Miliardový vynález ze stavebnice aneb Nobelovka, kterou nám nestihli udělit. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Popisek: Otto Wichterle

Právě před dvaceti pěti lety zhasla české vědě jedna z jejích největších šancí na Nobelovu cenu. Otto Wichterle byl opakovaně mezi kandidáty. Jeho smrt tyto šance zmařila, protože pravidla Nobelova výboru jsou v tomto směru striktní.

Málokterý český vědec dokázal v takové míře posunout praktické poznání. Zůstal po něm jeden převratný vynález, který milionům lidí změnil život, a asi ho můžeme označit za český vynález století. Taky jeden unikátní textilní materiál a stovky patentů. 

Uznání se profesor Otto Wichterle ale dočkal až po roce 1989, daleko po sedmdesátce. Předtím jej za nacismu jen souhra náhod uchránila koncentráku a komunisté z neschopnosti za babku prodali jeho miliardový vynález, aby se o něj nemuseli soudit. 

Benjamínek z rodiny úspěšného prostějovského podnikatele (z deseti sourozenců) byl na gymnázium přijat už v devíti letech, roku 1936 završil doktorát z chemie a následně zůstal jako profesor na tehdejší Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství. 

Na fakultě byl za hvězdu, ale i s typickými vrtochy génia. Už v dětství v Prostějově prý neměl mnoho kamarádů, na fakultě pak coby student třetího ročníku přišel s iniciativou „Nedostatky v organizaci studia“, při které rozmetal celý studijní program jako nelogický. Tradicionalisté byli pobouřeni, levicoví pokrokoví studenti projevili o jeho nápady zájem, což Wichterleho přivedlo k levici. Tíhla k ní i jeho budoucí manželka, zubní lékařka. 

Jeho příběh třicátých let dost kopíruje aktuální filmový hit o Oppenheimerovi. Koketování s levicí, ale současně důsledná orientace na práci, vědu a poznání, které je s plány komunistů na vyhození světa do povětří nepříliš slučitelné. 

Jeho hlavním „společenským“ tématem se stala svoboda bádání, pod vlivem vedoucího jeho diplomky, profesora Emila Votočka. Jeden z velikánů české chemie mu také nabídl, aby na škole pokračoval. Současně začal studovat medicínu, protože jej Votoček upozornil na možnosti nově vznikajícího oboru biochemie. I tato studia prý byla značně svérázná, některé zkoušky zvládal „levou zadní“, z chemie ale prošel těsně, neb se se zkoušejícím pohádal. 

Nacisty přežil tak tak 

Na podzim 1939 se právě chystal na zkoušku z anatomie. Na technice působil jako asistent profesora Votočka a 11. listopadu za něj měl vést přednášku. Do toho přišla zpráva o úmrtí studenta medicíny Jana Opletala, střeleného při demonstraci 28. října, načež Wichterle od katedry vyzval studenty, ať jdou místo přednášky do ulic. 

Po následném uzavření vysokých škol a popravách studentských předáků jej před zatčením zachránily Baťovy závody, kde mu již předtím nabízeli práci v chemickém výzkumu. Během pouhých dvou let bylo výsledkem jeho práce unikátní jemné vlákno na principu polyamidu. Před německými okupanty ale Baťovi výzkumníci objev tajili, takže se silon začal průmyslově vyrábět v Plané nad Lužnicí až po válce. 

Gestapo ale Zlín samozřejmě sledovalo a tři dny před Vánoci 1942 byl zatčen i Wichterle. Důvodem bylo jeho několik návštěv u ing. Kouteckého, kde se kromě poslechu vážné hudby také debatovalo o vývoji válečných front. Měl štěstí a mohl se vykázat korespondencí s německým chemikem, která naznačovala, že by „říši“ mohl ještě prospět. Díky tomu neskončil v koncentračním táboře, odseděl si však čtyři měsíce. 

Po válce se rychle vrací do Prahy s ambicí obnovit fungování své vysoké školy. V nouzi o studijní materiály během léta 1945 po večerech sepsal skripta pro organickou i anorganickou chemii. Z těchto učebnic, které předběhly dobu, se pak učilo dlouhé roky. Uznání získaly i v SSSR, což ale svéhlavému autorovi nepomohlo. 

Jak vysoké školy ovládali komunisté, stoupaly i jeho konflikty s novými pány. Nakonec jej rektor Maděra v roce 1958 definitivně vyhodil. 

Azyl našel v Akademii věd, kde vládlo přece jen liberálnější prostředí. Začal zde řídit laboratoř makromolekulárních látek. Jeho dílem byla přeměna na Ústav makromolekulární chemie na pražských Petřinách, který se stal jednou z vlajkových lodí celé Akademie věd. 

Profesor Wichterle vždy hájil nezbytnost širokého základního výzkumu a svobody vědeckého bádání. Vždy zdůrazňoval, že nové praktické výsledky se rodí zejména z rozvoje a mistrovského ovládnutí určité metodiky a teorie, zatímco od počátku násilně cílený či aplikovaný výzkum tyto výsledky nemívá. Tento poznatek od Bati hájil i v podmínkách režimu, který jinak měl plánování a cílování jako svou podstatu. 

Náhody, které vydělaly miliardy. Američanům 

Roku 1952 se odehrála historická cesta vlakem Československých drah. Wichterle jel z Olomouce do Prahy s uznávaným lékařem, který si četl odborný článek o možnostech chirurgické náhrady oka. Z debaty v kupé si udělal postřeh, že nejvhodnějším materiálem pro implantát by byla umělá hmota. 

Následně rozvinul úvahy, že vůbec nejvhodnějším materiálem by byl gel. Začal proto v laboratoři experimentovat s jeho zpracováním. 

Průlom ve výrobě materiálu přinesl Drahoslav Lím, Wichterlův nejtalentovanější žák. A je k tomu půvabná historka. Počátkem roku 1955 Lím nestihl dokončit práci, a pospíchal na vlak do Senohrab. Druhý den v laboratoři zjistil, že rozdělaná směs se přes noc změnila v měkkou průhlednou hmotu, přesně takovou, jakou potřebovali. 

Po vyhazovu z vysoké školy a přechodu do Akademie věd si Wichterle odvedl Líma a několik dalších spolupracovníků, a ti pokračovali ve výzkumu. Gelové čočky se postupně přestaly trhat, stále se však nedařilo vyřešit problém s jejich tvarováním. 

V roce 1961 se ministerstvo zdravotnictví rozhodlo další výzkum zastavit. V téže době ale Wichterleho napadl zcela nový způsob zpracování gelu, který klíčový problém řešil. Pokračoval proto na vlastní pěst doma. 

Technologie „monomerního odstředivého odlévání“ se ukázala jako optimální. K tomuto průlomu došlo během Štědrého dne roku 1961 na přístroji, který si zkonstruoval ze stavebnice Merkur a dynama z jízdního kola. Historka, jak ke stavebnici odbíhá i od kapra se salátem, má rovněž půvab. Během dalších dvou svátků vše zpracoval na psacím stroji a 27. prosince ráno vezl do ústavu patentovou přihlášku. 

O čočky a jejich výzkum byl právě v té době eminentní zájem i v USA. Wichterle mohl už roku 1963 nabídnout k dokonalosti dovedený výrobní postup a v březnu 1965 byla v Praze podepsána licenční smlouva s americkým patentovým úřadem, která umožnila celosvětový nástup této zdravotnické novinky. 

To už se ale v Československu poměry uvolňují a pro profesora Wichterleho se otevírají další možnosti. Za Pražského jara 1968 se velmi angažuje ve vzniku Svazu vědeckých pracovníků, zapojuje se i do politického dění. Patří k inspirátorům prohlášení 2 000 slov a v červenci se stává poslancem nově založené České národní rady, která se má stát parlamentem české části federace. 

Rok 1969 stráví jako poslanec i ve Federálním shromáždění. Odmítne poslanecký plat se slovy, že se cítí být pouze vědcem a na konci roku sám na mandát rezignuje. 

Normalizace ale postupuje. Podpis pod výzvou 2 000 slov je jedním z nejzásadnějších hříchů, a proto je zbaven vedení Ústavu. Dále tam ale působí jako řadový vědec. 

Nátlaky normalizace 

Do vedení Akademie věd přicházejí kovaní straníci s problematickou kvalifikací, kteří moc netuší, jak světová věda funguje. Ve stejné době dostává zdravotnická novinka definitivní povolení do distribuce a od roku 1971 se datuje skutečný boom kontaktních čoček. Mnohé firmy se na něm chtějí svézt bez ohledu na patentová práva. 

Když se americký patentový úřad snaží bránit, je u soudu třeba svědectví autora patentu. Jenže signatář „kontrarevoluční petice“ si dle výkladu normalizátorů nemůže lítat po světě, jak se mu zlíbí. Nešťastná Akademie věd se svých práv raději vzdá a odprodá je americkému patentovému úřadu za zlomek ceny. 

V roce 1982 je profesor Wichterle konečně puštěn do USA, tam u soudu vyvrátí pochybnosti o pravosti patentů a americký úřad začíná inkasovat. Československo prodejem svých práv přišlo asi o miliardu dolarů. 

Nemusí však příliš ukazovat vynálezce s politickým škraloupem, a tak Wichterle až do roku 1989 žije v ústraní. Jako kuriozita se uvádí, že ještě po sedmdesátce patří k jeho největším vášním tenis a zahradničení s motorovou pilou. 

V roce 1990 je povolán do čela Akademie věd, kterou má převést do podmínek tržní ekonomiky a zároveň zachovat nezávislost bádání na byznysu. Jezdí po světě a sbírá všechny možné doktoráty a ocenění, které si za minulá desetiletí nemohl převzít. 

Opakovaně se hovoří o jeho ocenění Nobelovou cenou. Na tu Československo v chemii čeká od roku 1959, kdy ji obdržel Jaroslav Heyrovský. Vždy jsou však upřednostněni jiní kandidáti. 

Nobelovu cenu tak získal jen onehdy na sociální síti bývalého primátora Zdeňka Hřiba, který si neudělal rešerši. 

Od srpna 1998, kdy zemřel, se hovořilo jen o jednom dalším českém vědci. Profesor Karel Holý to „nestihl“ také. Nobelův výbor mu neprestižnější cenu nikdy neudělil. Ale je docela pravděpodobné, že na ten nominační návrh ve Stockholmu někdo koukal právě jeho vynálezem.  

Zdroje: Echo24, Pražský den, Wikipedia

Vložil: Jakub Vosáhlo