Luděk Ševčík: Smutné déjà vu. Vaše dopisy
21.11.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Stáří
Jaké jsou ztráty na bojišti mladí versus staří? Je více obětí? A vyhovuje někomu indoktrinovat mladé a navádět je proti starým? Luděk Ševčík se pustil do nesnadného tématu.
„Znáte to snad všichni. Něco vidíte a zdá se vám, že jste to už kdysi viděli. Zažili. Konfrontován s pohledem dnešních mladých jsem se snažil přijít na to, proč je ten pohled konfrontační. Zřejmě byl vždy. Mladí, staří měli vždy třecí plochy. Jen se mi teď zdá být ta konfrontace dost ostrá. V politice, tedy v pohledu na to, jak to dělat, aby bylo líp,“ napsal Luděk Ševčík a pokračoval:
„Rozkmotření rodičů a dětí, nebo třeba schované volební lístky, aby rodiče, nebo prarodiče nemohli volit někoho jiného, než chtějí potomci. Proč to tak je?
Pak to přišlo. Déjà vu. Už jsem to kdysi četl. Jmenuje se to Malý svět Lewise Stillmana. Povídka o tom, jak se po invazi mimozemšťanů schovává po kanálech osamocený muž. Jeho nepřítelem už nejsou ale mimozemšťané. Ti odletěli. Předtím vybili všechny starší snad šesti let. Ponechali tak lidstvo doslova v plenkách. Děti, bez výchovy rodičů, s nulovými životními zkušenostmi, zůstaly na úrovni lovců mamutů, nebo snad ještě hůř. Mimozemšťané si tímto zajistili, že nebudou mít mnoho let konkurenci. Nevzdělanost není konkurenceschopná.
Manipulace s mládeží není nic nového. Výchova nového člověka je snem autoritářů. Maovy revoluční gardy tvořili studenti. Dobře řízené studentské revolty svrhávaly i vlády. Mladý člověk je pole neorané. A pro autoritáře, manipulátory, je důležité, aby toto pole „nezaplevelili” lidé s životními zkušenostmi. V co je schopen uvěřit mladý člověk, je pro životem zkušeného otřela chiméra. A tím pádem je tu nebezpečí, že svou zkušenost přenese i na své potomky. A tomu musí manipulátor zabránit!
Soros a lidé kolem něj a další se stejným politickým zaměřením nejsou hlupáci. Jdou na to přes mladé. Je to ideální materiál pro indoktrinaci, slepé a odevzdané přijetí názorů a postojů. Infiltrovali se do škol, zcela exkluzivně. Jen oni mají tedy monopol na to, jak budou děti politicky školeny. Současně s tím se ve veřejném prostoru rozjela často až velmi nechutná diskriminace starších a starých. Zatím tedy s výjimkou těch, kteří tuto výchovu nového člověka plně podporují. Návrhy, aby starším lidem bylo zabráněno nějakým zákonem volit, bylo v médiích více. Starý člověk je přece geront - dement. Navíc nám ujídá chlebíčka. Co může vědět o světě, když nemá nejnovější mobil a neumí hrát nejnovější hry? Když neví nic o nejnovějších trendech? Když myslí jinak, než jaký je prosazovaný světový názor?
Mám známé, kteří vedou a vlastní slušně prosperující firmy. S moderními mobily se přitom moc nekamarádí. Zato však jsou machry ve svých oborech. Je jim přes padesát, takže už jsou přitom v kategorii, o které se veřejně prohlašuje, že už by měla vyhynout. Narodili se totiž ještě v minulém režimu. Byť umí, znají a jsou společnosti užiteční. Jsou ale nebezpeční. Stejně jako všichni podobní rodiče a prarodiče. Prošli si totiž životem se všemi jeho nebezpečími a většinou uspěli. Někteří sice víc a někteří méně. Ale za svůj život získali praktické, tedy ty nejcennější zkušenosti. Mohou je předat. Kdo by si ale nechal radit od nějakých gerontů, o kterých není v médiích nic hezkého?
Jak vysvětlit potomkům, že nikdo na světě to s nimi nemyslí líp než jejich rodiče a prarodiče? Samozřejmě až na velmi vzácné výjimky. Že při tomhle pokračování budou i oni za pár let pro své potomky dementní geronti a jejich dnešní snaha o ořezání důchodů se vrátí nízkým důchodem jim. Že jejich životní zkušenosti nebudou jejich potomky zajímat? Že budou sledovat, jak jsou jejich děti zbaveny možností vypořádat se s problémy osvědčenými metodami?
Docela by mě to zajímalo,“ zakončil Luděk Ševčík.
Reakce Štěpána Chába
Kmenové zřízení jsme opustili. Opouštíme i vícegenerační rodinné zřízení. Atomizujeme se, zvyšuje se počet singlů a malých bytů pro ně. Ztrácíme tak vztah ke svým kořenům a každodenního žití se svými „staříky“. Sami si to v lecčems děláme.
Když jsem dělal v domově důchodců, měli jsme tam polskou kolegyni. Ta mi jednou říkala, že pro Poláka je česká realita nepochopitelná. Tam jsou domovy důchodců pro lidi, kteří nemají rodinu. Rodina, která by se svého staříka zbavila přesunem do domova důchodců, by byla okolím pohrdána. I tam to možná může být.
Jednou jsem jel s jednou stařenkou z domova důchodců na ambulanci. Seděla v ordinaci, něco jí bolelo, mladý doktor se nad ní skláněl, hrubiánsky ji ošetřoval, když odcházel, řekl, že takové by házel ze skály. Paní ho slyšela. Oči se jí zamžily slzami. Teď už jistě panu doktorovi táhne na padesát. A snad se těší, až nad ním bude stát mladý doktor a říkat – takového bych hodil ze skály. Jen užírá z blahobytu společnosti.
|
Vložil: Štěpán Cháb