit i kondolenční kniha na zlínské radnici nebo v Muzeu Jihovýchodní Moravy. A vzkazy byly dojemné. „Moc velký člověk, vzácný skromný muž a velká legenda,“ napsal jeden z příchozích. „Upřímnou soustrast rodině i přátelům. Krásné vzpomínky na úžasného člověka nám zůstanou navždy. Děkujeme za vše,“ připojili se členové klubu Hanzelky a Zikmunda. Muzeum zaplavily i kondolence elektronickou poštou. Lidé i volali. Vzpomínky a smutek nad smrtí cestovatele zaplnil i sociální sítě.

 

U spodního vstupu k vile (u branky, kterou Miroslav Zikmund poprvé vstoupil na místo, které se stalo na téměř 70 let jeho domovem) byl připraven začátkem prosince prostor k zapálení svíčky pro sousedy a zájemce z nejbližšího okolí Niv.

Na tajno v Praze

Miroslav Zikmund opustil tento svět v nemocnici v Praze jako jeden z 13 nejstarších mužů České republiky. „Byl už slabší. Nechala jsem ho tam převézt, protože tu bydlím. Abych ho měla blíž a mohla ho často navštěvovat. Zprostředkovávala jsem mu zprávy, které mu posílali přátelé a příznivci, dělalo mu to radost. Na tajňačku jsme si spolu vždy dali malou štamprličku višňovky,“ prozradila Blesku Jana Macalíková (46), dcera cestovatelovy životní partnerky Marie.

Udělej mi náhrobek, už jsem starý

Když Zikmundovi bylo 92 let, zjistil, že už je starý. Poznal to podle toho, že ho nějaký mladík pustil sednout. A v tu chvíli se lekl, zvedl telefon a zavolal svému kamarádovi, akademickému sochařovi Otmaru Olivovi s tím, že chce náhrobek. „To mně jednou telefonoval a říká mi: Otmare, zjistil jsem, že už su starý. A já se ho ptám, jak na to přišel. On mi říká, že ve chvíli, kdy jej chtěli nechat si sednout v trolejbusu. Tak si zajel koupit hrobové místo na Lesní hřbitov a mě poprosil, jestli bych mu neudělal náhrobní kámen,“ vylíčil Deníku Otmar Oliva. Miroslav Zikmund si naplánoval i podobu vlastního pohřbu, který si přál jen v kruhu rodiny a nejbližších přátel. Přichystal si ale i znění smutečního oznámení, rodině jen stačilo přidat datum úmrtí a pohřbu.

 

Miroslav Zikmund

Narodil se do rodiny strojvůdce Antonína Zikmunda a jeho manželky Magdaleny, rozené Voráčkové, v domě č. 31 v Úslavské ulici v Plzni, kde žili do roku 1927. Jeho dědeček Josef Zikmund byl řezník a hospodský ve Volduchách na Rokycansku. Svou první delší cestu podnikl asi v šestnácti letech s mladším bratrem Josefem a kamarádem Václavem na Podkarpatskou Rus, která byla v období první republiky součástí Československa. Po maturitě v roce 1938 začal studovat Vysokou obchodní školu. Protože na počátku druhé světové války němečtí okupanti uzavřeli české vysoké školy, mohl ji ukončit až v roce 1946. Na škole studoval s Jiřím Hanzelkou, který byl jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich knih.

V letech 1947–1950 podnikl spolu s Jiřím Hanzelkou cestu do Afriky a Jižní Ameriky (na snímku oba cestovatelé, foto se svolením Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně). Celou tuto výpravu absolvovali společně vozem Tatra 87. Z této cesty bylo rozhlasem odvysíláno přes 700 reportáží. Na této cestě udělali velké množství fotografií a natočili množství filmového materiálu, jehož dokumentární cena je značná. Afrika byla tehdy pod nadvládou evropských koloniálních mocností. O komunistickém puči v Československu v únoru 1948 se dozvěděli v Belgickém Kongu, kde místní tisk věnoval události ve střední Evropě jen malou pozornost. V libyjské Syrtě měla po sabotáži jejich tatrovka havárii, v Egyptě přenocovali na vrcholu Cheopsovy pyramidy, v Tanganice vystoupali na vrchol Kilimandžára, v konžském pralese se setkali s Pygmeji, z Kapského Města se přeplavili lodí do Buenos Aires, v Riu de Janeiru na pláži Copacabana se Zikmund málem utopil při koupání v moři, v Ekvádoru, kde uvažovali o emigraci z Československa, se setkali s lovci lebek z kmene Šuárů.

Podle Zikmunda byl svět v době jejich cesty do Afriky a Jižní Ameriky bezpečnější. Během africké cesty navštívili například Itálií ovládané Somálsko, které je na počátku 21. století zhrouceným státem nebezpečným pro cizince. Nejnebezpečnější situaci v Africe zažili Zikmund a Hanzelka v Habeši, kde je přepadli lupiči.

V roce 1953 se oženil s operní pěvkyní a sólistkou Národního divadla Evou Maškovou, se kterou měl syna Miroslava. Toto manželství skončilo rozvodem v průběhu druhé cesty.

Snímek z dokumentu Století Miroslava Zikmunda z roku 2014, foto se svolením Jindřicha Böhma

Druhou cestu podnikli již s doprovodem ve dvou upravených nákladních vozech Tatra 805 v letech 1959–1964. Při této výpravě projeli Asii a Oceánii. Také na této cestě shromáždili velké množství dokumentárního materiálu. Při druhé cestě navštívili například Turecko, Sýrii, Pákistán, Indii, Cejlon, Barmu, Kambodžu, Indonésii, Japonsko nebo Irák. Zikmund později uvedl: „V málokteré zemi jsme se cítili tak dobře a tak bezpečně jako v Iráku.“ Během cesty po indonéských ostrovech se dostali až na Západní Novou Guineu, kterou Indonésie získala krátce předtím od Nizozemí a později anektovala. Při plavbě ze Sumatry do Japonska zažil Zikmund rovníkový „Neptunův křest“.

V letech 1963–1964 procestovali velkou část Sovětského svazu od východu k západu, od Tiksi na severu Jakutska až po Pamír na jihu v Tádžikistánu. Zikmund později uvedl, že běžní Rusové jsou zřejmě nejhodnější lidé na světě. Dále projeli cesty Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu, Turkménie, Ukrajiny a Polska. Přivítáni byli na zaplněném Staroměstském náměstí v 11. listopadu 1964. Nemohli navštívit Čínu, protože v 60. letech za vlády Mao Ce-tunga vypukla mezi Čínou a sovětským blokem roztržka.

V roce 1968 se postavil na stranu tzv. reformních komunistů, proto mu bylo v roce 1969 znemožněno dále publikovat a účastnit se veřejného života. Živořil v nepřízni režimu až do revolučního listopadu 1989. Pak se znovu rozjel po celém světě.

Vložil: Kamil Fára