Šmírování, donášení, intriky... Zkoušely mě převychovat na ječící vychovatelku. Jediný chlap mezi zaměstnankyněmi dětského domova: Dostal padáka

Foto: Dětský domov Uherské Hradiště

Popisek: Tento snímek ze stránek zařízení se jmenuje Jarní prázdniny v dětském domově. Všimněte si mříží na oknech...

Týdeník Respekt před nějakou dobou přinesl příběh zdánlivě atypický. Všude čteme o diskriminaci žen, jenže v tomto případě jde o muže, který doplatil na to, že v přefeminizovaném školství jsou samé ženy, někdy neschopné překročit stín svého pohlaví. Mírně řečeno…

„Na první pohled není na světlovlasém chlapíkovi v mikině ta zvláštnost znát, ale jednoznačně před sebou máme člověka, který patří k ohroženému druhu. Jiří Kužela strávil většinu profesního života výchovou dětí a mladých lidí, nejdříve jako učitel na zdravotní škole, později jako vychovatel v dětském domově. České školství, jak známo, trpí o muže nouzí, na jmenovkách přišroubovaných ke dveřím sboroven a pracoven vychovatelů jsou většinou napsána jména končící příponou -ová. Jmenovka s nápisem Mgr. Jiří Kužela zmizela ze světa českých dětí před třemi lety, když její majitel dostal výpověď z Dětského domova v Uherském Hradišti, kde pracoval jako jediný muž v ženském kolektivu. Pan Kužela je přesvědčen, že musel odejít pro své mužství, a kvůli této diskriminaci se rozhodl obrátit na soud. Několikrát prohrál, ale teď u Ústavního soudu uspěl,“ stojí v článku, publikovaném v Respektu. 

A story pokračuje: „Paní ředitelka mě sice přijala na místo vychovatele jako muže,“ popsal Respektu svůj pracovní příběh Jiří Kužela. A dodal: „Ukázalo se, že ve skutečnosti chtěla, aby se pod mužskými znaky nacházela žena. Což v pojetí tohoto dětského domova ideálně znamená dozorkyni vybavenou iritujícím ječákem.“ Právě ženský křik po chodbách bylo prý to první, co Jiřího Kuželu při nástupu na nové místo zarazilo. A hned vzápětí to, že metoda výchovy křikem byla vedením brána jako odborný prostředek k výchově zdejší mládeže. „Zástupkyně ředitelky se mě po dvou měsících káravě ptala – vás tady není slyšet, umíte vůbec být slyšet?“ popsal pan Kužela praxi, která je v dotyčném domově asi normální, ve skutečnosti ale obludná. 

Teta zase strašně ječela a že se to už nedalo vydržet 

Křik, jak si pan Kužela všiml, byl zároveň tím, co děti vyhánělo nejčastěji z domova na útěk. Když jako metodik prevence řešil po ročním pobytu v domově svůj první případ útěku dvou chlapců, kteří zmizeli při službě „nejhlasitější“ kolegyně-vychovatelky, zaznamenal do zprávy i důvod útěku, jak mu ho popsali navrátilci: že na ně teta zase strašně ječela a že se to už nedalo vydržet. Když zprávu přečetla ředitelka, přikázala mu důvod škrtnout a zároveň mu funkci metodika prevence odebrala s vysvětlením, že ji nedělá dobře. „Pak dostal pan Kužela za svou metodiku prevence ocenění od kraje, to byla pro domov velká sláva a pro ředitelku velká rána, že nerozpoznala nápaditého odborníka,“ vzpomínala na tu dobu jedna ze zaměstnankyň domova, která si ve strachu z následků nepřála pro Respekt uvést své jméno. 

Respekt pokračuje v příběhu nebohého vychovatele mezi fúriemi: „V té době už Jiří Kužela nebyl v práci nějakou dobu spokojen, všiml si totiž, že s ním ředitelka a její zástupkyně jednají jinak než s jeho ženskými protějšky. Když chtěly ženy studijní volno, aby se podle příkazu nového zákona mohly vzdělat v sociální pedagogice, dostaly ho; on ne. Systém ho taky jako jediného vyřadil z víkendových služeb, za něž je kromě příplatku i volno v pracovním týdnu, takže nemohl studovat ani ve svém volnu. „Nejhorší ale bylo to věčné šmírování, donášení, intriky,“ vypráví Kužela. „I já jsem se – jako podřadný tvor – stal objektem resocializace a taky má převýchova z vychovatele na dobrou vychovatelku probíhala metodou křiku.“ Těch momentů, na nichž pan Kužela dokládá, že se na něj ředitelka dívala přes prsty, má v rukávu víc. Třeba když se neúspěšně zastal děvčete, které mělo potíže s hygienickými návyky – její ušpiněné kalhotky vytáhly vychovatelky na setkání dětí a pracovníků domova a ukazovaly je veřejně nad hlavou. „Já prý že tomu nerozumím, že tohle je výchova odstrašujícím příkladem,“ vzpomíná na reakci ředitelky Kužela. 

Napsal stížnost. Dostal důtku, pak padáka 

Po dvou a půl letech pan Kužela podle Respektu všechno sepsal do stížnosti zřizovateli, krajskému úřadu. Ve čtyřicetistránkové zprávě upozornil na to, že je vystaven skryté a rafinované diskriminaci na pracovišti a upozornil i na neúčelné tresty, jež děti demotivují, a na neustálý křik. Dva dny poté, co se v domově ohlásila kontrola, dostal Jiří Kužela první výtku za svou vychovatelskou kariéru, po pár dnech přišla další a po ní výpověď. A jak si spočítal, byl za desetiletou éru ředitelky Ivany Lackové devátým mužem, který byl buď vypuzen, nebo po chvíli z uherskohradišťského domova odešel sám. „Řekl jsem si, že já to tak nenechám, a šel jsem k soudu,“ líčí pan Kužela. 

„Ten ženský princip tam skutečně nešel nabourat,“ popsal pod podmínkou anonymity Respektu Kuželův předchůdce, „kritériem úspěchu vychovatele byly úhledné komínky prádla a dobře poskládané ponožky. Jít s dětmi do lesa, když se venku udělalo pěkně, a ponožky poskládat až za šera, to nepadalo v úvahu, to mi zatrhly. A nakonec i celý ten les, asi že tam na mě neviděly z okna.“ Ředitelka domova rozmluvu o těchto stížnostech a vůbec svůj komentář k situaci pro Respekt odmítla, což hovoří samo za sebe. 

Soud mu dal za pravdu 

Soudním sporem strávil Jiří Kužela tři roky života, nejdříve jej tři soudy odmítly se závěrem, že se mu vlastně nic nestalo, prostě ho jen vyhodili, až teď mu ústavní soudci dali za pravdu. Vzkázali podřízeným instancím, že se ve zkoumání výpovědi musí – a to pořádně – zabývat otázkou diskriminace kvůli pohlaví. „To mi dodalo víru, že se snad podaří nabourat tu nadvládu křičících žen a děti budou mít v budoucnu i nějaké chlapské vzory,“ usmívá se Jiří Kužela v klubovně uherskohradišťské charity, kde dělá asistenta handicapovaným lidem. 

Jenže děti z Dětského domova v Uherském Hradišti mají nad sebou stále ty ´Viktorky, ječící jak ze stowattového zesilovače´. Neměl by se zřizovatel zamyslet?

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.                         

Vložil: Anička Vančová