Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

V tajném klání získala všech 36 hlasů. Cenu města Zlína dostala architektka Eva Jiřičná, jejíž vztah s Kaplickým...

07.04.2019
V tajném klání získala všech 36 hlasů. Cenu města Zlína dostala architektka Eva Jiřičná, jejíž vztah s Kaplickým...

Autor: Univerzita Tomáše Bati

Popisek: Eva Jiřičná na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně u příležitosti slavnostního otevření nové budovy Fakulty humanitních studií, navržené právě Jiřičnou

Světoznámá architektka a designérka Eva Jiřičná je od 4. dubna držitelkou Ceny města Zlína za rok 2018. Získala ji za celoživotní dílo v oboru architektury a za celoživotní šíření dobrého jména svého rodiště, města Zlína. O udělení ceny rozhodli na svém zasedání zastupitelé města. V tajném hlasování získal návrh celkem 36 hlasů, tedy všechny platné. Jiřičná slaví letos osmdesáté narozeniny, takže právě běží též velká výstava v pražském DOXu, o níž se také zmiňujeme, publikujeme výňatek z rozhovoru o jejím celoživotním vztahu s Janem Kaplickým i její nejvýznamnější realizované stavby. Mnoho jich je právě ve Zlíně, v tom měla a má Eva Jiřičná mnohem větší štěstí než Kaplický…

„Paní Evě Jiřičné k získání Ceny města Zlína moc blahopřeji. Jsem opravdu rád, že cenu získala rodačka ze Zlína, která je osobností celosvětového renomé. Pro naše město toho udělala hodně a já ji za to děkuji,“ vzkázal primátor Jiří Korec.

Výstava v DOXu

Eva Jiřičná patří k předním osobnostem světové architektury. U příležitosti jejího životního jubilea -oslavila 80 let - připravilo Centrum současného umění DOX ve spolupráci se studiem AI DESIGN rozsáhlou výstavu mapující průřez její profesní dráhou od 60. let do současnosti. Výstava je k vidění do 12. 8. 2019.

Foto z výstavy DOX

Výstava s názvem JIŘIČNÁ představuje formou multimediální instalace tvorbu Evy Jiřičné – jedné z významných osobností světové architektury a také jedné z nemnoha žen, které uspěly v této donedávna ryze mužské profesi.

Foto z výstavy DOX

Expozice nabízí ukázky originální projektové dokumentace i architektonické modely řady významných realizací Evy Jiřičné. Těžištěm výstavy je monumentální skleněné schodiště vytvořené v roce 1994 pro interiér pařížské pobočky sítě obchodů Joan & David. Po uzavření pobočky na jaře roku 1998 bylo schodiště demontováno a díky osobní iniciativě pana Jiřího Kejvala převezeno do České republiky.  Po více než 20 letech bylo nyní zrestaurováno speciálně pro účely výstavy v Centru DOX.

 

Kdo je Eva Jiřičná

Eva Jiřičná se narodila se 3. března 1939. Absolvovala obor architektura na ČVUT a v letech 1964–1967 postgraduální studium na pražské AVU v ateliéru Jaroslava Fragnera. Ten ji ovlivnil především svým požadavkem na hluboké chápání projektů a jejich jasnost a jednoduchost. „Můžu začít jenom tehdy, když věci naprosto rozumím a když vím, co od ní očekávat. Chci, aby byl základ návrhu tak jednoduchý, jak jen může být,“ říká Eva Jiřičná.

V létě 1968 odjela na stáž do Londýna, ale československé úřady jí zabránily v návratu po srpnové okupaci. Po emigraci do Anglie v roce 1968 pracovala Eva Jiřičná pro architektonické oddělení Rady Velkého Londýna a podílela se na projektech sociálního bydlení. Později se zapojila do inovačního rozvoje anglických měst – s významnou architektonickou kanceláří Louise de Soissonse spolupracovala v 70. letech na projektu nového přístavu v Brightonu, který se stal laboratoří tehdy vznikající high-tech školy. Společně s architektem Janem Kaplickým, jehož tvorbu představilo Centrum DOX v rámci samostatné výstavy v roce 2010, spolupracovala na návrzích butiků a obchodů v slavném obchodním domě Harrods.

Eva Jiřičná letos v DOXu

Schopnost Evy Jiřičné vytvářet fascinující světy interiérů, které citlivě reagují na představivost lidí, ocenil také architekt Richard Rogers (mj. autor slavného pařížského Centre Pompidou), který ji na přelomu 70. a 80. let přizval ke spolupráci na realizaci sídla londýnské pojišťovny Lloyds. V té době se jednalo o nejprogresivnější projekt londýnské City představující smělý eruptivní tvar z oceli, skla a betonu.

Později začala Eva Jiřičná své zkušenosti uplatňovat ve vlastních projektech, v nichž sbližovala dvě výrazně odlišné sféry – interiérový design a architekturu. Všeobecnou známost jí přinesly zejména interiéry módních obchodů a butiků v Londýně, New Yorku, Paříži, Los Angeles, San Francisku a dalších světových metropolích. Proslavila ji mimo jiné její sofistikovaná schodiště, v nichž jako první uplatnila sklo jako konstrukční element a zároveň je povýšila na sochařská díla.

V Londýně založila v roce 1984 architektonické studio Eva Jiricna Architects a v roce 1999 v Praze spolu s Ing. Arch. Petrem Vágnerem studio AI DESIGN, které letos slaví 20 let své existence. Na řadě projektů spolupracovala s prezidentem Václavem Havlem. Vytvořila pro něj mj. Oranžérii v Královské zahradě na Pražském hradě nebo přestavbu interiérů kostela sv. Anny. Díky svým dalším významným českým projektům – budovám Univerzity Tomáše Bati a Kongresového centra ve Zlíně se mohla vrátit i do rodného města.

Pro svoji koncepční a technickou důslednost si Eva Jiřičná získala respekt a uznání po celém světě. Je držitelkou řady prestižních ocenění, z nich k nejvýznamnějším patří Řád Britského impéria (1994), Jane Drew Prize za mimořádný přínos postavení žen v architektuře (2013) či Medaile za celoživotní přínos v architektuře, která jí byla udělena na London Design Festivalu v roce 2018.

 

Eva Jiřičná: Kaplický? Těch deset let spolu bylo jen vložkou v dlouhé lince přátelství

Architektka poskytla v červnu loňského roku obsáhlý rozhovor webu Luxury Life. Hovoří tam otevřeně nejen o architektuře, ale i o vztahu s Janem Kaplickým, s nímž byli milenci, posléze celoživotní přátelé… Publikujeme jen výňatek, celý ho najdete ZDE.

U příležitosti osmdesátin pozvala Evu Jiřičnou i internetová televize DVTV

Zmínila jste, jak je důležité zajímat se o podobu města, ve kterém žijeme. Čím přimět obyvatele měst, aby se o architekturu zajímali? Mohou namítnout, že mají svých starostí dost.

Letos v červenci to bude 50 let, co žiju v Anglii. To je půl století, dost dlouhá doba. Můžu srovnat, jak Anglie vypadala, když jsem přišla s tím, jak vypadá po 50 letech. Londýn se změnil diametrálně. Anglie byla po válce zdevastovaná a teprve v roce 1968 se začala vzpamatovávat. Byly tu vybombardované oblasti, Londýn byl neupravený, v některých částech nebylo topení. Když jsem přijela, ještě tam byl smog. Žluté mlhy zaplavily celé město, že se nedalo dýchat a nebylo ani pořádně vidět. Během 50. let se všechno změnilo. A změnilo se to tím, že se lidé začali o své prostředí zajímat. Vynaložili energii a dělali menší úpravy na tom svém písečku. A těmito malými projekty nastala změna. Londýn se stal také finančním distriktem, centrum začalo jít nahoru a dnes připomíná víc New York, nežli ten starý Londýn. Já nebyla v Praze 22 let. Když jsem sem po té době přijela, tak ta změna k horšímu byla drastická. Dvacet pět let okupace a komunismu vzalo v poslední fázi lidem energii, byl zde nedostatek investic, životní prostředí se dramaticky zhoršilo. Čili, může to jít doleva nebo doprava. Pokud se ale nebudeme snažit na tom našem malém písečku aspoň málo, tak ten pokrok nikdy nenastane. Od roku 1990, kdy jsem přijela poprvé, nastaly změny. Praha je úplně jiná a mění se k lepšímu. Týká se to nás všech. Na festivalu Open House Praha byly otevřené různorodé budovy a každý si mohl najít něco, co ho zajímá a ujasnit si ve své vlastní hlavě, jak by on sám mohl k té změně k lepšímu přispět.

Souhlasíte s trendem stavět moderní budovy i v historických částech města?

Rozhodně. Vývoj od primitivní architektury až do dneška představuje víceméně pořád ten samý proces. Kreativní pud člověka věci tvořit, zlepšovat a měnit je tu pořád. Historická architektura nám dává svědectví o tom, co se dělo nebo jak přemýšleli naši předkové. A ta současná architektura ukazuje, co jsme my z toho udělali a jakým způsobem to posuneme dál. Někdy se nám to povede, někdy se nám to katastrofálně nepovede, ale všichni se snažíme a čím víc se budeme snažit, tím lepší ta naše společnost bude.

Jak se podle vás bude žít v budoucnu, za takových 100 let?

Strašně těžko odhadnout. Jak říká Woody Allen: „Když chceš rozesmát pána boha, tak mu řekni své plány do budoucna.“ Takže ta budoucnost bude rozhodně jiná, než si teď vymyslím. Osobně si myslím, že budeme mít míň a míň věcí, kterými se budeme obklopovat. Měla jsem babičku, která měla všechno v pořádku a vždy uklizeno, ale věcí, které za život nastřádala, těch bylo hodně. Pořád si myslela, že se ještě jednou ta doba vrátí a ty svatební šaty se budou hodit. My se přeci jenom dnes daleko častěji stěhujeme a na materiálních věcech nám méně záleží. Vždy jsem tvrdila, že všechno se dá vyhodit, jenom ne knihy. Ale teď jsou knihy na internetu, takže ani ty knihy už nebudou zabírat tolik místa.

Jaký je život architektky? Máte nějakou profesní deformaci na místech, která s vaší prací nesouvisí?

Měli jsme jednoho rodinného přítele, doktora, který říkával, že pořád ve společnosti dělá diagnózu. Že se dívá na lidi a přemýšlí, jestli mají třeba ledvinové kameny. A architekti, ať chtějí nebo nechtějí, dělají něco podobného. Celý život pracuji s klienty. Architekt nemůže udělat nic, pokud mu to někdo nezadá. Tudíž neustále jednáte s těmi, co si od vás něco objednávají, a musíte dedukovat z mnohdy velice skoro nepochopitelných zadání, o co vlastně těm lidem jde. Čili vy se víceméně podíváte a vidíte. Někdo je úzkostlivě pořádný, někdo příšerně nepořádný. A pro vás to samozřejmě něco znamená. Já se neubráním tomu, abych tu diagnostiku neaplikovala na budovy nové i staré, ale také na lidi v tramvaji. Když sedím v tramvaji, tak se dívám a říkám si, co asi tenhle člověk dělá. Ale já jsem ohromně tolerantní, já to nekritizuju, já se to spíš snažím pochopit, takže myslím, že to je s tou profesí nerozlučitelné, tomu se nevyhneme.

Na jakou vaši stavbu jste nejvíce pyšná?

Pyšná nejsem myslím vůbec na nic. Já měla maminku, která měla hrozný strach, že nás rozmazlí. Když jsem třeba řekla, že jsem dostala jedničku, odpověděla: „No a co?" Všichni si myslí, jaká to byla hrozná maminka, ale já jsem za to strašně ráda. Já mám opravdu velice kritický pohled na všechno, co udělám, takže nikdy nemám pocit, že bych ten hřebíček uhodila přímo na hlavičku. Ale na druhé straně, doba je taková, že architekt sám o sobě toho udělá docela málo. Vždy záleží na celém kolektivu a to nejsou jen vaši kolegové, ale to jsou klienti, ti kteří to vyrobí, to je celá armáda lidí, se kterými spolupracujete. A pak se dostaví výsledek. Když se to někomu nebude líbit, nebo když to nebude dobře fungovat, tak to bude úplně k ničemu, i když já se můžu pyšnit, že podle architektonických principů je tam symetrie, dokonalost detailu a podobně. Možná je to také věkem a takovou tou tolerancí, která k věku přísluší. Mě jde o to, jakým způsobem ta celá cesta probíhá a co je na konci té cesty výsledkem. Lidé se v tom prostoru musí cítit dobře.

Vrátila bych se na začátek, do doby, kdy jste odjela do Anglie na stáž a nemohla se vrátit kvůli okupaci. Začátky byly určitě těžké. Musela jste dělat i jiné práce, abyste se uživila?

Mela jsem to štěstí, že jsem měla práci sjednanou dřív, než jsem do té Anglie odjela. Hned druhý den po příjezdu jsem začala pracovat ve velké projekční kanceláři, kde jsem byla rok. Ztratila jsem státní příslušnost a abych mohla požádat o anglický pas, musela jsem tam zůstat 3 roky. Ale já jsem na začátku vůbec nepředpokládala, že tam zůstanu tak dlouho! Já jsem myslela, že ta ruská invaze je něco, co bude trvat pár měsíců nebo let, že někdo přijde a vysvobodí nás, že se objeví princ a blaničtí rytíři vyženou Rusy ze země, ale to se samozřejmě nestalo a já jsem si na to pomalu zvykala.

Zmínila jste Jana Kaplického, se kterým jste žila deset let. Proč jste nebyli manželé?

Já jsem se rozvedla s mým prvním mužem, který se jmenoval Martin Holub a který, když jsem přijela do Londýna, tak už měl jinou kamarádku, které se tam podařilo dostat výjezdní doložku dřív. Manželství se rozpadlo okamžitě po mém příjezdu v 68. roce. No a s Kaplickým jsme se potkali na ulici. Já jsem ho znala už od roku 1961, deset let jsme spolu žili a pak když to přestalo fungovat, tak jsem si vzala svých pár švestek, odešla jsem a všechno jsem mu nechala, protože jsem se nechtěla s nikým hádat. V žádném případě jsem se nechtěla znovu vdávat, poněvadž rozvod s mým prvním mužem byla taková patálie.. Já jsem nemohla mít děti, protože jsem měla mimoděložní těhotenství. Dnes by to asi problém nebyl, ale tenkrát ano. Věděla jsem, že žádné děti mít nemůžu. A projít novým rozvodem, to jsem už nikdy v životě nechtěla.

Považujete Jana Kaplického za muže svého života?

Nevím, jestli bych řekla „muže svého života“, ale rozhodně to byl můj nejzajímavější partner, kamarád a přítel.

Jaký byl váš život s ním?

On byl víceméně velice rozmazlený hoch, protože byl jedináček a rodiče byli postarší, když se narodil. Byl zvyklý, že se všechno točilo kolem něho. To byla jedna jeho stránka. Takový ten pohled na svět, že on je centrem všeho, v každém případě existoval. Ale na druhé straně byl neobyčejně velkorysý. Vůbec nebyl materiálně založený. Co měl, o to se dělil. Na jedné straně byl úžasný životní partner, na druhé straně byl ten nejhorší životní partner. Prostě osciloval tak, jak mu to jeho určitá genialita ve směru, ve kterém vyvíjel svůj talent, určovala. On měl opravdu obrovské výkyvy. Zase to bylo zajímavý, rozhodně to nebylo nudný. Ale od prvního okamžiku, což bylo na Silvestra v roce 1960, jsme si naprosto rozuměli v jakékoliv debatě o architektuře. Byli jsme na nějaké chatě, slavili Silvestra, zpíval tam Pavel Bobek.. Já jsem tam byla se svým budoucím mužem a on tam byl se svou dívkou Terezkou, ale přesto jsme tam strávili večer povídáním si o architektuře, a to nám vlastně vydrželo, takže to bylo skutečné přátelství. Těch 10 let společného života bylo více méně takovou vložkou v té dlouhé lince přátelství.

Jaký jste měli vztah po rozchodu?

My jsme byli skutečně do posledního dne přáteli. Volal mi ještě večer před tím, než se měla narodit Johanka, že si udělal seznam lidí, kterým dá vědět, až se narodí. Když šel ale z nemocnice, tak na cestě umřel. I když jsme se rozešli, tak jsme spolu nikdy nepřestali komunikovat. Kdykoliv měl pocit, že je v tísnivé situaci, tak zavolal. Neustále potřeboval někoho, kdo by ho podpořil v tom, že všechno udělal dobře. Stejně jako všichni tito geniální lidé, tak i on měl strašné množství neúspěchů, protože neustále dělal něco, co nebylo pochopeno a on ty neúspěchy strašně těžce nesl. Neměl maminku jako já, která mu říkala: „No a co?“. Když se něco nepříjemného stalo, tak to pro něj bylo těžké. Třeba jako s tou soutěží s národní knihovnou, to strašně těžce nesl. Já když něco prohraju, tak se oklepu a jedu dál. To ta maminka!

Největší stavby Evy Jiřičné

Kongresové centrum, Zlín

Společně s Petrem Vágnerem stojí za luxusním návrhem moderní budovy Kongresového centra ve Zlíně, jejím rodném městě. Kongresové centrum se pyšní velkým a malým sálem, nahrávacím studiem a restaurací.

Univerzita Tomáše Bati, Zlín

Moderní stavba pro studenty vyrostla ve Zlíně během dvou let. Luxusní objekt je plně využíván od letního semestru 2018. Univerzita má 2 křídla, která jsou propojená přízemním vstupním objektem. Společně s Univerzitním a Kongresovým centrem je součástí vzdělávacího komplexu, který pro město Zlín navrhlo studio AI DESIGN.

Fakulta humanitních studií (je největší fakultou na Univerzitě Tomáše Bati, navštěvuje ji skoro tři tisíce studentů) se minulý rok dočkala nového ústředního sídla. Stavba je dalším pokračováním spolupráce UTB a Jiřičné. Známá architektka se zastavěním tohoto území zabývala už v době, kdy podle jejího návrhu začalo vznikat nedaleké Kongresové a Univerzitní centrum. V případě fakultní budovy ale Jiřičná zvolila střídmější podobu.

Hotel Josef, Praha

Elegantní hotel, který přestože je moderní, nenarušuje okolní historickou zástavbu, najdete v Praze v ulici Rybná. Dominantní prvky jsou potlačeny, citlivě je vybraná písková barva. Tento hotel je důkazem toho, že moderní stavby mohou vznikat i v historických jádrech měst. Uvnitř můžete opět obdivovat vřetenovité schodiště tolik typické pro Evu Jiřičnou.

 

Oranžerie a Královská zahrada na Pražském hradě

Nová oranžérie v Královské zahradě na Hradčanech je název moderního skleníku postaveného v letech 1999-2001 nad pozůstatky původní, renesanční oranžérie. Stojí v sousedství Míčovny při hraně Jeleního příkopu. Do stavby je začleněn zbytek původní renesanční zdi (na jihu jen v dlažbě), Plečnikova kašna a Rothmayerova fontánka. Využívána je k pěstovávání pokojových květin určených pro výzdobu reprezentativních místností Pražského hradu.

Schodiště v paláci Somerset House, Londýn

V nádherném majestátním paláci ve stylu neoklasicismu Somerset House (Westminster, poblíž Waterloo Bridge) můžete obdivovat luxusní točité schodiště Evy Jiřičné. Na tomto díle je patrný přirozený cit architektky pro dokonalé souznění historického ducha s mixem moderních materiálů, jakými jsou ocel, beton a sklo.

Autobusový terminál u stanice metra Canada Water v Londýně

Canada Water je podzemní, hloubená stanice. Její podzemní část je tak velká, že by mohla pojmout jeden z nedalekých mrakodrapů. Stanici tvoří dvě nástupiště, horní boční a spodní ostrovní. Každé slouží své lince. Obě jsou propojené eskalátory. Nejvíce charakteristickým prvkem celé stanice je její povrchový vestibul, tvořící velký prosklený válec o šířce 25 m. Ten umožňuje průnik denního světla přímo na nástupiště samotné stanice, což je společný prvek pro mnoho stanic na traťovém úseku Jubilee Line z roku 1999. Ztvárnění vestibulu je parafrází podobné, starší stanice s názvem Arnos Grove. Součástí vestibulu je i prosklený autobusový terminál, který navrhla česká architektka Eva Jiřičná.

Vložil: Markéta Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace