Cena amalgámu již přesáhla cenu zlata, zubaři stanovují ceny podle „ksichtu“. Kam až zajde jejich hamižnost? ptá se čtenář. Životní K.O.

Foto: pixabay.com

Popisek: Zubař - ilustrační foto

Se svými zkušenostmi se zubní péčí se podělil s KrajskýmiListy.cz čtenář, který si nepřeje být jmenován. Obává se totiž, že už by ho nikdy žádný zubař neošetřil. Redakce ale jeho totožnost samozřejmě zná.

Nikdy bych jako obyčejný člověk neměl dost peněz, abych si mohl dovolit nezávislé ošetření svých pár dosud zbývajících zubů. Že můžete svobodně změnit lékaře, je v praxi mýtus. Před přestupem k jinému zubnímu lékaři musíte být tři měsíce zdravý, tedy bez jakéhokoliv zubního ošetření. Pak musíte najít zubaře, který vás přijme. Ten chce samozřejmě vědět, proč přecházíte. S vámi jde k novému zubaři tak jeden papír. Vše ostatní, tedy všechny rentgeny a záznamy o léčbě, zůstávají u zubaře původního. Navíc i když to není vidět, jsou leckdy kolegové z různých ordinací finančně provázáni, takže si vše řeknou, a lékařské tajemství je vlastně tajemstvím spolku zubařů.

Vydržela jenom ta první

V novinách jsem se dočetl, že šéf stomatologické komory Chrz prosazuje názor: Jednu plombu za pět let si může dovolit každý. Plomba má stát pět korun. Přiznávám, že jeden můj příbuzný má jako již důchodce asi dvě plomby. Jeho velmi zachovalý kartáček na zuby má na držadle cenu 2,40 Kčs. To znamená, že ho použil možná jednou. Když se v mládí ženil. K povinným prohlídkám 2x ročně chodí. Ze ziskuchtivosti. Na křesle se neohřeje, ale stará se o údržbu. Tu spraví vrtačku, tu rentgen. Od zubaře odchází bez plomby, ale s lahví koňaku.

Ze všech lidí, co znám, mají takové zuby pouze dva. Já jsem první plombu získal od dentisty, který, než začal vrtat, tak musel chvíli šlapat na nějaký válec. V průběhu vrtání ještě párkrát. Byl to zub přední. Nevzpomínám si, že by to nějak bolelo. Plomba byla bílá a vydržela aspoň čtyřicet let. S přibývajícím věkem se to stále zhoršovalo. Zuby se mi stále sypaly. Ve fabrice se potom zubaři tak střídali, že jeden zubař zub otevřel, druhý ho léčil, třetí zamazal plombou. Někdy ho pak do dvou dnů zase otevřeli a nakonec vytrhli. Některé plomby vypadly samy, řádově i v měsících.

První pomoc svépomocí

Před nástupem velkoděrových vrtaček s vodní tříští jsem si někdy připadal jako v době mamutů. Zubař jakoby otáčel klacíkem z tvrdého dřeva na prkénku z měkkého dřeva. V ústech jsem cítil spáleninu a z úst se mi valil kouř. Nevím, jestli byl takový nedostatek zubních frézek, nebo jen zubař nevěděl, jak takovou frézku vyměnit. Když jsem se dostal na hory, kde je jiný tlak vzduchu, hned mi tam jednu, někdy dvě plomby otevřeli. Odjel-li jsem na dovolenou do zahraničí, hned druhý den se mi odlepila nástavba na předním zubu. Hůř jsem jedl a celou dovolenou vypadal jako baba Jaga.

Kus zubu se vám odlomí zákonitě v pátek večer. Abych si o ostrou hranu zubu nepořezal do pondělí jazyk, zabrousil jsem ho vždy brouskem na kosu. Nikoliv Karborundum, to by vám drnčela celá hlava. Musí to být jemnější brousek – kamenný. Je to otrava, zabere to přes čtvrt hodiny. Záleží vždy na tom, který zub v puse to je.

Čím vyšší cena, tím horší kvalita

První zubní protéza mi vydržela pět let. Další dvě, i když jsem připlatil na jejich výztuž, se lámou. Zhruba po půl roce platím přes 200 korun za jejich opravu. V opravně už nemusím ani říkat své jméno. Loni mi udělali dvě amalgamové plomby. Na odchodu řekli – 1000 korun. Když jsem se na to ptal ve zdravotní pojišťovně, tak jsem se dozvěděl, že to asi byl „amalgám – nadstandard“. Jestli se mi to nelíbí, tak si mám dojít na lékařskou komoru. Též mi u zubaře bylo nabídnuto „lepší vyčištění zubů“. Teprve když jsem se zeptal na cenu, bylo řečeno 600 korun. Nepomohlo, když jsem namítal, že horní zuby nemám, tak by to tedy mělo být jen 300 korun. A dole mám vlastní zuby jen dva. Ve zdravotní pojišťovně jsem se dozvěděl, že vyhláška neudává, za vyčištění kolika zubů je stanovena cena výkonu, takže je vše v pořádku.

Jestliže už dnes dělá zubař plombu se zdůvodněním – mohl by se tam udělat kaz, a pak nakonec bychom vám mohli zuby i vytrhnout, tak co nás teprve teď čeká? Jestliže je teď v podstatě uzákoněno chodit dvakrát ročně k zubaři, tak při uzákonění 500 korun za plombu bude mít za deset let každý občan minimálně dvacet plomb, ať už měl zuby sebezdravější. Takovému kšeftu málokterý zubař odolá. (Snad nějaký světec). Zpětně nikdo nepozná, jestli byl plombovaný zub předtím zdravý. Bude to kšeft lepší, než měli dozorci trháním zlatých zubů obětem v koncentračních táborech. Takovýmto zákeřným zákonem bude vedoucí stomatologické komory pan Chrz aspirovat na titul „zákeřný český Mengele“.

Amalgám nad zlato

Na soukromé sportovní akce jsou k dispozici i desítky milionů. Na vylepšení fotbalových stadionů jsou stovky milionů k dispozici hned. Na vystudování doktorů peníze nejsou. Prolobovaná mocenská kasta nedovolí, aby bylo, například zubařů, dost. Obyčejný občan je v područí, vydán na finanční milost a nemilost různé hamižnosti státem povolených, člensky omezených kast specialistů. Ti si diktují, zřejmě podle vizuálně odhadnuté kvality oblečení, koho budou, nebo nebudou léčit.

Netroufám si veřejně uvést své jméno. S těmi pár zuby co mi ještě zbývají, bych pak pravděpodobně musel ke kováři. Jenže těch je také pomálu. Nejbližší v Praze, myslím, že tak na závodišti v Chuchli. Odhaduji, že gramová cena za amalgám již vysoko přesáhla cenu zlata a finanční vývar kasty zubařů dávno předběhl kastu kominíků. U malého domku s plynovým topením a nerezovým komínem jedenkrát ročně: do komína jediné oka mrknutí – 500 korun. Náklady – inkoust na razítko.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská