Nejde nám o počty, ale o pomoc lidem, kteří se topí ve svých trápeních, říká kazatel Církve bratrské Bronislav Matulík

Foto: Se svolením Bronislava Matulíka

Popisek: Kazatel Církve bratrské Bronislav Matulík

ROZHOVORY NA OKRAJI: Ten se narodil roku 1961 ve Zlíně, je fotografem, a hlavně duchovním Církve bratrské. Také se zviditelnil jako spisovatel a novinář (dvanáct let byl šéfredaktorem časopisu Brána). Matulíkova kázání jsou dobře dohledatelná na internetové síti. O jeho církvi (spojené skrze jednoho z kazatelů s rodinou T. G. Masaryka), osobním nasazení v ní i o nastávajících vánočních svátcích si pohovoříme v tomto interview.

Mohl byste nám, prosím, ve stručnosti představit vaši církev, v níž působíte? Je ryze českého původu, nebo má své pobočky také v cizině? A kolik se k ní hlásí v České republice věřících?

Představte si strom, přičemž Církev bratrská je jednou z větví či větviček celé církve Kristovy. Hlásí se k evangelikálnímu směru v rámci protestantských církví s důrazem na osobní vztah s Bohem. Bibli přijímáme jako Boží slovo, které je pro nás jediným pravidlem či měřítkem víry a života. Církev bratrská je v České republice členem Ekumenické rady círví a ve světě patří k The International Federation of Free Evangelical Churches (IFFEC).

Vznikla v 19. století a slila se ze dvou pramenů. Prvním z nich bylo misijní působení Jana Balcara v Orlických horách, kolportéra Biblí, podporovaného Skotskou biblickou společností, o kterém v jedné ze svých povídek píše i Alois Jirásek.

Druhým pramenem byla Boston Mission Board, křesťanská misie, která k nám připlula z Ameriky přes Londýn v roce 1873, konkrétně to byli Jindřich H. Schauffler, Albert W. Clark, Edwin A. Adams a později ještě John S. Porter. Jako misionáři chtěli spolupracovat se stávajícími evangelickými církvemi, ale to se nepodařilo, proto roku 1880 založili Svobodnou církev reformovanou.

Po 1. světové válce se naše církev přejmenovala na Jednotu českobratrskou a v roce 1967 na Církev bratrskou vzhledem k tomu, že máme sbory i na Slovensku. Tím jsem odpověděl na otázku, jestli má naše církev ryze český původ. V současné době se k Církvi bratrské hlásí přes 10 000 bratří a sester ve více než 80 sborech v České republice. Na Slovensku má okolo 20 sborů.

Jsou nějaké oblasti, kde je v Česku silněji zastoupena než jinde, a které to má případně důvody?

Můžete se podívat na mapu našich sborů na webových stránkách církve, z níž je patrné, že nejmenší „osídlení“ máme na západě Čech a na jihu Moravy. Jaké to má důvody, těžko říci. Nicméně lze povědět, že sbory Církve bratrské vznikaly a vznikají tam, kde žijí či se nastěhují její členové. Takže například můj dědeček se jako kovář mezi dvěma světovými válkami přestěhoval do Zlína za prací a brzy začal k sobě domů zvát sousedy, přátele, spolupracovníky a taky třeba žebráky. Když jich bylo 50 i víc a již nestačil jeho baťovský půldomek, museli si pronajímat prostory jinde, a tak vznikl jeden z našich sborů. Anebo v podobné době vedení církve zakoupilo v Husinci stodolu vedle Husova domku a kolem kazatele Kostomlatského se zrodil další sbor. V současné době vznikají nové sbory především ve větších městech na základě touhy misijně působit a zvěstovat Krista.

V Česku působí další dvě církve s označením bratrská ve svém názvu, a to Českobratrská církev evangelická a Jednota bratrská.  V čem se od sebe vzájemně liší a proč vlastně tyto církve působí samostatně? Není rozdrobení českých nekatolíků do řady různých církví občas i ke škodě?

Myslím si, že to ke škodě není. Pán Bůh miluje rozmanitost, v přírodě to vidíme v celé fauně a floře. A taky kolik je lidských ras a jazyků… A ani Ježíš kolem sebe nevytvářel nějaké jednotně uniformní společenství. Mezi jeho následovníky patřili muži i ženy všelijaké pověsti, prostí rybáři, militantní odbojáři od zélótů, kolaboranti, ale i lidé z horních vrstev od královského dvora nebo vzdělaní znalci Bible. Jednota církve je daná Kristem, nikoli organizační strukurou. Je ale fajn, když jednotlivé církve spolupracují, což se děje.

Církve, které mají v názvu „bratrská“, se hlásí k odkazu staré Jednoty bratrské, která se v 15. století odpojila od utrakvistů a existovala pouhých 200 let. Zanechala však za sebou mimořádně silnou stopu, mj. v podobě Bible kralické, která sehrála zásadní roli v zachování českého jazyka, ale především v zachování křesťanské víry. A o jejím posledním biskupu Janu Amosi Komenském ani netřeba mluvit. Takže k této církvi se někteří hlásíme i ve svém názvu, ale každá má svou trochu jinou genezi. Českobratrská církev evangelická vznikla ze spojení luterských a reformovaných sborů, povolených po Tolerančním patentu, a Jednota bratrská zase navazuje na Obnovenou jednotu bratrskou, založenou Moravskými bratry v 18. století v Herrnutu (neboli Ochranově) v dnešním Sasku.

Zabývá se vaše církev také jinými, nežli ryze duchovními aktivitami? Například charitou? A pokud ano, je nějaký projekt, který by mohl oslovit širší veřejnost a na který by čtenáři v případě zájmu mohli (nejen) v době adventní přispět?

Určitě ano, ale napřed musím říct, že nemám rád rozdělování působení církve na aktivity ryze duchovní a neduchovní. Proč? Protože ani Pán Bůh to tak nedělá. Toho jsou dokladem právě Vánoce, když slavíme narození Božího Syna a zároveň Syna člověka – Ježíše Krista.

V Ježíši se Bůh, který je Duch, stal člověkem, tělem. Stvořitel vstoupil do svého stvoření, autor sám sebe vmaloval do svého obrazu světa, jak to konečně dost často dělali a dělají i jiní autoři s malým „a“. Za všechny bych jmenoval geniálního malíře a ilustrátora mnoha biblických příběhů – Rembrandta.

V rámci Církve bratrské působí naše Diakonie, která ještě stále pořádá sbírku na oběti nedávných povodní, a samotřejmě má další projekty, které pomáhají lidem s handicapem nebo seniorům.

Nyní odbočím ještě trochu k historii. Vaše církev je zajímavě spojena s prezidentem ČSR Tomášem Garriguem Masarykem a jeho rodinou, ačkoli všichni v ní formálně patřili do jiných církevních uskupení. Můžete nám o tomto spojení říci více?

Spojení vzniklo v době, kdy část Masarykových dětí vyučoval náboženství František Urbánek. Upevnilo se za 1. světové války, když se náš kazatel odvážil pohřbít Masarykova syna Herberta, navzdory Masarykově protihabsburské aktivitě v exilu. Po válce se František Urbánek stal nejen Masarykovým osobním přítelem, ale i kazatelem, čehož je dokladem, že pohřbíval jeho manželku Charlottu i jeho samotného. Traduje se, že po pohřbu T. G. Masaryka řekl jeho syn Jan Františku Urbánkovi, že ještě musí pohřbít jeho, a pak teprve bude moci i on sám umřít, což se doopravdy stalo. František Urbánek kázal u Janova hrobu v březnu 1948 a v říjnu téhož roku si ho Pán Bůh povolal k sobě.

Dnes mnoha lidem přijde první světová válka už trochu jako pravěk, ale nutno říci, že Urbánkův čin představoval ve své době akt mimořádné občanské i osobní odvahy. Jen bych doplnil, že kvůli pomoci rodině Masarykových byl Urbánek ze msty odveden do c. a k. armády, i když válku naštěstí přežil. – Jinak Církev bratrská či např. adventisté bývají označováni za rostoucí české církve, na rozdíl od těch velkých, které se stále zmenšují. V čem vidíte příčinu tohoto stavu a v čem se cítíte být lepší, atraktivnější či zajímavější?

Necítíme se být lepší ani atraktivnější! Vůči tomu bych rád docela nahlas protestoval, protože je známo už od dob biblických a Ježíšových, že nejtěžším hříchem člověka je pýcha, a ještě těžším hříchem je náboženská pýcha, která se vyznačuje exkluzivní výlučností. Takže doopravdy nejsme lepší.

Přesto se pokusím odpovědět. Je pravda, že rosteme, sice pomalu, ale opravdu rosteme. Vznikají nové sbory, oslovujeme lidi tzv. ze světa, ale přicházejí i lidé z jiných církví, ovšem nepřetahujeme je, na to si chceme dávat pozor. Naše církev má ve své DNA, že je misijní, že se tedy o svou víru, rozumějme o život s Kristem, dělíme s druhými. Vznikla v touze po spasení, záchraně a pomoci. Nejde nám především o počty, ale právě o pomoc lidem, kteří se topí ve svých trápeních. Naše „strategie“ spočívá v tom, že, biblicky řečeno, kážeme Krista ukřižovaného, který je mocí k záchraně pro každého, kdo mu uvěří. Zároveň je naším „rodinným stříbrem“ péče o mladou generaci.

Jak jste se dostal vy osobně k víře? Samostatně, nebo vám ji předali v rodině?

Jsem v rodině třetí generací praktikujících křesťanů. Začalo to u mých dědečků a babiček mezi válkami, jak už jsem i před chvílí naznačil. Ačkoli ze strany maminky se tak stalo už u mého pradědečka Františka Lukla, takže jsem vlastně čtvrtou generací.

Moji rodiče byli také vyznávajícími křesťany a mě vychovávali v církvi s tím, že se musím sám rozhodnout, jestli budu následovat Krista, nebo ne. Moje dětská a zděděná víra se transformovala v dospělou v patnácti letech, v sedmnácti jsem byl pak pokřtěn a stal se členem Církve bratrské. K mému zrání patřilo i to, že jsem kolem dvacátého roku navštěvoval čtyři církve zároveň.

A co vás přivedlo až přímo k duchovenské práci? A co vám osobně dává víra?

Co mi dává víra? Je to důvěra v Boha, který je láska, který mě miluje a dává smysl celému mému pomíjivému životu, který je zde na zemi ohraničen narozením a smrtí. Je to důvěra v Ježíše, který svou obětí na kříži vyřešil zátěž mého svědomí, protože jsem také defektním (hříšným) člověkem. Je to dokonce jistota života věčného, protože kdo věří v Ježíše, i kdyby umřel, bude žít, jak to Ježíš řekl. Věčný život spočívá ve spojení s Bohem tady a teď. Věčnost pro mě proto nezačíná až po smrti, ale už nyní skrze Krista a v Kristu, který je živý, vzkříšený.

Často říkávám, že není rozdíl, ba dokonce nesmí být rozdíl, mezi křesťanem fotografem a křesťanem kazatelem, protože být křesťanem znamená následování Ježíše, chodit v jeho stopách. Nicméně byl jsem přibližně ve 22 letech vyzván, abych se přihlásil u vedení církve ke studiu a ke službě kazatele. Což jsem udělal, vystudoval jsem nejprve dálkově při Církvi bratrské potřebné teologické minimum, a pak už jako kazatel jsem absolvoval při Evangelické akademii Biblickou školu. Jednoduše řečeno, k duchovenské práci mě přivedla má víra v Krista a zavolání církve, abych se službě Bohu věnoval celým svým časem.

Od samotného vzniku naší církve se kazateli stávali lidé, kteří vystudovali nějakou fakultu či univerzitu u nás či v zahraničí. Ale také lidé, kteří přišli a přicházejí z civilního zaměstnání, jako například já coby fotograf. Těm je ale určeno, co a kdy mají dostudovat.

V době covidu zůstaly některé kostely uzavřené a dílčí duchovní si docela rádi oddechli. Jiní se snažili druhým přiblížit alespoň elektronickou cestou. K nim jste patřil také vy se svým sborem. Nepřináší to ale zároveň větší tlak na psychiku a na výkon, kdy ze záznamu bohoslužby už nelze odstranit případné přeřeky, nebo to, co by člověk později podal a formuloval jinak?

Z mé zkušenosti žádná církev nepojala dobu covidu jako oddech, všichni usilovali o to různými cestami a způsoby sloužit nejen svým ovečkám, ale i celé společnosti, např. kaplani ve všech odvětvích sektorální pastorace, v nemocnicích, v armádě, ve věznicích (jako např. moje manželka) atd.

Ohledně streamu to je velmi individuální, mě kamera nestresuje. Naopak jsem měl pocit, že jsem se v čase covidu dostal do laufu a velmi inspirativního nasazení. Prakticky každý den jsme komunikovali s naším sborem, s církví a skoro každý den jsem vozil manželku přes hranice okresu z Prahy do vinařické věznice, protože odsouzení se dostali do totální izolace a potřebovali nadstandardní péči.

A k nějakým těm přeřekům… ty patří k věci včetně toho, že by člověk něco jindy řekl jinak. Nedělní kázání nepojímám jako univerzální promluvu ke globálnímu světu (ač internet umožňuje tuto možnost), ale jako komunikaci s konkrétními lidmi, kterým zvěstuju evangelium. A když si to pustí někdo další, tím lépe. Na ukázku kromě běžných bohoslužeb si můžete pustit covidovou půlnoční.

No a po covidu s tím pokračujeme dál, děláme i alternativní bohoslužby před kostelem na dvoře u fíkového stromu, např. rock'n'rollovou nebo v modlitebně country bohoslužbu. A také někdy připravujeme bohoslužby pro Český rozhlas na stanici Vltava v přímém přenosu.

Určitě si cením vašeho osobního nasazení. Pravda je, že z osobní zkušenosti bych mohl skutečně uvést některé konkrétní kostely i duchovní ze dvou mně bližších církví, kteří se o nějaké dálkové spojení s věřícími za covidu nijak nesnažili. Ale nebudu jim dělat ostudu. Je to věc jejich svědomí i nadřízených. Mimochodem, ve kterých sborech jste v životě působil a kde je vaše současné působiště?

V Brně jsem pár let zastával funkci vedoucího mládeže, v Trutnově už jako kazatel jsem působil deset let, potom v Praze 5 na Smíchově patnáct let a nyní jsem devět let v Praze 1 v Soukenické ulici. A kromě toho především sloužím ve vedení církve jako 1. místopředseda Rady Církve bratrské, a to už čtvrtým rokem.

Působíte také jako duchovní mezi vězni. V čem je tato práce případně jiná a rozdílná od té klasické kazatelské ve sboru?

To by bylo také na delší rozhovor, protože služba lidem, kteří přestoupili zákon a skončili ve vazební věznici či případně byli odsouzeni, je moje a manželčina srdcová záležitost. Čtenáři si o tom mohou případně poslechnout podcast novináře Miloše Čermáka, když s mou ženou o tom hovořil.

Napřed povím, v čem tato práce není jiná – stejné je to, že lidé chodí do vězeňské kaple dobrovolně a z vlastní vůle jako lidé na svobodě, když chodí doprovolně do kostela, nikdo je nenutí ani nelanaří. Čteme stejnou Bibli, modlíme se, zpíváme, hodně si povídáme…

Jiné je to v tom, že ve věznici se jedná o široce ekumenickou službu, spolupracujeme na jednom místě s katolíky, evangelíky, adventisty a dalšími, kterým leží na srdci osud uvězněných. Jiné je to i v tom, že se jedná o lidi, kteří měli v životě špatnou startovací čáru, tři čtvrtiny z nich nezažili standardní rodinu, ale prošli dětskými domovy. No a samozřejmě jsou to lidé, kteří druhým často velmi ublížili, ale i jim bylo ublíženo. Těch rozdílů je samozřejmě víc…

Jste spisovatel a napsal jste několik knih. O čem vyprávějí? Jak jsem zjistil, jedna míří dokonce až k tématu českého podsvětí…

No, za spisovatele se opravdu nepovažuji, i když jsem autorem několika knížek. Dvě či tři z nich popisují silné příběhy lidí, dvě jsou spíše souborem fejetonů. Baví mě na malém formátu něco vyjádřit, popsat.

Knížku, která se týká českého podsvětí 90. let, jsme napsali s přítelem Romanem Šťastným, majícím přezdívku Diesel II., a právě tak se ta knížka jmenuje. Jako je Karel IV., tak je Diesel II., protože před tím byl Roman Diesel I., ovšem když na Pankráci uvěřil a byl pokřtěn, začal si jako nový člověk říkat, že je druhý.

Jeho příběh je velmi syrový, jde o literaturu faktu. Bývalý voják cizinecké legie se živil jako brutální vymahač dluhů. Když se však ve věznici setkal s námi křesťany, potkal se i s Kristem, který mu změnil životní nastavení, a v následujících letech (odseděl si celkem deset roků) prošel dlouhodobou resocializací a je skutečně novým člověkem. Nedávno jsme ho s kolegyní evangelickou farářkou a s mou ženou oddávali.

Na bohoslužbách vám často asistuje manželka. Původně jsem myslel, že jste kazatelská dvojice. Ale celkem mne zklamalo, když jsem pak zjistil, že vaše církev má i v 21. století ryze mužské duchovní. Není to škoda a jaksi nevyužitý potenciál, který by ženy mohly dávat také duchovenské profesi?

Je pravda, že u nás zatím (podotýkám zatím) slouží jako kazatelé jen muži. Ale jak jste si všiml na příkladu mé manželky, ženy slouží i při bohoslužbách a v rámci kaplanské služby vykonávají v nemocnicích, ve věznicích či jinde plnohodnotou farářskou službu. Ženy jsou ve vedení jednotlivých sborů v tzv. staršovstvu, kážou, pastorují atp. K ordinaci žen snad brzy dospějeme.

Jak prožíváte Vánoce, s rodinou, či členy vašeho sboru? A je na vaše bohoslužby otevřený přístup i pro nečleny, podobně jako třeba u katolíků, husitů a dalších?

Všechny naše bohoslužby jsou otevřené všem lidem. Uzávěrka byla jen v čase covidu. Co se nepodařilo nacistům ani komunistům, podařilo se na dva roky epidemii, ale to máme snad za sebou.

Vánoce, při nichž slavíme narození Krista, oslavujeme s velkou chutí, protože se stalo něco nevídaného, Bůh spojil život s člověkem jako nikdy před tím a nikdy po tom. Stojí za to číst evangelia a skrze Ježíšův příběh od jeho narození po smrt a vzkříšení poznávat Boha, kterého jinak nikdy nikdo neviděl.

Prožíváme je jako rodinné i církevní svátky. Slavíme čtyři adventní neděle, máme sborovou rodinnou slavnost (22. 12.), těšíme se na Hod Boží vánoční (25. 12.), při němž nám bude hrát úžasná varhanice Jiřina Marešová a možná že i trumpety budou… Můžete nás navštívit v Praze 1 v Soukenické ulici č. 15, anebo si pustit stream.

Co byste popřál druhým, ať již věřícím, či nevěřícím, do nového roku 2025?

Když se narodil Spasitel, andělé zpívali nejznámější vánoční song: Gloria in excelsis Deo (Sláva na výsostech Bohu) a jako dovětek: Na zemi pokoj. Teď v čase blízké války na Ukrajině rozhodně všem bez rozdílu přeju mír, tedy pokoj, onen hebrejský šálom.

Do nového roku pak také všem lidem přeji, aby pověsili svůj život na Krista, a ne na skobu. Čímž mám na mysli, aby za žádných okolností neztráceli naději, protože víra a následování Ježíše přesahuje i hranice smrti.

-----

Děkuji vám, pane kazateli, za přání i za výstižné představení vaší církve. Nemusí být vidět v médích především ta jedna největší, že. Snažíme se u příležitosti svátků občas představit i ty menší a méně známé. Rádi jsme kromě vás upomněli také odvážného kazatele Františka Urbánka. Samozřejmě máme čtenáře různých vyznání, nejen křesťanských, a většina české společnosti se k žádné víře nehlásí. Ale i když se neshodneme stran víry, určitě se můžeme napříč společností, i s ateisty, shodnout na některých křesťanských hodnotách, např. solidaritě a soucitu s bližními, a třeba právě vaše diakonie, pečující o sociálně potřebné, si v čase předvánočním vyslouží od některého z našich čtenářů, bez ohledu na jeho světonázor, i případný příspěvek na dobrou věc. A za sebe závěrem také přeji všem klidné a příjemné prožití svátků!

Vložil: Radovan Lovčí