Já je miluju všechny... Nejslavnější žokej má ale i jiné lásky, nejen koně. Čím vším tvrdě zaplatil a proč ty odchody ´jak v opeře´? Tajnosti slavných

Foto: Facebook

Popisek: Legendární žokej Josef Váňa v prosinci 2009 v pražském hotelu Hilton, kde převzal ocenění za třetí místo v anketě Sportovec roku

Mezi českými ‘koňáky‘ je bezesporu největší hvězdou všech dob a neuvěřitelné výkony předvedl i po šedesátce. Podobně jako řada jiných hvězd ale i on pořádně natahoval své fanoušky na skřipec.

Končím… Nekončím… Prohlášení nejslavnějšího českého žokeje přivádělo v posledních letech jeho příznivce leckdy až do rozpaků. Choval se totiž jako řada dalších osobností showbyznysu i sportu. Kolikrát jsme už jenom slyšeli pronášet podobné proklamace třeba Petra Jandu z Olympiku či brankářskou hvězdu Dominika Haška. O Jaromíru Jágrovi ani nemluvě. Ten dokonce po letošním mistrovství konec kariéry veřejně oznámil, aby vzápětí vyšlo najevo, že vlastně měl na mysli pouze své působení na ledě v České republice. A s legendárním žokejem Josefem Váňou to bylo to samé v bledě modrém. Letos ale nakonec přece jen usoudil, že už jeho více než šedesátileté kosti nejsou na nebezpečné pády na dostihovém závodišti v takové kondici jako dřív, a na start Velké Pardubické nakonec přece jen nenastoupil.

Josef Váňa v šedesáti letech. Klobouk dolů, nejeden teenager by si z něj mohl vzít příklad.

Jezdil na všem, co ho neshodilo

Fenomén dostihových drah, kterého znají nejen všichni koňáci, je s osmi vítězstvími ve Velké Pardubické a mnoha dalšími jezdeckými a trenérskými úspěchy největší postavou českého dostihového sportu. Narodil se 20. října 1952 v obci Slopné na Valašsku a již odmala jezdil na všem, na čem se jezdit dalo – na kozách, krávách, koních, a dokonce i na prasatech. „Prvního jezdeckého koně? Toho jsem měl možnost vidět asi v pěti šesti letech. Jeden z těch koní, kteří tahali vozy, byla polotěžká kříženka Furiosa s nějakým těžším chladnokrevníkem, a na tom tenkrát náš živočichář JZD jezdil. To byl první jezdecký kůň, kterého jsem viděl,“ zavzpomínal v jednom rozhovoru.

S tvrdohlavým Paramonem na Velké Pardubické

Jeho cesta ke koním ale nebyla přímá a jednoduchá. Začínal jako chovatel a ošetřovatel koní v Tlumačově, poté byl pomocným dělníkem na stavbě televizního vysílače na Pradědu, strojníkem lyžařského vleku a později i vedoucím lyžařského střediska. V osmadvaceti letech se vrátil k ježdění. V roce 1994 se stal trenérem dostihových koní a majitelem firmy Jovan v Bohuslavi u Karlových Varů. Sportovní trofeje ovšem nezískal pouze v dostizích. V roce 1976 byl členem vítězné hlídky HS Pradědu v mezinárodním závodu Horské služby v Krkonoších a v roce 1978 ve Vysokých Tatrách, kde v témže roce zvítězil v obřím slalomu. Mimo jiné startoval i v Jizerské padesátce či v Jesenické sedmdesátce.

V sedle legendárního Železníka

První kůň, první ‘oříšek‘

Svůj první dostih jel v sedmnácti letech, 30. září 1979, na kobylce Kalině a rázem měl své první vítězství v kapse. V roce 1985 stanul poprvé na startu slavné Velké Pardubické s koněm Paramonem a skončil na úspěšném druhém místě. Od té doby jsme ho vídali ‘létat‘ přes nechvalně proslulý Taxis téměř pravidelně, vynechal pouze dvakrát. Jeho nejslavnějším závodem se však bezesporu stala ‘Pardubická‘ v roce 1991, kdy sice na Poplerově skoku spadl, znovu ale naskočil na legendárního Železníka a ještě dojel do cíle před všemi ostatními. Možná mu tehdy pomohla zkušenost z prvního startu v Pardubicích, kdy skončil druhý. „Nebýt otálení se znovunasednutím po pádu na Hadím příkopu, dojel bych ve své premiéře jako vítěz,“ prohlásil tehdy.

Josef Váňa v sedle Pokerfoxe (vpravo), manželka Pavla na Manou a syn Josef na Sixteen

Před svou první Velkou Pardubickou pracoval Josef Váňa na lyžařském vleku, takže se po celu zimu ke koním nedostal. Když pak konečně přišel do stáje, Paramon byl v takovém stadiu, že se na něj nedalo vůbec sednout. „Vyloženě si začal dělat z lidí kolem sebe srandu. Byl svým způsobem nezvládnutelný kůň. Pustil jsem se do něj a do jara jsem ho, i když kolikrát ‘stříkala krev‘ z něho i ze mě, přemluvil, že jsem na něm byl schopný normálně jezdit,“ prozradil. Právě kvůli Paramonovi si udělal amatérský kurz a začal jezdit dostihy. „Už odmalička byl perfektní skokan, tudíž měl předpoklady pro to, aby Velkou Pardubickou absolvoval. Já, i když jsem jel první Velkou Pardubickou, ‘strašák Taxis‘ pro mě strašák nebyl, protože jsem Paramonovi věřil, že je tak dobrý kůň, že Taxis skočí jako každou jinou proutěnou překážku. I když byl polokrevný, v tu dobu byl schopný závodit s plnokrevníky,“ prozradil Váňa.

Se stále dobře naladěným darebákem Tiumenem

Kůň legenda

Když začal s koňmi dělat znovu ve Světlé Hoře, tak svým způsobem hodně promlouval do tréninku dostihových koní. Měl prý nějakou vizi, že trenér nebo člověk, který s nimi dělá, by se neměl upnout na jednoho, aby jednomu nadržoval a druhému nenadržoval. „Samozřejmě Železník, s kterým jsem vyhrál čtyřikrát Velkou, se nabízí, že by to mohl být on, ale není to pravda. Já jsem ho neměl rád pro jeho aristokratickou povahu. On byl takový drzý a rozverný kůň. Spousty lidí si ochočil a dělal si s nimi, co chtěl. Já jsem naopak na něj musel být přísný, abych z něj tu panovačnost dostal,“ přiznal s tím, že na otázku, kterého koně měl nejraději, nedokáže odpovědět. „Já je mám rád všechny a beru je takovým profesionálním měřítkem, že ti nehodní zaslouží potrestat a hodní pochválit. Ale nedělám mezi nimi rozdíly, kterého mám raději a méně rád.“

S manželkou Pavlou

Legendární valach Železník zpočátku běhal rovinné dostihy a až v roce 1982 poprvé zkusil proutěnky. Pak si na pastvině zranil zadní nohu a byl prodán právě do Státního statku Světlá Hora, kde se setkal s Váňou. Společně čtyřikrát ovládli nejslavnější závod pevninské Evropy, v letech 1987, 1988, 1989 a 1991. Za svou kariéru Železník stihl 58 dostihů a vydělal 1 723 800 korun. Zemřel stářím v roce 2004 v šestadvaceti letech. Jasnou dvojkou ve Váňově životě byl anglický plnokrevník, hnědák Tiumen, s nímž Váňa naprosto nečekaně vyhrál v roce 2009 a v následujících letech zkompletoval hattrick. Tiumen vydělal 6,5 milionu korun, dnes je mu ale 14 let a už nezávodí.

S mladším synem Josefem

Vychoval řadu šampiónů

Z koní, které Josef Váňa jezdil od roku 1989, je třeba vedle Železníka a Vronského zmínit ještě alespoň Válečníka, Juventuse, Retrievera a Kedona. Jeho trenérským úspěchům dominuje devět vítězství ve Velké Pardubické. Dvojnásobnou vítězkou byla bělka Sixteen, po jednom vítězství získali Decent Fellow, Chalco, Vronsky a Cipísek. Trojnásobným vítězem je již zmíněný Tiumen. Z dalších koní, které byli na jeho statku v Bohuslavi trénovaní, je třeba připomenout jména jako Válečník, Poderoso, Gont, Del Sole, Juventus, Mastman, Welldancer, Barrow, Paracchini, Nobel, Lutin Des Bordes. Za trojicí úspěchů v derby stojí Poderoso, Ready For Life a Roches Cross.

Kráska Sixteen se svým slavným trenérem a jezdcem Dušanem Andrésem

Úrazy jako součást života

Většinou se o něm mluví především ve spojení s koňmi, i Josef Váňa má ale soukromí. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má syna Jiřího. Jeho druhá žena Pavla je mu vydatnou oporou v tréninku koní a mají spolu dva syny, Martina a Josefa. Mladší Pepča se vydal v tátových stopách a je úspěšným dostihovým jezdcem, který nyní působí jako první překážkový jezdec koní svého otce. A s výškou 178 centimetrů je o dvanáct ‘čísel‘ vyšší než slavný tatínek. „Ale to je jeho smůla, že moc narostl. Má i těžké kosti, s tím bude mít brzo problémy a nevydrží tak dlouho jako já,“ soudí Váňa starší.

Josef Váňa s Tiumenem loni v říjnu při své poslední Velké Pardubické

Slavný žokej přiznává, že by nejspíš nenašel ve svém těle jedinou kost, kterou by neměl někdy pochroumanou. Pánev, žebra, obratle, klíční kosti, nohy, pata – to vše měl zlomené, rameno roztříštěné a k tomu otřesy mozku. A to není zdaleka všechno. Nejhůř dopadl 5. června 1994 při dostihu v německém Iffezhaimu u Baden-Badenu. Při dostihu na jedné překážce spadl z Verona a kůň jednoho z dalších jezdců dopadl hřbetem na něj. Váňa utrpěl těžký otřes mozku, mnohačetné zlomeniny žeber a pánve, zhmožděniny hrudníku, levou plíci měl zčásti utrženou. Během převozu do nemocnice se mu několikrát zastavilo srdce a nastala klinická smrt. I přes prvotní skeptické stanovisko lékařů se ale uzdravil. Již druhý den po návratu z nemocnice seděl v sedle Matia Mou a 13. srpna 1994, dva měsíce po úrazu, se opět postavil na start. Odjakživa byl totiž k sobě velmi tvrdý a úrazy považoval za součást žokejské profese. „U koní stejně jako v každém rizikovém sportu se může stát to nejhorší…“ dodal.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská