V osmi letech přišel o maminku a od čtrnácti tvrdě makal. Z malé dílničky po předcích vybudoval mocné impérium, které ochotně propagovaly i Baarová či Mandlová. Tajnosti slavných

Foto: repro geny.cz

Popisek: Obuvnický král Tomáš Baťa

Chudý kluk z Moravy se stal evropským Fordem a rodné město proměnil v supermoderní průmyslovou velmoc. Věřte-nevěřte, první továrnu založil se sourozenci, když mu bylo teprve osmnáct, a propagaci jeho výrobků ochotně propůjčovaly své tváře největší hvězdy první republiky.

Narodil se ve správné době, kdy vlna technických objevů přímo vyzývala ke změně dosavadních způsobů výroby. Tomáš Baťa starší se stal evropským králem první technické revoluce, jehož úspěch lze srovnávat snad jen s americkým průkopníkem automobilového průmyslu Henry Fordem. Hlavně mu ale nechyběla odvaha pustit se do něčeho nového. Bylo to dáno především prostředím, z nějž pocházel. Byl totiž tak chudý, že neměl co ztratit.

Král světového obuvnického impéria Tomáš Baťa st.

Na zkušenou do světa

Narodil se 3. dubna 1876 v rodině zlínského ševce jako šesté z dvanácti dětí a maminka mu umřela, když mu bylo pouhých osm let. O dva roky se otec znovu oženil a přestěhoval rodinu do Uherského Hradiště. Ševcovské řemeslo bylo v rodině tradiční, předávané z generace na generaci, ševcem byli samozřejmě i jeho dědeček Antonín či pradědeček Šimon a nejstarší doložená zmínka o ševci jménem Lukáš Baťa pochází dokonce z roku 1667. Bylo tedy dáno, že se Tomáš o rodinné řemeslo zajímal již od dětství a vyučil se v otcově dílně. Nešlo mu ale jenom o to, jak kvalitní boty vyrobit, ale také jak je co nejlépe prodat. Ve čtrnácti letech ale tatínka pořádně naštval, když se proti jeho vůli vypravil do Prostějova, kde začal pracovat u firmy Fäber, vyrábějící ševcovské stroje.

Nebezpečný konkurent?

Zvídavého kluka velmi zajímalo, jak lze práci ševců usnadnit a urychlit. Otázek měl ale až příliš, a tak brzy dostal výpověď, protože se jeho zaměstnavatelé obávali konkurence. A tak se pokorně vrátil domů, dlouho tam ale nepobyl. Po jedné z bouřlivých hádek prostě sebral pár svých svršků a bez jediného haléře v kapse se vydal pěšky za sestrou Annou do Vídně. Ta mu finančně vypomohla, aby mohl začít v metropoli tehdejšího Rakousko-Uherska začít podnikat na vlastní pěst. Brzy ale skončil, protože doplatil na neznalost tamního trhu, a navíc nedostal úřední povolení k vykonávání řemesla. A tak si pro něj otec do Vídně přijel a společně odjeli do Uherského Hradiště, kde Tomáš nastoupil v otcově dílně jako obchodní cestující.

Sourozenci Anna, Tomáš a Antonín

Sestra neodolala

Jeho neúspěch ale nedal sestře Anně spát, a tak se nakonec sourozenci dohodli a společně s bratrem Antonínem založili 24. srpna 1894 první vlastní továrnu na výrobu a opravu obuvi. Oficiálně byla napsaná na Antonína, protože Tomáš ještě nebyl podle tehdejších zákonů plnoletý, a tak nemohl sám podnikat. Původně žádali o povolení obuvnické živnosti v Uherském Hradišti, město jim ale záměr provozovat živnost na výrobu obuvi a vybudovat obuvnický podnik nepovolilo. Pochopení našli ve Zlíně, kde získali od města souhlas. Tím Zlín tak posvětil, aniž o tom neměli tenkrát jeho radní ani ponětí, založení základů budoucího obuvnického komplexu. Zpočátku sourozenci vyráběli valašskou prošívanou houněnou obuv a k její výrobě využívali především práce domácích dělníků. Zaměstnávali zhruba deset dělníků, kteří museli pracovat fixní pracovní dobu, za niž dostávali pravidelnou týdenní mzdu. Tento způsob řízení podniku byl tenkrát neobvyklý, ale také velmi průkopnický.

Poprvé úplně na dně

V létě 1895 dolehla na rodinu krize. Veškerý jejich majetek už byl zastaven na splátky a směnky, které již neměli z čeho splácet. Vzápětí Antonín narukoval na vojnu, a tak se vedení podniku ujal Tomáš ve snaze zbavit se dluhů. „Brzy si mne práce podrobila celého. Všechno požehnání mého života počalo se tohoto dne. Pochopil jsem svoji pošetilost v napodobování lenošných lidí, ať pánů či nepánů. Vykonáváním všech dělnických prací našel jsem cesty, které vedly k úspoře materiálu i zjednodušení dělníkovy práce… Suroviny nosil jsem na zádech z otrokovického nádraží od půlnočního vlaku, deset kilometrů od Zlína. Do rána jsem s jedním dělníkem nakrájel materiál a ráno vydal dělníkům. Dělníci pracovali ve dne v noci, až bylo dílo hotovo. Pak zase dělníci vyspávali a já jel v noci odvézt zboží, dovézt novou surovinu a i peníze na výplatu… Sám jsem nakupoval materiál, sám jej pořezal nebo střihal, sám rozdělil mezi dělníky, sám přijal a prohlédl pár po páru, sám vyplatil dělníky, sám provedl všechno knihování a vyúčtováni…“ popisoval později nejkrušnější dobu svého života.

S Marií Menčíkovou se seznámil na jednom vídeňském plese

Další velká pohroma

Během jediného roku se Tomáš všech dluhů zbavil, další pohroma ale na sebe nenechala dlouho čekat. Firma Koditsch a spol., u níž měli všichni ševci včetně Baťových uloženy směnky, zkrachovala. Otcovu firmu to zruinovalo, Tomáš se ale nechtěl vzdát. Přišel s nápady, které měly situaci vyřešit. Rozhodl se začít šít boty z plátna, které bylo mnohem levnější a dostupnější než pravá kůže. Zrodily se tzv. baťovky, plátěné boty s koženou podešví a elegantní špičkou z pravé kůže, o které začal být díky reklamě obrovský zájem. Výroba se rozjížděla ve velkém, a tak Baťa v roce 1899 koupil v Německu první šicí stroje s ručním pohonem. O prosperitu se zasloužila Anna, která převzala veškerou ekonomiku a nepřipustila žádné plýtvání či nepromyšlené rozhazování. Především díky ní byly všechny dluhy splaceny již v roce 1897 a po dokončení železniční trati z Otrokovic do Vizovic postavil Baťa svoji první výrobní budovu, v níž zaměstnával už 120 lidí.

Americká inspirace

Postupně začal skupovat pozemky ve Zlíně a rozšiřovat firmu, kterou k 1. srpnu 1900 přejmenoval na T&A Baťa. Základem výroby byla plátěná a houněné obuvi, firma byla v rozkvětu, její spoluzakladatel Antonín Baťa ml. ale onemocněl tuberkulózou. Přesto se Tomáš rozhodl předat dočasně vedení spolupracovníku Štěpánkovi a odjet do Spojených států, kde chtěl nabrat zkušenosti s tamním způsobem organizace práce, výplatou zaměstnanců a uskladněním polotovarů. Po téměř půlročním pobytu přivezl na jaře roku 1905 do Zlína nové plány výstavby továrních budov i nadšení pro americký management. Z USA také objednal nové, výkonnější stroje a začal také stupňovat požadavky na dělníky. Za špatně odvedenou práci udílel pokuty, nepřistoupil na požadavky odborové organizace, a tak se dočkal první stávky zaměstnanců. Situaci vyřešil pragmaticky – stávkující propustil a na jejich místa přijal nové nekvalifikované pracovníky.

Reklamní kampaň firmy Baťa na letní novinky 1940 nafotily kromě Lídy Baarové i Nataša Gollová,
Adina Mandlová, Zdenka Sulanová, Antonie Nedošinská a další české herečky

Postavil kus Zlína

V roce 1908 Antonín zemřel a Tomáš se stal výhradním vlastníkem firmy. O dva roky později již vyráběl denně více než tři tisíce párů bot a zaměstnával zhruba 350 dělníků. A nastal problém, kde je všechny ubytovat. Proto začal s výstavbou tzv. Baťových domků, kromě nich ale ve Zlíně přibyla celá řada dalších budov, které dnes tvoří charakteristickou architekturu města. V roce 1912 přešly dílny na výrobu celokožené obuvi a nastala i další opatření k prohloubení racionalizace a intenzifikace práce. Dělníkům, kteří nedosáhli předepsaného pracovního výkonu, firma účtovala k náhradě tzv. ztráty na režiích. Padaly pokuty za nedostatečně a špatně provedenou práci. V témže roce se Baťa oženil s dcerou správce vídeňské dvorní bibliotéky Marií Menčíkovou a po dvou letech se narodil jeho jediný syn Tomáš II.

Dokázal využít válku i krizi

Počátkem první světové války firma dostala první velkou zakázku na 50 000 párů vojenských bagančat a počet pracovníků i denní výkon rychle rostly. Během války se počet zaměstnanců zdesetinásobil, Baťa založil vlastní koželužnu a koupil velkostatky pro zásobování dřevem a potravinami pro zaměstnance. Současně začal otvírat první vlastní prodejny. Po válce ale odstartovala krize, a tak koncem roku 1918 řešil Baťa situaci zřizováním osobních účtů zaměstnanců, které byly úročeny desetiprocentní úrokovou mírou. Naspořené peníze byly použity jako investice do provozního kapitálu, zaměstnanci si je ale mohli po udání důvodu vybrat. Řešení ale bylo dočasné a již v roce 1919 začali zaměstnanci stávkovat. Krize vyvrcholila o rok později, a tak se Baťa rozhodl k odvážnému kroku. Dvakrát snížil cenu obuvi, čímž chtěl vyprodat sklady. Poloviční ceny působily jako magnet, zásoby se prodávaly a Baťa inkasoval drahocenně zhodnocené peníze. Jeho levné boty začaly ovládat trh a značka Baťa se stala symbolem odvážného a úspěšného podnikání. V roce 1923 měla síť prodejen Baťa již 112 poboček a Tomáš Baťa se stal ve Zlíně starostou.

Baťovy domky

Inspirace od Forda

Noví dělníci, kteří do Zlína přicházeli ve 20. letech, byli okamžitě přijímáni. Ti nejlepší mohli po pracovní době navštěvovat Baťovu školu práce, v níž viselo jeho heslo: Neříkej mi, že to nejde – řekni mi, že to neumíš. Od roku 1919 začal budova síť prodejen i v zahraničí a koncem roku 1925 již  pracovalo v jeho koncernu 5200 zaměstnanců. V prvním desetiletém plánu předpovídal denní výrobu 100 000 párů bot, tento plán byl ale již po roce překonán téměř o dvojnásobek. Proto se začaly tvořit roční plány, které byly dál rozděleny na týdenní, a ty pak na denní programy. Na každý den byl stanoven přesný obrat, kterého muselo být dosaženo. Další revoluční inovací bylo vytvoření hospodářských jednotek, které měly vlastní účet zisků a ztrát. V druhé polovině 20. let již Baťa ovládal polovinu československého exportu obuvi a podle vzoru závodů Henryho Forda byla zavedena pásová výroba. Koncern se rozrůstal do dalších sfér hospodářství, dceřiné společnosti vznikaly po celém světě. V roce 1931 se rodinný podnik změnil na akciovou společnost se základním kapitálem 135 milionů korun.

Legenda zahynula, značka přežila

Se smrtí se Tomáš Baťa utkal během života několikrát. Poprvé na dušičky v roce 1911, kdy se srazil se svým vozem u Malenovic s povozem a následně byl operován ve Vídni. V roce 1917 ho málem připravil o život těžký zánět žil. Základ na celoživotní potíže s křečovými žilami si prý vytvořil v počátcích podnikání, když chodil s těžkou nůší na zádech. Potřetí již štěstí neměl. Zahynul 2. července 1932 se svým pilotem Jindřichem Broučkem, když letěl ve svém osobním letadle Junkers F 13 do Švýcarska na slavnostní otevření nové pobočky v Möhlinu. Startovali z firemního letiště v Otrokovicích. Zprvu byl let kvůli mlze o hodinu odložen, Baťa ale trval na odletu, protože byl v deset hodin očekáván v Curychu. A tak osm minut před šestou hodinou letadlo odstartovalo, jenže se vzápětí zřítilo ze zhruba třicetimetrové výšky.Továrník, kterého znal celý svět,zahynul patnáct metrů od ohrady své továrny na Bahňáku. Pilot Brouček byl nalezen mrtev, v rukou ale ještě svíral knipl, jakoby chtěl do poslední chvíle tragédii zabránit.

Trosky letadla po tragické havárii

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská