Sázení stromů za každého novorozence je hezká pelhřimovská tradice

Zasadit při narození strom – to je krásný zvyk, který také souvisí s předkřesťanskou představou, že stromy mají duši stejně jako lidé a že mezi životem lidí a životem rostliny tedy může být tajemné spojení.

Proto strom zasazený otcem při narození dítěte s ním rostl a byl považován za vyjádření jeho životní síly, za jeho životní strom. Například když stromek zasychal – brali to jako znamení, že dítěti hrozí nebezpečí. Naopak nádherný vzrůst znamenal zdraví, radost… Když odcházely děti do světa – tak podle „jejich“ stromu prý mohli příbuzní doma poznat, jak se jim v cizině daří.

Ve švýcarských pramenech je uváděno, že otec mohl nezdárného syna, který se něčeho zvlášť odsouzeníhodného dopustil, i na dálku ztrestat právě poražením jeho životního stromu.

A jaké druhy stromů byly určené k sázení? Ve Švýcarech prý bývalo zvykem, že otec synovi sázel jabloň a dceři hrušeň, v Holandsku topol. U nás tak přesné dělení nebylo. Je známý památný dub, který byl vysazený při narození chlapce. Roste ve Stochově u Kladna a podle pověsti ho dala vysadit kněžna Ludmila, když se dověděla, že se jí na zdejší tvrzi narodil prvorozený vnuk Václav, budoucí český kníže. Proto se strom nazývá Svatováclavským dubem a patří mezi naše nejstarší a nejznámější památné stromy.

Kořeny má tenhle zvyk dávné, mnozí rodiče a prarodiče tradici udržují i v současnosti. Doba je jiná a vysazování stromu je nyní spíše bráno jako poděkování, že se narodil nový život. Ten stromek se stává zhmotnělou vzpomínkou na počátek životní cesty mladého člověka, jako takový živý památník… Takže – vlastně se opět připomíná to dávné a podvědomě chápané spojení člověka a stromu.

Zdroj: Kniha Kult stromů v zemích Koruny české od Marie Hrušková, nakladatelství Národní divadlo, 2005