Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Symbol boje proti totalitě se rychle znelíbil i některým novým „demokratům“. Jak se zrodil Bratříček a proč poslední velký hit „půlkacíře“ Karla Kryla už zase nesměl vyjít? Tajnosti slavných

28.08.2015
Symbol boje proti totalitě se rychle znelíbil i některým novým „demokratům“. Jak se zrodil Bratříček a proč poslední velký hit „půlkacíře“ Karla Kryla už zase nesměl vyjít? Tajnosti slavných

Autor: archiv

Popisek: Ve svých písních a verších říkal Karel Kryl vždycky, co si myslí. Po sametové revoluci o to ale najednou leckdo nestál.

I když prožil dlouhé roky v emigraci, jeho domácí popularitě to neuškodilo. Stejně nekompromisní jako v 60. letech byl ale i po revoluci, a to se zkrátka neodpouští. Odstavit ho podruhé už ale nebylo tak snadné.

Jednou z jeho posledních písní se stala Demokracie, kterou legendární písničkář a symbol boje proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy napsal krátce před svou smrtí. Na žádném hudebním nosiči ale nikdy nevyšla. Věčný rebel si totiž nebral servítky ani po sametové revoluci a návratu z vynucené emigrace do vlasti. Vždycky říkal, co si myslel, takže se velmi brzy stal trnem v oku i některým představitelům rodící se demokratické moci. „Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou: ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou…“ zpíval nenapravitelný buřič, který bohužel odešel navždy měsíc před svými padesátinami. Copak by asi napsal dnes?

Zrodil se symbol boje proti totalitě

Zrodil se symbol boje proti totalitě

Původně jen vyrazil na festival

Krylovy politické názory, přetavené do písní, se začaly projevovat v roce 1968, kdy naplno prožíval Pražské jaro. „Byl to ohromný výbuch svobody,“ vzpomínal. Letní dovolenou pak trávil s kamarády na chatě u řeky Moravy. Večer 20. srpna seděli u táboráku a zpívali trampské písničky, když je vyrušil temný hukot letadel. Den nato napsal: „Bratříčku, nevzlykej, to nejdou bubáci…“ Píseň se stala jedním z nejpopulárnějších protestsongů, Karel koncertoval po celé republice, všem ale bylo jasné, že je pouze otázkou času, kdy ‘vyšší místa‘ udělají jeho svobodné umělecké tvorbě rázný konec.

Přišlo to krátce po prvním výročí okupace, kdy se 22. srpna konalo na pražském Václavském náměstí velké protestní shromáždění. Proti demonstrantům zasáhly Lidové milice, všechny Krylovy naplánované koncerty a projekty byly postupně zrušeny, a tím prakticky skončilo jakékoli jeho veřejné vystupování. Když pak za pár dní, 9. září, odjížděl na písničkářský festival, který se konal na západoněmeckém hradě Waldecku, ani ho nenapadlo, že se původně plánovaný dvoutýdenní pobyt protáhne na dvacet let.

S první manželkou Evou

S první manželkou Evou

Symbol boje proti totalitě

Zrodil se symbol, proti němuž se režimu velmi obtížně bojovalo, protože neměl tak dlouhé prsty, aby na něj přes zadrátované hranice dosáhl. Jeho alba Rakovina, Maškary a Karavana mraků vyšly v SRN, do vlasti byly pašovány, kopírovány pomocí magnetofonů, a jeho písničky se šířily dál především mezi mladou generací. Zpočátku se Karel cítil v Německu osamocený a ztracený v cizí kultuře, naštěstí ale potkal lidi, kteří mu pomohli.

V roce 1973 se poprvé oženil s Evou Sedlářovou, dcerou zvěrolékaře Dušana Sedláře, který byl až do roku 1968 ředitelem Zoologické zahrady v Ústí nad Labem, v níž pracovala jako inspektorka chovu i jeho žena, doktorka filozofie Vlasta Sedlářová. Po invazi vojsk celá rodina emigrovala. Krylovo manželství však po dvou letech skončilo rozvodem a legendární moravský básník a písničkář k tomu ve své knize Půlkacíř napsal: „To nebyl obyčejný milostný vztah, ale stav duše. Odhodlání a rozhodnutí s někým zestárnout. Proto to pro mě bylo tak bolestné, když to nevyšlo. Na duši mi zůstala jizva, jež se nezacelí. Moje žena Eva si našla jiný vztah, rozvedli jsme se.“ Dál psal básně, písně a knihy, spolupracoval v Mnichově s redakcí Svobodné Evropy, nejprve externě, od roku 1983 pak jako její zaměstnanec. O německé občanství však nikdy nepožádal, protože by tak přišel o to československé.

S Karlem Gottem 4. prosince 1989 na Václavském náměstí

S Karlem Gottem 4. prosince 1989 na Václavském náměstí

Trpké rozčarování            

Do vlasti se vrátil řízením osudu 30. listopadu 1989. Vyrazil totiž na pohřeb své maminky, která 24. listopadu zemřela. Sbíral v Mnichově informace o událostech doma, líbila se mu jejich originalita, sympatizoval se studenty a zvonění klíči považoval za dobrý vtip. Přesto si nebyl jistý, jak se zachovají českoslovenští celníci, a tak požádal o pomoc svého přítele, pátera Anastáze Opaska, který mu přes bavorskou vládu sehnal takzvané humanitární vízum. Původně ho měl jenom na 24 hodin, později mu bylo prodlouženo. Okamžitě začal zase koncertovat, poprvé vystoupil 3. prosince na Koncertu pro slušné lidi, a lidé konečně mohli spatřit legendu, kterou poslouchali dvacet let jenom z nelegálních nahrávek. Kdesi se tam setkal i s Václavem Havlem a na jeho žádost pak zpíval společně s Karlem Gottem z balkonu vydavatelství Melantrich na pražském Václavském náměstí hymnu.

Nepřestával koncertovat, jeho exilová alba konečně vycházela v reedici i ve vlasti. Stal se znovu symbolem a opět nikoli nadlouho. Velmi brzy totiž na něj začalo doléhat rozčarování, dalším vývojem po listopadu byl velmi zklamaný. Nemohl se smířit s tím, že nebyl zájem vypořádat se s konkrétními viníky, že si mnozí bývalí aparátčíci a kolaboranti hrdě připnuli na klopy trikolóry a vyrazili do ulic zpívat hymnu. „Staré struktury se spojily s novými a společně kradou, lžou a tlachají,“ říkával. Kritizoval i inklinaci k jediné straně, Klausově ODS.

...a znovu začal koncertovat

...a znovu začal koncertovat

Čímpak se zase znelíbil

Karel Kryl měl obrovský dar, mnoho problémů dokázal přesně vystihnout a pojmenovat dříve než ostatní. Vycítil i napětí mezi Čechy a Slováky, které vyjádřil téměř vizionářsky v písničce Od Čadce k Dunaju. Nálepku rebela mu definitivně vyneslo publikování básně Timur a jeho parta, jíž zaútočil na Václava Havla a jeho poradce, či novináře, které vystihl veršem: „Ve všeobecné servilitě sní novináři o korytě…“ Odmítal pozici mlčícího a přikyvujícího klasika, snažil se znovu stát burcujícím svědomím národa. Kritizoval vandaly, kteří nastřeli sovětský tank narůžovo, velmi těžce nesl přístup Čechů k emigrantům. Lidé však byli v té době tak nadšení revolucí, že jeho kritika zůstávala nepochopena. Už zase začal být nepohodlný, stále více obdivovatelů se od něj odvracelo.

Právě v té době napsal Demokracii, kterou znají jenom ti, kteří ji znát chtějí. Naplno v ní totiž kritizuje nové poměry – „ti, kteří kradli po léta, teď dvojnásobně kradou“ a „ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce“. Že by se snad zbláznil? Vůbec ne. Karel Kryl se nezměnil, ve svém nitru zůstal stále stejný. To jenom lidé okolo něj slevovali z hodnot, o které dvě desetiletí bojoval. A s tím se nemohl smířit. Jeho polistopadová kritická tvorba zůstávala před veřejností jakoby utajená. Jeho poslední album Monology obsahuje jen některé náznaky, Demokracie se na něm neobjevila. Stejně tak ji nenajdeme ani na žádném jeho ‘výběru‘. Je to náhoda, nebo úmysl?

S druhou manželkou Marlene

S druhou manželkou Marlene

Koalice rozloučení ignorovala

V únoru 1991 se podruhé oženil s dlouholetou přítelkyní Marlene Brousert, ve které našel i člověka, který byl ochoten o něj pečovat. Racionální bankovní úřednice mu poskytla klidné a bezpečné zázemí a Kryl si ji pochvaloval i jako výborného daňového poradce. V Německu měl přátele, práci i zázemí, doma zase nadšené publikum. Vyřešil to šalamounsky – trvale bydlel s Marlene a do Československa dojížděl. Žil vlastně dvojím životem. Český rebel a bouřlivák se rád vracel do Mnichova jako důstojný a spořádaný občan. Oba jeho světy byly přísně odděleny a paralelní existence mu mimo jiné umožňovala pozorovat události v Československu zvenčí a s odstupem.

Karel Kryl zemřel 3. března 1994 v Mnichově na následky infarktu, tím však jeho příběh neskončil. Na jeho památce se najednou chtěla spousta lidí přiživit, o místo na pohřbu se strhla bitva a smuteční událost se proměnila téměř v politický skandál. Jenom tehdejší koalice v čele s Václavem Klausem a Václavem Havlem ho ignorovala. „Na jeho pohřbu byli ti, kteří tam být měli, a nikdo nechyběl,“ komentovala událost tehdejší ministryně obchodu a cestovního ruchu Vlasta Štěpová. A Miloš Zeman dodal: „Pohřbu Karla Kryla jsem se zúčastnil jako člověk, který měl Karla Kryla rád. Myslím si, že když někdo zemře, neměla by se jeho smrt politizovat.“

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace