Pohádka tak trochu bláznivá aneb Mistr, který k poezii slova nepotřeboval. Tajnosti slavných
17.01.2025
Foto: Se svolením Moravské knihovny Brno
Popisek: Slovenský architekt, návrhář nábytku a etnograf Dušan Samuel Jurkovič
Stačí jediný pohled, aby bylo jasné, kdo tu či onu stavbu stvořil. Prostě co dílo, to unikát. Autor malebné pohádky na tvrdých beskydských vrcholcích oslavoval svou tvorbou ruční práci a poctivé řemeslo, které jako jediné opravdu dokáže vdechnout chladnému materiálu skutečný život.
Po horách mě rodiče proháněli odmalička, poprvé mě ale opravdu hóóódně bolely nohy v Beskydech. Proti tvrdým kamenitým vrchům, jimž vévodí Lysá hora a Radhošť se sochou pohanského boha slunce, hojnosti a úrody Radegasta, jsou Krkonoše heboučkou peřinkou. Když Radhošť zdoláte, můžete si gratulovat, další čtyři kilometry už jsou procházkou pro batolata. Hlavně ale dojdete přímo do pohádky, jejímž duchovním otcem je mimořádný architekt, návrhář nábytku a vášnivý etnograf Dušan Jurkovič. Jeho osobitý secesní styl, výrazně ovlivněný lidovou architekturou, byl nazván národopisným lyrismem a Jurkovič si jím vysloužil přezdívku básník dřeva. Bohužel díky ohnivému infernu, které zachvátilo beskydské Pustevny počátkem března 2014, ho zná i ten, komu architektura nic neříká.
Tradice i novinky
Vnuk národního buditele, zakladatele prvního družstva v Evropě a spoluzakladatele Matice slovenské Samuela Jurkoviče se narodil 23. srpna 1868 jako pátý ze šesti dětí v kopaničářské vsi Turá Lúka v okrese Trenčín. Na Moravu je odtud coby kamenem dohodil, takže Dušan Samo uměl velmi dobře i česky. Inspiraci čerpal od rodičů, otec Juraj, který působil jako notář v Brezové pod Bradlom, byl známý slovenský vlastenec a matka Emília velká znalkyně lidového umění. Po evangelické církevní škole v Brezové a na nižším gymnáziu odešel Dušan do Vídně, kde studoval na Státní průmyslové škole, v jejímž čele tehdy stál významný rakouský architekt a malíř Camillo Sitte. Díky tomu se seznámil s různými řemeslnými technikami, Sitteho teorií tradic a inovací i pracemi Johna Ruskina a Williama Morrise, které pak dál rozvíjel ve své tvorbě. A na vlastní oči sledoval radikální přeměnu rakouské metropole, zejména výstavbu nových paláců na Ringu.
Klíčová výstava
Po návratu domů krátce pracoval v ateliéru martinského tesaře Blažeje Felixe Bully, autora dřevěných výstavních pavilonů, vycházejících z tradiční oravské architektury. Pak odešel na Moravu, kde získal první zaměstnání v ateliéru architekta Michala Urbánka ve Vsetíně, jenž se také zajímal o regionální dřevěné lidové stavby. Zásadní ale byla pro Jurkoviče návštěva Zemské jubilejní výstavy v Praze v roce 1891, kde ho zjevně mnohem více než odvážné ocelové konstrukce zaujala Česká chalupa architekta a etnografa Jana Kouly, jež byla volnou kopií východočeského lidového stavení. Úspěch akce podnítil zrod dalšího výstavního projektu, Národopisné výstavy v roce 1895, jejíchž příprav se už Jurkovič s Urbánkem zúčastnili a postavili pro ni celou valašskou vesnici a čičmanskou zádruhu. Navíc se tam také seznámil s malíři Mikolášem Alšem a Jóžou Úprkou, s nimiž později často spolupracoval.
Pustevny – Libušín:
Horská pohádka
A právě ocenění této práce mu vzápětí vyneslo mimořádnou zakázku, která ho proslavila, návrh souboru výletních ubytoven Pustevny na Radhošti. Vybudoval tu hotel Maměnka a slavný restaurační pavilon Libušín, propojený se starším objektem Staré pustevny, který přestavěl. Areál doplnil zvoničkou, kulečníkem, sokolským hřištěm a orientační tabulí, kulečník a hřiště se ale nedochovaly. Komplex harmonicky zapadl do přírody, na rázovitých stavbách lze nalézt celou řadu výtvarných detailů, inspirovaných lidovými vzory. Jeho pohádková architektura sice působí trochu bláznivě, roztomilost jí ale nelze upřít. Leckoho překvapí výrazná barevnost interiéru Libušína, v níž převládá azurová. Veškeré zařízení navrhl Jurkovič v lidovém duchu, stěny zdobily malby Mikoláše Alše, z nichž se po tragickém požáru v roce 2014 bohužel dochovalo jen torzo.
Kouzlo jednoduchosti
Areál Pusteven byl dokončen v roce 1900 a Pohorská turistická jednota Radhošť, která byla investorem, vydala při této příležitosti publikaci. „Práce tato jest jakési súčtování výsledků mého dosavadního studia lidových staveb při stavbě uměle konstruované,“ okomentoval v ní Jurkovič své dílo. „Doufám, že v době, kdy nejen u nás, leč i jinde po Evropě snaha po obrození z utkvělých forem se objevuje, není nevčasný tento podnik, tím spíše, protože základem práce mojí jest jednoduché, ale jednoduchostí tou právě silné umění lidové.“ Nedaleko Pusteven najdeme ještě další Jurkovičův skvost, na nějž získal zakázku už v roce 1896. Jeho dřevěná rozhledna měla původně stát v Brňově, nakonec ale vyrostla podle jeho původních plánů teprve v roce 2011 na Karlově kopci u Rožnova pod Radhoštěm.
Práce s legendami
Popularita Pusteven, které se staly poutním místem, mu vynesla řadu dalších zakázek, mimo jiné přestavbu statku Peklo na Náchodsku, chatu na Rezku, vyhlídkovou chatu na Dobrošově či úpravy zámeckého areálu Bartoňů z Dobenína v Novém Městě nad Metují. Je také autorem rozsáhlého lázeňského areálu v Luhačovicích, který ale nebyl nikdy dokončen. Architektonicky pozoruhodný je jeho dům v Brně-Žabovřeskách, přestavba statku pro malíře Jóžu Úprku v Hroznové Lhotě či kaple křížové cesty na Hostýn. Na rodném Slovensku pak vznikl Spolkový dům ve Skalici, na němž se rovněž podíleli oba jeho přátelé, legendy českého výtvarného umění. Mikoláš Aleš navrhl mozaikovou fasádu a Jóža Úprka se postaral o zařízení a dekorace.
Jurkovičovy Luhačovice:
Nové století
Po roce 1900 se Jurkovič začal postupně odklánět od výrazné barevnosti a dekoru, například v interiérech zámku v Novém Městě nad Metují je už patrný vliv vídeňských uměleckých dílen Wiener Werkstätte. Po roce 1907 přešel k moderně, v meziválečném období pak k modernímu klasicismu, a dokonce i konstruktivismu. Za první světové války realizoval v polské Haliči řadu vojenských hřbitovů v lidovém stylu. Vrcholem této jeho tvorby je monumentální mohyla Milana Rastislava Štefánika v Bradle, která ale byla postavena až v letech 1923-1928. Po vzniku Československa se vrátil na Slovensko a v roce 1919 se stal přednostou Památkového úřadu v Bratislavě. Vedle bohaté architektonické a návrhářské tvorby se ale dál věnoval i objevování krás slovenské krajiny a její propagaci v Čechách a na Moravě.
Od zámku po kolonii
Velmi plodný architekt zpracoval více než tři sta návrhů a projektů staveb a jejich interiérů, od zámků a honosných vil přes skromné rodinné domky po pomníky a dělnické kolonie. Mimo jiné stojí za záchranou zámku Zvolen, úpravami hradu Kunětická hora či rekonstrukcí Bratislavského hradu. V meziválečném období se zrodily jeho projekty bratislavského Kochova sanatoria a dělnické kolonie Dynamitka, Jiráskovy chaty s rozhlednou na Dobrošově či návrhy pomníků Bedřicha Smetany a Boženy Němcové. Byl také autorem řady odborných prací, především o lidové architektuře. Získal řadu ocenění doma i v zahraničí a v roce 1929 se stal členem České akademie věd a umění. V roce 1938 mu bratislavská univerzita udělila čestný doktorát a po druhé světové válce obdržel jako první Slovák titul Národní umělec. Významný architekt Dušan Samo Jurkovič zemřel 21. prosince 1947 v Bratislavě. V Brně je po něm pojmenována ulice, na jeho vile v ulici Jana Nečase č. 2 najdeme pamětní desku a od prosince 2016 brázdí moravskou metropoli tramvaj s jeho jménem.
(zdroje: Wikipedia, Český rozhlas, archiweb.cz, Lázně Luhačovice, Pustevny.cz, Osobnosti Valašska, Moravská galerie Brno, Česká televize, Dana Bořutová-Debnárová: Dušan Samo Jurkovič – osobnosť a dielo)

Vložil: Adina Janovská