Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Sviním ruku nepodám, říká Morava. Nejen za fašanku. Svět Tomáše Koloce

komentář 12.02.2023
Sviním ruku nepodám, říká Morava. Nejen za fašanku. Svět Tomáše Koloce

Foto: Tomáš Koloc (stejně jako v galerii)

Popisek: Starosta a policajt

FOTOGALERIE Vzpomínková reportáž z fašanku? Co to je, mohli by se ptát někteří krajani z Čech. Fašank je masopust (od Fasching, z Fastnacht = „postní noc“), v románských jazycích karneval (neboli „sbohem, maso“). Pár dní, kdy podle staleté tradice bylo lze před dlouhým čtyřicetidenním půstem (podle kterého se fašank jmenuje) pustit ze řetězu všechny tužby těla i duše – včetně touhy říct nahlas, co si myslím. O sexu, politice, o životě…

Z mého pohledu berou masopust nejdůsledněji v Brazílii, kde se z toho, co se stalo o karnevalu, nikdo ani nemusí zpovídat, a v listopadu se pak bujarým fašančárkám rodí nezvykle krásné a veselé děti. Jako vášnivého folkloristu, který před lety podle obecních kronik křísil krajový masopust na Slánsku, mě ale možná víc, než kdybych byl pozván na karneval v Riu, vzrušuje to, že se poprvé dostávám na masopust do kraje, kde se tato tradice nikdy nepřerušila (a když, tak jen na krátkou dobu): na jižní Moravu.

Komňa

Když vjedeme do fašankového reje v obci Komňa (podle níž si zvolil jméno učitel národů Jan Ámos Komenský), moje vyčtené folkloristické představy o historických figurách, jako jsou Žid či Babice, se rozplynou jako mlha nad Komňou. Kromě zájezdu Američanů, kteří jedou paralelně s námi a mají rychlejší autobus, se zde pohybují následující postavy: voják s distinkcemi generála Československé lidové armády, sokol, zlatokop, indián, řezník-uzenář, celé oddělení zdravotních sestřiček (někdy i s covidovou rouškou na puse) a rakouskouherští dobrovolní hasiči. Z klasických figur je tu medvědář s medvědem (medvěd je medvědářova manželka, jejíž šelmovitost se projevuje v tom, že svého pána neustále komanduje) a spousta velice talentovaných Kolombín a Harlekýnů, kteří mě přesvědčují o tom, že vlastí commedie dell´arte není žádná Itálie, ale Morava. Na papundeklových jmenovkách, které mají některé postavy na sobě, čteme nápisy jako: „Pedro Pablo Picasso – lakýrník“, „Řezník Radek Vztyčil každou svini zničil“, „Štamprličku dejte, svini si schovejte“ či „Jmenuji se Maryška, chci panáka do bříška“. Celému průvodu pak vévodí sexy čarodějnice kolem padesátky, které leze po zádech hadrová myš vycpaná vatou. Za ní (míněna čarodějnice) se pak táhne početná (především mužská) kamarila.

Průvod, který vede starosta v tradičním kroji a jeho pochop, jemuž musí každý soused napíchnout na vztyčenou šavli něco masitého, se zastavuje téměř před každým domem, před nímž rekruti čili skakúni (jinoši v odvedeneckých fašankových krojích) tancují svůj šavlový tanec, který spočívá v tom, že jeden tanečník při něm musí podlézt šavli, kterou ve vodorovné poloze drží ten druhý. Za to oni i všichni ostatní dostanou skleničku pálenky, koláč, kobližku (neboli, jak vysvětluji jednomu z Američanů, „pravý moravský bavorský vdoleček“) nebo slaďoučkou boží milost. My přespolní musíme kromě množství alkoholu podstoupit i to, že nám fašančáři (především ti malí) pomažou obličej barevnými šmouhami a (především ti velcí) udělají našim ženám omoučenou rukou zezadu otisk na… šatech.

Omámen fašančárkami všech barev a tvarů (alkohol, jak známo, umenšuje způsobilost, ale zvyšuje libido), mezi nimiž se mi před očima na přeskáčku objevují obličeje spolucestující Martiny a Marienky, se s nadějí zakusuji do boží milosti, o kterou se s družností prvních křesťanů dělím s Petrem (i když ten vypadá, že to nepotřebuje), a v úlevné mužské společnosti se seznamuji i s Američanem Brianem, který o sobě tvrdí, že je také novinář.

„Jak se ti to líbilo?“ ptám se, zatímco Brian opojen místním folklorem a tím, že se to u nás na veřejnosti smí, chtivě hulí cigaretu, přičemž mi vyfukuje kouř přímo do ksichtu.

„Moc,“ říká Brian. „Moc.“

Potom si sedne do otevřeného autobusu a okamžitě usne.

Strání-Květná

Opouštíme Komňu, vesnici, která, jak nám vysvětluje náš průvodce Jirka, žije z hrdosti nad svým slavným rodákem, o němž dodnes nikdo neví, kde se vlastně narodil. Mají tu i jeho rodný dům, což je ve skutečnosti sýpka, která byla postavená sto let po Komenského smrti. Rodným domem JAK disponuje na Východní Moravě hned několik obcí. S fašankem nejvíc štymuje to v Nivnici, kde historici určili narození učitele národů na místě dnešní továrny na likéry.

Jedeme do Strání!

„Tady je ten fašank tak trochu masovější,“ říká Jirka, když se prodíráme davy, tlačícími se na náměstí, kde probíhá přehlídka hudebních a tanečních folklorních skupin. Mladá cérečka, sedící za stolkem, na mě vyšlehne pelíškovskou otázku, zda mám lístek, z čehož pochopím, že je tady vstupné.

Náměstí je zaplněno tak, že by nepropadl špendlík, a z reproduktorů hřímá lidová hudba. Vyšplhav se na vršek nad náměstím, chytím se za břízku (symbol ženství) a pozoruji skupinu, která právě předvádí šavlový tanec. Za mnou se na trávě v breugelovských obrazcích válí zapomenutí Američané, zpití fašankem, a dělají sympatický brajgl, nereagujíce na můj překlad slov svého řidiče, že za pár minut odjíždějí. (Jednou tu prý jeden z nich zůstal a místní se o něj starali tak, že uvažoval nejen o rezignaci na odjíždějící autobus, ale i na všechny výhody západní civilizace.) Raději si jdu prohlédnout stánky, vroubící náměstí. V jednom se prodávají cukrová lízátka ve tvaru srdce, do nichž jsou vložena na počítači vytisknuté cedulky s nápisy „Milujem Ťa“ a „Ľúbim ťa“, v dalším „mast na bolesti zad, kloubů, kyčlí, křečové žíly, ztvrdlé popraskané paty a kožní plísně“, v dalším stolky na horní, servírovací ploše (!) pomalované „vkusnými“ motivy, jako jsou kukačkové hodiny nebo autíčko Blesk McQueen z amerického animáku. Ze všech trhovců mě nejvíc zaujme Slovák, který neprodává nic jiného než škrabky, z nichž některé sám navrhuje a vyrábí. Má stroje na to, jak z bramboru udělat růži, tulipán a sluníčko či hranolky ve tvaru spirálek, vlnek nebo bodláků. Později na své pouti potkám jeho krajana, který mi prozradí, že ten pán je na Slovensku velice slavný, neboť před nedávnem vyhrál v loterii pět milionů korun. V jeho životě se tím však nic nezměnilo, jeho životem jsou i nadále škrabky.

Po revizi trhu (který, jak známo, vyřeší vše) se jdeme podívat do místní hospody, díky čemuž zjišťujeme, že k prasknutí přeplněné jsou i místní hospody. Zážitek, který můžu mít i v pražské tramvaji, mi přijde nehodný východní Moravy, a tak se jdu občerstvit před hospodu, kde si spolu nádherně hrají tři sestřenky, z nichž dvě (ve věku asi tak dvacet let) mi pronikavě připomínají moravské venkovanky, za kterými Josef Mánes jezdil do moravské obce Čechy pod Kosířem. Když je vidím, nejdřív si vydechnu, pak nadechnu a zmáčknu spoušť. Při tom mě ale zpozorují místní šohajové, které není radno dráždit, a tak se radši vracím za Petrem a Martinou. V davu čumilů roztáčí sukni stráňanská cérečka, já se však zakoukám do jiné (starší), která ji s mateřskou hrdostí pozoruje.

„Aby vám nevypadla čočka,“ poznamená. Ale je potěšena.

„Zastrč ten foťák, sháněli se po tobě šohajové,“ říká Petr a naklání se nad várnici se svařeným vínem. Vtom se nad námi zavírá dav a Petrovi v nastalém zmatku padá do várnice posmrkaný ubrousek.

Snažíme se tedy trochu popojít.

V půli cesty zpět na náměstí  se setkáváme s pánem, kterého bychom v Čechách (kde tuto reportáž píši) nejspíš nepotkali: „Pote se se mnou napít, slečno. I vy, synci,“ říká a objímá mě (čert vem krasavice, chlapský objetí má větší váhu).

Vcházíme do stodoly, která je zespoda vypolstrovaná tébichem s moravskými vzory a na zdech vytapetovaná plakáty z minulých fašanků. Na dvorku stojí strýc, který si povídá s jakýmsi cizincem a nám vysvětluje:

„To je náš Francúz, šak on už umí dobře po straňansky, že?“ spustí strýc a nalévá nám do malované sklenky. Francúz spustí skutečně po straňansky, to znamená tak, že mu já, Východočech, nerozumím ani slovo. Pak se to ale s pomocí alkoholu a mých kusých znalostí francouzštiny přece jen trochu spraví, a tak se dozvídám, že před dvaceti lety poprvé přijel na družební zájezd a zdejší pomezí se stalo jeho druhou vlastí. Že je to pravda, zjistím i z pohledu na mezinárodně vyvedenou ceduli na místním WC.

Ze stodoly vede cesta dovnitř domku, ale tam je tak plno, že se na vejití stojí fronta. Po odchodu větší skupiny jsme dovnitř uvedeni i my. Ve „fašankovém salónku“, na jehož stole leží už téměř prázdné mísy s koláči, sýry a chlebem, stojí straňanský stand-up komik a daleko lépe, než by to uměl kdokoli z našich televizních umělců, vypráví a vypráví, a já (coby novodobý František Sušil) vytahuji zápisník a zapisuji a zapisuji:

Etnografické prameny

„Na Vánoce z kostela do kostela, na fašanky z hospody do hospody.“

(straňanské přísloví)

„Co se stane, když hodíte ódéesáka do vody? Nejdřív vyplavou špinavé peníze, a pak mokrý komunista.“

(straňanská politika)

„Vzdávám se velkého království na nebi. Dajtě ně malinké královstvíčko na zemi, a budu robiť jak blázen.“

(straňanská teologie)

„Čas běží, milovat už můžeme stěží, protože nám to pořád leží.“

„Do lásky musíš dát všecko, i kdyby sis na něj měl přivázat kartáček na zuby.“

„Ženská má krátkou paměť. V noci ji pomiluješ, do rána na to zapomene a chce zas.“

(straňanská sexuologie)

„Každá oblast má svou poetiku. Straňané jsou erotici.“

(folkloristická poznámka průvodce Jirky)

Tak hladce, jako by (po vzoru cimrmanovské hry Dobyti severního pólu) namísto severu šel náhle na jih, přestane stand-up komik dělat komiku a promluví tak upřímně, jak to u nás doma v Čechách neslyším ani od svých nejbližších:

„Tož, určitě ste si všimli tej sochy fašančára, co u nás stojí na náměstí. Tak o tu jsem sa zaslúžil já. To jsme dělali brigády a extra směny a já jsem chodil po sklárně a vybíral jsem korunku ke korunce. Ale tolik, aby socha byla z bronzu, jak jsem si přál, jsme stejně nedocílili. Tož je ta socha ze dřeva. Víte, já su upřímný chlap, a to je díky mojí mamince. Ona byla úplně prostá žena, a to co pro ňu bylo v životě nejdůležitější, bylo, abychom byli zdraví a rovní. Až do osmdesáti chodila na kopřivy a ty nám spářela. Oni byli s tatú velice chudí; měli jen dvanáct hektarů a tata byl zadlužený židovi, tak si od něho ešče půjčil a odešel do Ameriky. Ti ostatní odešli do jižní, ale on šel do severní, a tam si vydělal tak, že natrefil na jednu paní, která, když zjistila, jak je šikovný (vykopal jí šopu), tak mu dala vydělat. Pak sa tatík vrátil a měli nás pět, z nichž já jsem byl nejmladší. Tož první bratr má Karlovu univerzitu, druhý je stavař a stavěl sídliště, třetí je doktor a čtvrtý byl mechanik, ale toho zradilo srdce, které měl velké a rozdával ho na potkání. Já sem sa narodil těsně před koncem války a maminka povídala, že jednou, když byl nálet, tak sem v tem krytu strašně řvál, ale maminka už neměla mlíko, tak řekla sestřenici: Mařo, daj mu prs. A ten se mi tak zalíbil, že sem se ho už nepustil… U teho Francúza byla v tej Franciji na ubytování jedna mladá cérka z Ruska, co tam studovala tú konzervatoř. A on se do ní tak zabúchl, a že sa prý rozvede. A Marilén, jeho žena, nevěděla co s tím, tak přijela sem, a já sem jí povídal: Neblázni, on je starý kocúr, ale blbý není, uvidíš, že sa k tobě vrátí. A tak sa aji stalo. Ale ten Francúz, on je též doktor, mňa má tak rád, že mi jednou řekl: František, kdyby ti bylo zle, tak zavolaj a za osm hodin su tady. On by letěl letadlem do Píšťan. Ale ešče lepší než on, lepší, než sem měl maminku, tak mám tchyňu. Ta porodila sedum dětí, a když dostala rakovinu, tak vydržela třicet chemoterapií a uzdravila se. Tady u nás sa říká: Vzduch z Javoriny a slivovice vyléčí všecko. A ešče vám musím říct o tem bratrovi mechanikovi, jak pracoval v tem Duslo v Šale, jak sa vyrábí ty umělé hnojiva. Jednou sem tam byl na exkurzi a vidím, že ty trubky a šecko železné mají od teho sajrajtu celé sežrané, a tak jim povídám: Železo vám to sežralo a lidem to dáváte žrat? A on mi na to povídá: Radši je nechám umřít z chemie, než hlady! Asi má pravdu, ale já si to radši vypěstuju na zahrádce sám, jako moje maminka a její maminka. Já su rovný chlap, mně když podáte ruku, tak sa srovnáte. Ale sú dneska ludé, co majú v sobě takové svinské sračky, že kdybych jim měl podat ruku, tak sa z teho pobliju...“

Svatá pravda, stačím si ještě pomyslet, než přijde další fašančárka a přidává:

„Tož si dajte eště guláš a já vám do něj přikrájím cibuli a česnek. Guláš nesmí být pod cibulí vidět, pak léčí! Abyste věděli, tady ste ve Strání-Květné a tu byla střídavě hranice Rakúska a Uherska, protektorátu a Slovenska, a pak Česka a Slovenska. A u nás sa vydělávalo tak, že sa nakúpilo zboží a to sa prodalo na té správné straně hranic. Říkalo sa temu, že sa hanzlovalo. Užilo sa s tím spousta legrace. My jsme měli dva strýce, z nichž jeden byl chytrý a druhý hlúpý, a ten jeden prodal nastojato koňa, kterého v hospodě popsal jako toho nejlepšího z chovu, a prej, vyzvedněte si ho u bratra. Tak oni šli k temu bratrovi, a dyž viděli tu herku, tak dali temu bratrovi takú po čuni, že sa z teho zbláznil a byl celý život zaostalý. Dneska by sa temu řeklo, že byl sám takový bílý kůň. Straňané a Květňané byli vždycky takoví koumesové. To v Nivnici, tam byli známí poctivci a o tem sa u nás vyprávjajú celé romány. Šak sa tam narodil aj ten Komenský. Podvést Nivničáka, to bylo svého času u nás aj neco jako olympiáda a tej sa moh účastnit každý, nikoho nevylučovali.“

Hrubá Morava

Když jsme kdysi jeli autem domů ze Švýcarska, na jednom mostě uprostřed kantonu mi hlásil kamarád, že jsme právě překročili jazykovou hranici mezi francouzštinou a němčinou. Na Moravě je to jinak.

„Blatnice pod Svatým Antonínkem,“ hlásí průvodce Jirka (který nás, věren svému poslání, každou chvíli seznamuje s překvapivými fakty typu, že dechovou hudbu k nám zavlekla turecká okupační armáda). „Důležitá národopisná křižovatka. Končí tu kořalka a začíná víno.“ Jenomže zatímco naše vozidlo už projíždí krajem vína, my jsme všichni pořád duší v kořalce. Když projíždíme Hrubou Vrbkou (v níž Jirka hlásí, že se tu namísto Ř říká R), z nitra zamyšleného auta se náhle ozve otázka:

„Jirko, a proč je Hrubá Vrbka hrubá?“

„Hrubý je moravsky velký.“

Po troše humorných hříček, týkajících se toho, co všechno může být hrubé („Hrubá Británie chystá korunovaci nového krále“), se zamýšlíme nad tím, že vlastně vše, co jsme cestou viděli, bylo hrubé. V obou smyslech toho slova. Jedeme totiž z kraje, kde nikdy nebylo nic malé ani hladké. Počasí ani živobytí, hudba ani tanec, víra ani válka, láska ani smrt. Maďaři, Avaři i Tataři, Braniboři i Rakušani, Švédové, Francouzi i Prusové, Němci i Rusové, rekatolizátoři, kolektivizátoři i normalizátoři, komunisté i imperialisté procházeli hrubě tímto krajem a po nich tu zůstal nezničitelný hrubý folklor a celá ta hrubá země hrubých mužů a jejich žen, které vám dají guláš, který není vidět pod hrubým kopcem cibule, nalijí štamprli hrubé a vy najednou chápete, jak to tu všechno mohli vydržet. A jak to vydržíte i vy…

Poznámka po prvních reakcích z východní Moravy: Autor se omlouvá místním za možné drobné folkloristické chyby včetně jazykových. Narodil se v Pardubicích, celý život žil v Čechách, není profesionální folklorista a nemá na Moravě ani žádné příbuzné. Jen ji má jako novinář i jako člověk moc rád a rád o ní vypráví (podobně jako Zdeněk Galuška, který také vyprávěl o tom, jak Slovácko sa nesúdí,) a za to si - jak skromně doufá - nezaslouží být zavražděn. Zážitek, který ve své reportáži popisuje, se odehrál před desetiletím, (v těchto dnech by autor bohužel pro svůj špatný zdravotní stav na fašank na východní Moravu ani nemohl). Za tu dobu se v některých obcích nejspíš ráz fašanku změnil k větší historické „čistotě“- ale to by si možná autor už tak neužil: obdivoval na něm hlavně to, co svědčilo o aktuální době, jak ji místní prožívali. A předal v něm čtenářům jen a jen to, co tehdy na východní Moravě opravdu viděl a co od místních slyšel.

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc