Pil, kouřil… všechno dělal naplno. A vydělal tolik, že to neměl za co utratit. Tajnosti slavných
10.08.2018
Foto: archiv ČT/Jindřich Panáček
Popisek: Ilja Prachař jako továrník Kozák v seriálu Hříšní lidé města pražského
Filmaři si ho zaškatulkovali do uniforem, nakonec ho ale nejvíc proslavil tlustý, nenažraný a hamižný pohádkový statkář. Zakladatel herecké dynastie si ale uměl života užívat mnohem víc, než jeho Trautenberk, který mu leckdy už i samotnému šel šíleně na nervy.
„Až se to stane a nebudu už mezi vámi, zakazuji vám, abyste o mně psali jenom jako o Trautenberkovi. Copak jsem neodehrál kvalitnější role?“ prohlásil nezapomenutelný Ilja Prachař ve svém posledním rozhovoru. První díl nestárnoucích Krkonošských pohádek natáčel v roce 1973, poslední o jedenáct let později. A po třech desetiletích seriálový projekt získal v divácké anketě titul nejlepší Večerníček. Ilja Prachař ale ztvárnil na jevišti desítky postav různých žánrů, zahrál si v téměř sto šedesáti filmech a televizních inscenacích a nechyběl ve třech desítkách seriálových projektů. Není divu, že se mu právě Trautenberk na pozici nejvýraznější role zajídal. „Mockrát se stalo, že jsme byli u dědy na chalupě a chodily se na něj koukat cizí rodiny. Za plotem svým dětem ukazovali, jak vypadá ten Trautenberk. Děda je posílal rovnou do pr…,“ prozradil v jednom z rozhovorů jeho vnuk Jakub Prachař.
S Josefem Vaculíkem v roce 1948 v Divadle pracujících Zlín
(foto - vis.idu.cz)
Osudová zelená
Narodil se 30. dubna 1924 v Malenovicích u Zlína v rodině úředníka zdravotní pojišťovny a po maturitě na gymnáziu byl totálně nasazen v Baťových závodech. Po skončení války chtěl studovat medicínu, nejprve ale musel na vojnu. A ta obrátila jeho život vzhůru nohama. Strávil ji totiž v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, který ho popostrčil na hereckou dráhu. Herectví se později věnoval i jeho mladší bratr Kamil, který se ale před kamerou objevoval jen výjimečně. První profesionální angažmá získal již v roce 1947 ve zlínském Divadle pracujících, kde se prosadil i jako autor divadelních her. Dobový úspěch sklidil s inscenací Hádajú sa o rozumné, za niž dokonce dostal v roce 1951 Státní cenu. V letech 1952 až 1954 působil ve Státním divadle v Ostravě, kde se opět pokoušel prorazit i jako autor. V roce 1954 definitivně přesídlil do Prahy a pět let hrál v libeňském Divadle S. K. Neumanna, dnešním Divadle pod Palmovkou. Nejdůležitější část kariéry ale prožil na jevišti Divadla na Vinohradech, v němž působil až do odchodu do penze v roce 1991. Současně hostoval na řadě dalších pražských scén.
První český seriál
S příchodem do Prahy přišly také první příležitosti před kamerou. Poprvé se objevil v roce 1957 v menší roli v psychologickém dramatu Jaroslava Balíka Bomba. První větší roli dostal o dva roky později ve slavném kriminálním dramatu Karla Kachyni Král Šumavy, v němž ztvárnil velitele SNB. Souběžně si zahrál mimo jiné i v historicky prvním českém televizním seriálu Rodina Bláhova. Scénář byl kolektivním dílem Ilji Prachaře, Zdeňka Bláhy a Jaroslava Dietla, vysílat se začal 9. prosince 1959 a prvních devět dílů režíroval legendární Jaroslav Dudek. Uniformy a postavy různých funkcionářů pak Prachaře provázely i v dalších letech v různých žánrech. Výrazné vedlejší role mu přinesly i umělecky významné projekty šedesátých let, například v politické epopeji Vojtěch Jasného z roku 1968 Všichni dobří rodáci. Často jsme ho vídali i v detektivkách, v nichž několikrát dostal roli vraha. S uniformou byla spjata i jeho poslední výrazná postava generála Bergera ve válečném dramatu režiséra Martina Hollého z roku 1980 Signum Laudis.
S Vlastimilem Brodským na pražských Vinohradech v roce 1963, v Čapkově Válce s mloky
(foto - vis.idu.cz/Olga Housková)
Osud jménem Trautenberk
Bezesporu největší popularitu mu vynesl hamižný, zákeřný a nenažraný statkář v legendárním Večerníčku Krkonošské pohádky. Trautenberk si nedá pokoj a neustále vymýšlí proti Krakonošovi různé pletichy. Vždycky se mu to ale vymstí a Krakonoš mu ukáže, kdo je v Krkonoších pánem. Neminulo ho ani kontroverzních Třicet případů majora Zemana, v nichž ztvárnil ve dvou epizodách továrníka Čadka. Zahrál si v celé řadě titulů, poplatných době, ale také v nezapomenutelných skvostech, například ve třech epizodách legendárních Chalupářů jako Tonda Balabán. Před filmovou kamerou stanul naposledy v roce 1994, opět jako funkcionář, v koprodukčním snímku režisérky Drahomíry Vihanové Pevnost. Významné bylo i jeho působení v dabingu. Jeho hlas zazníval v desítkách zahraničních filmů i seriálů a za dlouholetý přínos v tomto oboru získal v roce 1997 Cenu Františka Filipovského.
Se Zdeňkem Řehořem ve slavném Večerníčku Krkonošské pohádky
(foto - repro/archiv ČT)
Neodolatelný společník
Stejně jako řada kolegů byl vášnivým fanouškem fotbalové Slávie a mimořádně vtipným, vlídným a společenským mužem, s nímž strávit nějakou tu hodinku byla radost. „Někdy byl sobecký, někdy velkorysý. Tahle vlastnost je nám všem typická. Trochu sobeckosti v sobě mám já i můj otec,“ přiznal jeho vnuk Jakub v dokumentárním pořadu České televize Příběhy slavných. „Miloval večírky, společnost. To bylo jeho. Když získal titul Laureát státní ceny, měl hodně peněz, ale neměl je za co utratit. Nic v té době tady prostě nebylo. Takže většinu těch peněz propařil. Jinak miloval klid a pohodu. Doma rád odpočíval, moc nemluvil.“ Jednu dobu prý začal holdovat alkoholu mnohem víc, než je zdrávo. „Všechno dělal naplno, když pil, tak pil, když kouřil, tak kouřil,“ prozradil jeho kolega z divadla Jiří Plachý. Jednou se prý zamiloval do vína a pil ho tak bouřlivě, že kdyby mu to lékaři nezakázali, zabilo by ho to. „Ke cti mu bylo, že měl silnou vůli a ze dne na den dokázal se vším v klidu seknout,“ dodal syn David.
Tempo si vybralo daň
Pracovat byl zvyklý denně od osmi ráno do půlnoci. „Zkoušky v divadle, odpoledne televize, potom představení a v noci dabing. Můj pracovní den byl šílený. Byl jsem kardiak a k tomu se postupně připojily problémy s ledvinami, játry, nohy začaly otékat, a tak jsem si řekl: Dost,“ prozradil v jednom rozhovoru. Bylo to právě v létě, během divadelních prázdnin, a tak se tajně rozjel do Prahy. „Otevřel jsem si svůj šuplík v šatně, do igelitky nandal všechny ty šminky a ředitelce Jiřce Jiráskové napsal dopis. Nechal jsem ho na vrátnici.“ Sám se prý tenkrát obával, že to ponese těžce, ukázalo se ale, že opak je pravdou. Konečně doma přečetl celou knihovnu, a než ho postihla mozková mrtvice, chodil na výstavy a daboval. Z divadla si ale přece jenom vzal něco na památku – mosaznou úchytku ze šuplíku své toaletky.
S Jiřinou Bohdalovou během natáčení seriálu Chalupáři
(foto - repro/archiv ČT)
Zanechal národu svoji kopii
Dokud mu síly stačily, zůstával na chalupě v severočeských Doubicích.Oporou, bez níž se neobešel, byla jeho o téměř čtrnáct let mladší manželka, loutkoherečka Jana, rozená Kalistová, která pocházela ze slavného divadelnického roku Želenských. Prožil s ní půl století a říkával, že si ji snad musel vymyslet. Pak mu ale lékaři museli odstranit nádor na čele, který byl již delší dobu pozitivní, a poté začal jeho organismus kolabovat. Zemřel 10. srpna 2005, české kultuře však zanechal důstojné následovníky. Syn David ani vnuk Jakub ho nezapřou, podobají se mu gesty, pohybem, držením hlavy i slovními spojeními, která užívají. A když se podíváme na fotky Ilji Prachaře z mládí, podoba s Jakubem je až neuvěřitelná.
Vložil: Adina Janovská