Takového dědu by chtěl každý. Od Růžka sice schytal pár facek, o ženu ho ale stejně připravil. Tajnosti slavných
15.11.2019
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Josef Karlík v nesmrtelné komedii Marie Poledňákové Jak dostat tatínka do polepšovny
Tolik temperamentu by v menším podstaditém chlápkovi nikdo nečekal! Když se rozjel, dokázal vás smrští emocí a nápadů a emocí doslova zavalit. Není divu, že v citech zvítězil i nad hvězdou Národního divadla.
„To není děda, to je Herodes!“ Nejen touto hláškou se zapsal do české filmové historie, i když ji nepronesl on sám, ale jeho snacha v podání Jany Preissové, kterou mu přidělil scénář. Ještě mnohem víc ale baví diváky jeho dialogy s vnukem, kterého ztvárnila nezapomenutelná dětská hvězda Tomáš Holý. Bez dvoudílné rodinné komedie Marie Poledňákové už si žádné svátky ani neumíme představit a bez bláznivých nápadů a hlášek Josefa Karlíka coby dědy Rychmana v druhém dílu Jak dostat tatínka do polepšovny by to nebylo ono. Jeho umění jsme si ale mohli užít mnohem víc, kdyby mistr velkých komických i dramatických postav tak moc nemiloval moravskou metropoli. A hlavně její divadlo.
Hrabě Václav v komedii Aleksandra Fredra Muž a žena – Těšínské divadlo 1951
(foto – repro/vis.idu.cz)
Třídní šašek
Narodil se 19. března 1928 v Kroměříži, a ačkoli byl jeho otec voják z povolání, pro bláznivé nápady jediného syna měl až překvapivé pochopení. Velký podíl na tom prý měla hlavně jeho vlídná, chápavá a láskyplná manželka Růžena. A že si leckdy se synem užili. Jeho prvními ‘rolemi‘ totiž bylo už v obecné škole imitování nejen spolužáků, ale také kantorů, kteří občas bývali chápaví mnohem méně. Sotva se Josef naučil mluvit, začal nadšeně recitovat básničky, nemohl chybět na kdejaké školní besídce či šibřinkách. V pouhých deseti letech se stal ředitelem dětského divadla a sám sestavil celé představení, složené z různých scének, tanců a recitací. Studovat začal na klasickém gymnáziu, současně ale také odstartoval svoji kariéru v ochotnickém Jednotném divadelním spolku a časem se propracoval i k prvním malým roličkám v profesionálním kroměřížském Hanáckém divadle.
Tátovi navzdory
S kamarádem Lubošem Ogounem, pozdějším významným choreografem, pořádal bytová představení poezie a divadelní představení v sále Husova sboru v Kroměříži. Herectví mu ale nedalo spát, a tak se nakonec bez vědomí rodičů přihlásil v sextě na Státní konzervatoř v Brně. Doma z toho sice zprvu byl pořádný oheň na střeše, časem se ale rodiče se synovou volbou přece jen smířili. Na konzervatoři Josef studoval herectví v letech 1946 až 1948, poté se celý jeho ročník stal součástí krátce předtím založené Janáčkovy akademie múzických umění. Po absolutoriu v roce 1950 získal hned angažmá v Českém Těšíně, na jevišti tamního divadla ale strávil pouze jedinou sezónu, protože musel v roce 1951 narukovat, aby splnil dvouletou povinnou vojenskou službu.
Prokurista v historickém filmu Karla Kachyni o životě francouzského spisovatele Alexandra Dumase Tajemství velikého vypravěče
(foto – repro/imdb.com)
Zkrocení zlé ženy
Jeho herecké umění neuniklo pozornosti ani v armádě, a tak po návratu do civilu zamířil rovnou do hlavního města, do angažmá v Ústředním divadle československé armády, později přejmenovaném na Divadlo na Vinohradech. I tam ale strávil jenomn jedinou sezónu, protože se mu stýskalo po Moravě, takže se v roce 1954 vrátil do Brna. A tam také potkal svůj osud, o tři roky starší, charismatickou a temperamentní brunetku Jarmilu Palivcovou, výbornou mezzosopranistku a hvězdu brněnské Janáčkovy opery. A o výbuchy emocí nebyla nouze ani v jejich vztahu, především na počátku. Jarmila totiž byla v té době manželkou herce Martina Růžka, a když jejich románek vyšel najevo, dokonce kvůli tomu v zákulisí brněnského divadla padaly i facky. Rozlícený Růžek si o deset let mladšího soka pořádně podal a bylo to tenkrát dokonce téměř stylové – právě totiž hráli Shakespearovo Zkrocení zlé ženy. O manželku ale stejně přišel.
Elitu smetla normalizace
Josef se velmi brzy stal představitelem titulních a velkých dramatických i komických postav. K velkému širokému výrazovému rejstříku mu dopomáhaly menší podsaditá postava, kulatý obličej, pohybové schopnosti, temperament, expresivita, elán a vrozená inteligence. K jeho úspěchu výrazně přispěla i významná trojice, režiséři Miloš Hynšta a Evžen Sokolovský a dramaturg Bořivoj Srba, která se ujala na přelomu padesátých a šedesátých let vedení souboru a rozhodla se realizovat velice náročný program. Brněnská činohra se díky nim dostala do středu československého divadelního dění a Josef Karlík s Rudolfem Jurdou a Vlastou Fialovou se stali čelnými reprezentanty jejího stylu. Díky programové orientaci začal být Josef považován za brechtovského herce, nálepka to ale byla poněkud zjednodušující, protože jeho tvůrčí paleta byla vždy mnohem širší. Normalizace počátku sedmdesátých let pak sice významné osobnosti z vedení divadla smetla, přesto se dál v brněnské ‘Mahence‘ dělalo dobré divadlo a velký podíl na tom měl právě i Josef Karlík.
Děda Josef Rychman v komedii Jak dostat tatínka do polepšovny
(foto – repro/imdb.com)
Divadlo mělo vždy přednost
První filmovou postavu měl původně ztvárnit už v roce 1949 v budovatelském dramatu režiséra K. M. Walló Veliká příležitost, v němž měl hrát jednoho z bezejmenných mladíků. Nakonec z toho ale sešlo a na další příležitost si kvůli mimopražskému divadelnímu angažmá musel počkat déle než desetiletí. Před kamerou nakonec stanul poprvé až v roce 1961, zpočátku ale dostával jen televizní štěky. Až v roce 1965 si konečně zahrál otce hlavního dětského hrdiny Šrámka ve filmu Perlový náhrdelník. V jeho filmografii najdeme téměř sto padesát postav, nejčastěji ale spolupracoval s brněnským, ostravským a později i pražským televizním studiem. Rolí ve filmu posbíral jen málo, protože vždy dával přednost milovanému divadlu, intenzivně ale spolupracoval s brněnskou redakcí Československého rozhlasu a s dabingem.
To není děda, to je Herodes!
Do paměti diváků se navždy zapsal v roce 1978 jako svérázný děda Rychman, který svými bláznivými nápady notně zpestřuje už tak dost dramatické soužití svého syna horolezce a člena horské služby Luboše, primabaleríny Anny a jejich divokého synka Vaška v legendární komedii Marie Poledňákové Jak dostat tatínka do polepšovny. A neméně skvělý herecký koncert předvedl před televizní kamerou o šest let později i v nestárnoucím seriálu Sanitka, v němž si zahrál otce hlavního hrdiny Cyrila Janderu. I když jeho postavy byly zpravidla vedlejší, nikdy díky jeho skvělému výkonu neskončily nepovšimnuty. Před filmovou kamerou stanul naposledy v roce 1996 jako převor v pohádce režiséra Karla Smyczka Lotrando a Zubejda. O rok později ztvárnil Pavelku staršího v populárním seriálu Četnické humoresky a v roce 1999 se objevil na obrazovce naposledy coby starosta v Kvítečkově v pohádkové komedii Zdeňka Kozáka O bojácném Floriánkovi.
Cyril Jandera a Miluška (Zdena Hadrbolcová) v seriálu Sanitka
(foto – repro/archiv ČT/Jaroslav Trousil)
Thálie se nedožil
Od roku 1990 také věnoval spoustu času a energie pedagogické činnosti na brněnské JAMU, kde přednášel obor herecká tvorba. První ocenění svého umění, Cenu Oldřicha Stibora, obdržel už v roce 1962. O dva roky později dostal vyznamenání Za vynikající práci, v roce 1966 pak Cenu Jaroslava Průchy za svůj výkon v inscenaci Ďábel a pánbůh. Ve své sbírce měl i Státní cenu Klementa Gottwalda, titul Zasloužilého umělce, Cenu Senior Prix a Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Jeho vzpomínky zachytil Josef Karel Grumlík v knize Josef Karlík: utkáno ze vzpomínek, která vyšla v roce 1996. Na přelomu tisíciletí se ale stáhl do ústraní kvůli narůstajícím problémům se srdcem a nohami a poslední léta prožil s manželkou v Domově pro seniory Kociánka v Brně-Králově Poli. V roce 2009 byl uveden do Síně slávy Národního divadla Brno a vyšla jeho skripta, nazvaná Cesty k herectví. Josef Karlík zemřel ve spánku 30. října 2009. Cena Thálie za celoživotní mistrovství v činohře mu už byla bohužel udělena in memoriam.
Baron William Cecil v historickém dramatu Friedricha Schillera Marie Stuartovna – Mahenovo divadlo Brno 1993
(foto – repro/vis.idu.cz/Zdeněk Náplava)
Vložil: Adina Janovská