Soudní procesy se táhnou jako argentinské telenovely bez konce. Komentář Štěpána Chába
komentář
21.04.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Spravedlnost v českém podání je dýchavičná tlustá žena chytající lelky, nikoliv socha bohyně Themis
Česká spravedlnost je noční můrou. Často soudí velmi svéhlavě a nepředvídatelně. U verdiktů jde najít předpojatost vůči obžalovanému nebo stranění jen jedné ze stran. Vidíme nekompetentní ‚soudní znalce‘, kteří se snaží dostat obviněného do tepláků, a to i přes skutečnost, že v celé obžalobě jsou díry velikosti fotbalových míčů.
Letos se Ústavní soud zastal bývalého zpravodajce a policisty Jana Petržílka, který poukázal na skutečnost, že česká justice v jeho případě jednala dlouhých devět let. Přičemž kvůli obvinění byl Petržílek ve vazbě a přišel i o zaměstnání. Na rozsudek čekal devět let. Není to málo, milý soude?
Státní zastupitelství, které případ dostalo na stůl v roce 2013, vyslechlo do podání obžaloby v roce 2019 dvanáct svědků a dva obviněné. To je jeden výslech za 156 dní. Přičemž Janu Petržílkovi protahující se (ne)proces citelně omezoval možnosti pro jeho život. Za odpoledne to jde stihnout leda u válečného soudu, a tam se rozhodně nechceme dopracovat. Ale pracovat v pracovním nasazení jeden svědek za 156 dní? Jsou si odpovědní vědomi toho, že svým nekonáním dosáhnou jen toho, že se podezřelému, budoucímu obžalovanému, značně komplikuje život, když musí žít léta v právní bublině možného obviněného?
Další případ z poslední doby o tom, že česká justice většinou chytá lelky, místo toho, aby se snažila najít spravedlnost, je řešení tragédie při automobilových závodech v Lopeníku, při němž v roce 2012 zemřely čtyři dívky. Ortel se obvinění dozvěděli letos. Čtyři osvobozující a jeden podmíněný trest osmnácti měsíců.
„V řízení vyšlo najevo, že způsob pořádání rallye závodů je v České republice na velmi dobré úrovni, což potvrzuje i skutečnost, že soud na straně organizátorů rallye neshledal žádné pochybení. Jakkoli se v lidské rovině jedná o obrovskou tragédii, řízení jasně ukázalo, že individuálnímu pochybení jednotlivce, jediného z odsouzených, nemohly organizátoři zabránit," řekl pro TV Nova advokát Lukáš Duffek, který zastupoval obžalovaného Miroslava Smolíka. Podmínku dostal traťový komisař, který měl dbát bezpečnosti a dívky z okolí tratě vykázat.
Traťový komisař dostal totožný trest již v roce 2016 (po čtyřech letech od tragédie) od Okresního soudu v Uherském Hradišti. Jeho verdikt ale zrušil krajský soud a nařídil dořešení státnímu zástupci. Tomu opět trvalo tři roky, než se rozhoupal k podání obžaloby. A další tři roky trvalo, než se krajský soud rozhodl k témuž ortelu, který vyslovil okresní soud šest let předtím.
A takových táhnoucích se procesů neprocesů jsou stovky, tisíce. A ztrpčují život lidem, kteří se do křížku se soudní stolicí dostali. Česká justice tak selhává podobně jako exekuční systém, udělá ze svých ,svěřenců' rukojmí systému, z kterého není možné utéct. A to na dobu neskutečně dlouhou a ovlivňující běžný život natolik, až má člověk pocit, že si očistec vybírá zálohy už za života. Ničí to vztahy, ničí to kariéru, ničí to zdraví. Čekat dlouhých deset let na ortel, bát se a klepat.
Jak se obviněným, nebo sprostým podezřelým, muselo těch deset let žít? S vědomím nevyzpytatelnosti české justice? Jak mohli plánovat rodinu, budoucnost, bydlení? Pořídí si dítě, když hrozí, že půjde do kriminálu? Vezme si hypotéku? Vždyť do každého propočítávání budoucnosti musí zahrnout kolonku – možná půjdu sedět – což dost zásadně zamíchá s jakýmkoliv plánováním čehokoliv v delším horizontu, než je jeden měsíc.
Není na čase vytvořit pro soudy, policii i státní zastupitelství nějakou únosnou časovou hranici, do které mohou případy řešit, pak už se bude jednat o jejich přestupek, který by musely zdůvodnit zákonem povoleným objasněním, případně by na příslušného soudce, státního zastupitele nebo policejní orgán dopadly sankce? Pokud bezdůvodně úřad přesáhne limit dejme tomu jednoho roku pro vyřešení případu? To je tak těžké na těch úřadovnách skutečně pracovat ve prospěch lidí? To se člověk vždycky dočká jen klacků pod nohama, nezájmu, pohrdání a šikany? Ono to tak prostě vypadá.
Čímž netvrdím, že celý proces spravedlnosti se má odehrát za jedno odpoledne, jako u soudu válečného. Spravedlnost je potřeba hledat pečlivě. Ale 156 dní na jednu výpověď svědka v prvním popsaném případě? Přičemž svědků bylo dvanáct a obvinění dva a případ nebyl nikterak zamotaný? Deset let na řešení tragédie, kde šlo jen o to, rozklíčovat, zda byla naplněna bezpečnostní opatření na závodní trati? A takových případů jsou stovky, ne pouze dva medializované.
Když se člověk dostane do rukou české spravedlnosti, nemůže si být jistý, jestli z ní vyjde se zdravou kůží. Na jeho případ může připadnout výborný policejní tým, skvělý státní zástupce, ale soudce bude blbec. A je konec. Nebo bude soudce výborný, ale policisté si na člověku schladí žáhu? Nebo budou soudce s policisty skvělí, ale státní zástupce s náturou dozorce z gulagu a případ se protáhne a znepříjemní a člověka může i zlikvidovat. Nevypočitatelnost české spravedlnosti, nepředvídatelnost. A z toho plynoucí špatná justice. A nedůvěra v českou spravedlnost. Ta je přitom naprosto klíčová.
Vložil: Štěpán Cháb