Olympijský vítěz Emil Zátopek opět pronásledován, tentokrát po něm jdou Blažek se Schovánkem. Co zaujalo Jiřího Macků
15.07.2020
Foto: Wikipedie, Deutsche Fotothek (fota v galerii pocházejí z webu www.zatopek.eu)
Popisek: Emil Zátopek s typickým výrazem bolestného soustředění při běhu do cílové rovinky
FOTOGALERIE Už ho zase pronásledují, tak jako před 68 lety na helsinské olympijské škváře jeho největší protivníci Francouz Alain Mimoun, Němec Herbert Schade či Belgičan Gaston Reiff. Nyní se přidali domácí borci kádrováci, kteří se živí vysvětlováním - někdy tak nějak ovšem po svém - historie. Hodilo se k tomu výročí popravy Milady Horákové, připomínka režimem zmanipulovaného soudu, jenž dokázal zmanipulovat myšlení celé společnosti.
Oba nabuzení, Petr Blažek (dle vedení své instituce ´fanatický aktivista´) a za badatele se vydávající Radek Schovánek, začínají výčet Zátopkových nemorálností datem 1953, kdy rok po helsinském triumfu vstoupil trojnásobný olympijský vítěz do komunistické strany. Jedovatě podotknu, že tím přece zcela naplnil duch olympijské myšlenky ´Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se´. Tak jak se konečně v psychologickém nátlaku 50. let (Zátopkův životopisec Pavel Kosatík v této souvislosti píše o ´hnusu doby´) zachovaly statisíce šampiónových spoluobčanů a obdivovatelů.
Zátopkův náhrobek v Rožnově pod Radhoštěm, foto Wikipedia
Hned poté se stal spolupracovníkem Vojenské kontrarozvědky (VKR), která spadala pod Státní bezpečnost (StB). Lze se ovšem oprávněně domnívat, že tím spolupracovníkem byl ustanoven, jen mu to dali na vědomí, a možná ani to ne. Čím asi tak mohl vojenské kontráše uspokojit s výjimkou hlášení o počtu žebráků v ulicích západoevropských velkoměst?
Morální selhání nezapomenutelného Emila
Oba ÚSTR-souvěrci začali Zátopkovo morální pochybení svorně opět vybubnovávat do světa. Počkali si, staré známé věci vytáhli statečně až po úmrtí Dany.
„Já si rozhodně nemyslím, že by se Zátopek měl vykreslovat tímto oslavným způsobem. Uměl rychle běhat, vyhrál olympiádu, to mu neberu, ale zcela jistě ho nelze považovat za morální vzor,“ uvedl Schovánek pro Echo24. Nu, je hezké, že mu přiznal alespoň to rychlé běhání, když už nějak pominul celkem pět medailí ze dvou olympiád, z toho neuvěřitelné tři zlaté z nejdelších běžeckých tras té helsinské, což se desetiletí poté už nikomu nepodařilo. „O jeho selháních mnoho lidí neví. Lidé si ho pamatují, jak famózně běhal po stadionu, ale o jiných kontroverzních momentech toho obecně moc známo není,“ přidal odhalující historik Blažek. (A já dodám, že ´po stadiónu´ může běhat ještě tak zatoulaný zajíc…)
Byla to tedy pravda, nebo nebyla?
Byl i tím, jenž prý - stejně jako nezasvěcená, zmanipulovaná či zastrašená drtivá většina společnosti - souhlasil s rozsudkem, vyneseným v roce 1950 Státním soudem nad Miladou Horákovou. Podle Rudého práva i on podepsal text zveřejněný poté v článku ´Rozsudek vynesl všechen československý lid´ s osobním vyjádřením „Jako příslušník československé armády vidím, že rozsudek toť příkaz, který vyplývá z poctivé práce všech našich dělníků pro nás vojáky, aby pokojný život byl zachován.“ Sám se ovšem později ke svému podpisu vyjádřil jasně: „Pokud se týká rozsudku nad Miladu Horákovou, žádný dopis, který by jej schvaloval, jsem nikdy nepodepsal. V mé blízkosti se nikdy taková petice ani nevyskytla! Pak vyšla v novinách nějaká glosa, že jsem s tím souhlasil. Ale nic z toho nebyla pravda.“
Na co definitivního vlastně přišli badatelé? Schovánek sice pro Echo24 připomněl, že informace o Zátopkově spolupráci je veřejně dostupná už od roku 2010, kdy byly zveřejněny svazky StB, ale deník současně uvedl, že dodnes není jasné, v čem přesně Zátopkova spolupráce se Státní bezpečností spočívala. Nepojmenovaná vina.
Přesto se oba nestydí bez jediného konkrétního důkazu tvrdit: „Prezentace atletické legendy jako hrdiny československého sportu není vhodná. Lidé si do úspěšného běžce promítají něco, co v něm ve skutečnosti nebylo. Zátopek prostě pomáhal totalitnímu režimu“. Jistě, pomáhal, svou slávou a vzorem zcela automaticky šířil jméno poúnorového režimu ve světě, protože holt v tom režimu žil. Tak jako pomáhali všichni ostatní na jakémkoli postu poctivě pracující, i když se dnešek titulům jako ´Hrdina socialistické práce´ posmívá. Pomáhal, tak jako dnes usilovně pomáhají pánové Blažek a Schovánek svým podílem budovat režim současný, k bůhvíčemu směřující.
Když už nemůžeš, tak přidej!
Nejen pro moji generaci byl ´Ťopek´ národním hrdinou a pro mě osobně, jako aktivního lehkého atleta 60. let, aktuálním velkým vzorem. Nechci však být nekritickým obhájcem jeho občanských a soukromých postojů, jenom bych rád připomněl okolnosti doby, v níž své ´amorálnosti´ páchal. V době, o níž vědí současní vykladači historie a těch správných občanských postojů svých předků asi jenom z oskenovaných dokumentů, ale už asi ne z vyprávění a pochopitelně nic z vlastního osobního prožitku. A své rodiče a prarodiče (tj. ty, kteří se svým hlasem čtyři desetiletí pravidelně podíleli na 99,7% volebním úspěchu KSČ) dnes asi neradi poslouchají.
Emil Zátopek, jak jsem ho měl možnost poznat, byl obyčejný prostý člověk. Možná trochu jednoduchý, příliš důvěřivý. Na běžeckém oválu neuvěřitelný dříč, jehož jediným podpůrným prostředkem byly ovace tribun. Obličej ´lidské lokomotivy´ byl zvláště ve finiši plný utrpení. Měl krédo, s nímž se leckdo, kdo si ho přisvojil, poté vypracoval k úspěchu: „Když už nemůžeš, tak přidej!“ To je dobrý vzkaz.
Bylo to dlouhé jaro, skončilo až v srpnu
Nikdo ho nemusel k ničemu dlouho přemlouvat, a tak to bylo se vším. Vyjádřit podporu činu Jana Palacha - a potom ho odsoudit… Po srpnu vyslovit názor, že olympijská myšlenka se neslučuje s chováním okupanta, a sovětští sportovci by měli být z olympijských her v Mexiku vyloučeni… Zpochybnit úroveň Olympiády v Los Angeles 1984 bez sportovců socialistických států, a současně to dát za vinu imperialistům… Soukromě přivítat vyhlášení Charty 77 a poté v televizi chartisty odsoudit jako protistátní živly…
Leckdo ho dokázal k něčemu přesvědčit, pro leccos se dokázal okamžitě nadchnout, leccos na vyzvání prohlásil a zase na jiné doporučení odvolal. Spisovatel Kosatík to pojmenoval přesně: „Ve svých projevech těkal, bloudil, šlo o jakési lidové a dost jalové rebelství." Ne každý hrdina sportovního pole musí být i hrdinou všedního života.
Jedny fotky z jeho aktivit jsou známé: milovaný Ťopek v jarních ulicích roku 1968 obklopený lidmi nadšeně agituje pro komunismus s lidskou tváří. To byli ve městě jenom lidé. Fotky druhé dosud publikované nebyly: když už stály v pražských ulicích i tanky s cizími vojáky, davy se proplétal muž v brýlích, sáčku a klobouku s ošuntěnou brašnou: vyšlo nové číslo ilegálního deníku Československý sport, je třeba ho dostat mezi lidi.
Doma jednotlivci morálně zpochybňovaný velikán světového sportu má u svého nezapomenutelného jména celou řadu titulů, mj. Mezinárodní Cena Fair Play (Paříž 1975), Stříbrný olympijský řád (1989), pojmenování planetky Zátopek (1989), Cena Fifty plus Běžecké asociace (Los Angeles 1991), Olympionik století (1999), Zlatý řád IAAF In memoriam (2000) i titul Sportovní legenda Klub sportovních novinářů (2000).
Známe to dobře: Vlci štěkají, ale karavana jde dál…
Vložil: Jiří Macků