Z náboženského fanatismu se mi obrací žaludek, říká první vojenský kaplan v Česku, dnes generální sekretář České biskupské konference

Foto: Filip Ferbie

Popisek: Tomáš Holub

ROZHOVOR První vojenský kaplan České republiky a dnes generální sekretář České biskupské konference (ČBK) Tomáš Holub odpověděl v náročném programu velehradských slavností na otázky ParlamentnichListů.cz. Řeč se točila okolo jeho služby vojenského kaplana, možnosti obnovení povinné základní služby, situaci na Ukrajině a Iráku i restitucí.

Pokud dobře počítám, tak jste ještě musel absolvovat povinnou základní vojenskou službu. Je to tak?

Ano. Dva roky jsem byl na základní vojenské službě v Klecanech u  Prahy.

Vysokoškoláci ale tehdy přece nemuseli absolvovat celé dva roky.

Studenti teologické fakulty neměli vojenskou katedru, a proto šli na dva roky.

Tušil jste, že byste se jednou mohl stát vojenským kaplanem?

V žádném případě. Nicméně na druhou stranu moje zkušenost se šikanou během základní vojenské služby mne právě potom motivovala v okamžiku, kdy ta možnost přišla, abych do této  služby šel  Věděl jsem, že je dobře pomoct lidem, aby nezažili na vojně to, co jsem prožil já.

U profesionálních vojáků je také šikana?

Myslím, že profesionálové mohou někdy nováčkům připravit docela drsný vstup, ale v žádném případě bych to nenazval šikanou. Je to postup, který mnohem více ukazuje, že v okamžiku, kdy má být jednotka skutečně připravena k boji, tak je potřeba respektovat nějaká pravidla bez diskuze. A to si nováčci někdy na začátku neuvědomují. Není to ale šikana. Je to prevence proti tomu, aby armáda nebyla místem, kde se zbytečně ztrácí lidské životy.

Byl jste prvním vojenským kaplanem v České republice. Proč vybrali právě vás?

Asi jsem zbyl jako jediný a nikoho lepšího neměli (smích).

Co vám tato služba dala?

V armádě jsem prožil jedenáct let a pro mne je to samozřejmě nejen velmi dlouhá, ale i hluboká zkušenost. Pokud se dívám zpět, tak jsou takové tři věci, které jsou pro mne z tohoto času nejzásadnější. Tou první je vnímání života mimo církevní prostor, což pro mne bylo velmi důležité. Druhá je úcta k lidskému hledání po smyslu života, které jsem tam zažil mnohem šířeji než jsem byl zvyklý, když jsem byl v církvi. Třetí věcí  je konfrontace své osobní víry, kněžského povolání s realitou, která není vázaná na nějaké berličky, které jinak člověk k církevnímu prostředí může mít. Mohou to být lidé, kteří ho v tom podporují, vnější formy ustrojení a další věci. Zkrátka kněžství v takové nahotě života.  

Uvažuje se o tom, že by se mohla obnovit povinná základní vojenská služba. Jste pro?

Myslím si, že je to spíše otázka branné povinnosti, která by byla reálná. Neumím si představit, že by základní vojenská služba měla reálnou smysluplnost pro obranu společnosti. Zbraňové systémy a vůbec celá organizace armády je dnes natolik složitá, že není možné člověka připravit během jednoho či dvou let na něco, co by bylo smysluplné a funkční. Domnívám se tedy, že jde o mnohem větší připravenost pro eventuální válečnou situaci, kterou si nikdo z nás nepřeje. Samozřejmě, že potom by šli do zbraně všichni muži a možná i ženy. To by ale znamenalo mnohem větší výcvik, což je dnes věc, která v plánování nikoho nezajímá. Základní vojenská služba v tom duchu, který byl v minulosti, je podle mne již naprostou historickou věcí a nemůže se opakovat.

Slavil jste někdy svátek sv. Cyrila a Metoděje na některé ze zahraničních misí?

Nikdy. Na léto jsem se vždy vracel domů.

Jezdil jste tedy na Velehrad, nebo sem míříte až nyní kvůli pracovním povinnostem?

Byl jsem zde na oné velké historické pouti už v roce 1985. Bylo to těsně před tím, než jsem vstoupil do semináře. Bylo zde tenkrát obrovské množství lidí a síla davu.

Při své činnosti v armádě jste získal hodnost plukovníka. Zač tak vysokou hodnost může získat vojenský kaplan?

Vojenský kaplan je součástí struktury a pokud se stane hlavním vojenským kaplanem, tak potom je dost logické, že v celoarmádní struktuře někomu, kdo zodpovídá za jedno specifické odvětví v armádě, přísluší hodnost plukovníka.

Sledujete jako bývalý dlouholetý voják situaci v Iráku a na Ukrajině? Jak vnímáte, co se tam děje?

Samozřejmě, že sleduji, protože jsem v Iráku byl mnohokrát, tak to pro mne má osobní rozměr. To, co jsem si v minulosti z Iráku přivezl, ve mně nyní nějak rezonuje. Situace je tam natolik nepřehledná a složitá, že je velmi zkreslující mít na věc jasný názor, když jste tisíce kilometrů daleko. Pokouším se v tom orientovat, ale vždy znovu narážím na to, že s informacemi, které mám, nejsem schopný mít jednoznačný názor, co se tam děje. Samozřejmě, že v okamžiku, kdy se mluví o fanatismu a používání náboženství pro nějaké ideologické důvody a o nesnášenlivosti, tak to je z principu věc, kdy se mi obrací žaludek. Na které straně toto ale kdo používá, a jestli pouze jedna strana, tak to nedovedu posoudit.

A Ukrajina?

Ta je sice blíže, ale nikdy jsem tam nebyl. Domnívám se, že to, co z vojenského pohledu vidíme dnes na východě Ukrajiny a viděli jsme na Krymu, je asi nová forma vedení vojenského konfliktu. Překvapila celý západní svět. Dnes všichni hledají, co s tím, protože to není náhoda. Jde o organizovanou akci.

Odkud si myslíte, že je organizovaná?

Člověka napadá, že taková akce na hranicích s Ruskem se nemůže dít bez toho, že by Rusko o těchto věcech nevědělo a nebylo v nich nějak zaangažováno.

Ozývají se ale hlasy, že je tam zaangažovaný také Západ.

To je všechno, co k tomu mohu říct. S opatrností toho, co jsem zažil jiné informace a jiné reality například na Balkáně v Kosovu. Neodvážím si proto nic více říct, protože bych hodnotil věci, které neznám a to bych rozhodně nechtěl dělat.

Myslíte si, že tyto dva konflikty se mohou přesunout dále?

Díky globálnímu světu jsme samozřejmě spojení. Tvrdit dnes, že to, co se děje na Ukrajině nebo v Iráku, se nás netýká, je naprostá naivita. Na druhé straně se my křesťané intenzivně modlíme, aby se to nestalo.

Ve funkci generálního sekretáře ČBK máte na starosti restituce. Dá se nějak v kostce zhodnotit, v jakém jsou dnes stavu?

Fyzicky vydaného majetku je zatím pouze několik málo procent. Dohod je pak podepsáno něco málo přes deset procent. Ty ale potom ještě musí být ve velkém množství schváleny Státním pozemkovým úřadem, zapsány na katastru a fyzicky předány. Vše jsou to čísla, která dnes už o roky přesahují zákonné lhůty, které byly státu zákonem dány, aby tu věc vyřídil.

Filip Ferbie

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Anička Vančová