Chudá holka z Vysočiny čekala na životní roli do osmdesátky. A stala se Babičkou… Tajnosti slavných
06.04.2018
Foto: repro/ČT
Popisek: Slavná babička Jarmila Kurandová s Viktorkou Libuší Geprtovou
Pohádkové babičky hrála, pohádky krásně četla i vyprávěla. Díky své nejslavnější roli se stala předlohou laskavé a moudré babičky, i když se řízením osudu sama nikdy babičkou nestala.
Životní moudrost, láska, lidskost, trpělivost… především ale láska k životu byly devízami nezapomenutelné české herečky, která ztvárnila symbolickou postavu české historie – Babičku Boženy Němcové. Její umění si ale po dlouhá desetiletí užívali především milovníci divadelního umění z moravské metropole a tomuto městu také zůstala Jarmila Kurandová věrná. Stanout před filmovou kamerou jako mladá kráska totiž neměla šanci vzhledem k době. Když se naplno rozjely ve třicátých letech kamery, měla na krku již čtyři křížky, a první roli dostala až krátce před padesátými narozeninami. Přesto se stala legendou a symbolem národa.
V roce 1949 se Sašou Rašilovem st. v komedii režiséra Josefa Macha Rodinné trampoty oficiála Třísky
Chudá holka z Vysočiny
Narodila se jako Marie Martínková 30. ledna 1890 ve Veselé u Počátek do rodiny tamního hajného, časem se ale její výchovy ujala teta, a tak vyrůstala v Dobré Vodě na Pelhřimovsku. Odmalička tudíž zakoušela na vlastní kůži, jak je život na chudé Vysočině tvrdý. Zamilovala si poezii, ráda recitovala a hrála s ochotníky. Žádného vyššího vzdělání se jí nedostalo, protože pocházela z jedenácti dětí, a tak již v patnácti letech odešla do Prahy jako ‘slečna k dětem‘. To ale neznamenalo, že by jen láskyplně pečovala o rozvoj duší svých svěřenců. Z velké části taková služba znamenala hory špinavých plen, děravých punčošek a potrhaných gatí, které musel někdo spravit, a nepřetržitou pohotovost od rána do noci. Přesto si našla chvilky pro svoji velkou lásku – v hlavním městě se totiž doslova zamilovala do divadla a nevynechala jedinou příležitost zhlédnout nějaké představení.
V roce 1954 v Redutě Brno, jako Kateřina Šestáková v klasické divadelní hře J. K. Tyla Paličova dcera
Válečné putování
Když jí bylo osmnáct, naskytla se jí příležitost začít hrát s kočovnou divadelní společností. Náhodou totiž objevila inzerát Housovy divadelní společnosti, úspěšně se představila řediteli a byla přijata. Rodičům se to sice moc nezamlouvalo, přesto si prosadila svou. Díky tomu se také seznámila se svým budoucím manželem, hercem Františkem Kurandou. Vzali se v roce 1914, celé období první světové války ale ještě procestovali s kočovníky. Působili v celé řadě společností, například A. Brázdy, A. Vladyky, V. Rovenského, F. K. Štětky a dalších. Teprve v roce 1918 získali oba angažmá v ostravském Moravském Národním divadle a po jedné sezóně zakotvili na dalších patnáct let v Českém divadle v Olomouci.
V roce 1956 v Mahenově divadle Brno, s Vlastou Fialovou v dramatu G. B. Shawa Caesar a Kleopatra
Bez manžela nešla
Pak se přesunuli do Brna, do tehdejšího Zemského divadla. Psal se rok 1935 a Jarmila už byla zralá žena, kterou poněkud baroknější proporce předurčovaly do rolí maminek, tetiček, babiček… Současně přišla ještě další nabídka z pražského Vinohradského divadla, tu ale odmítla. Pozvána byla totiž pouze ona, kdežto v Brně dostali angažmá oba manželé. Na brněnském jevišti pak setrvala až do oficiálního odchodu do penze v roce 1960. Koncem čtyřicátých let se ale pohostinsky představila publiku i na scéně pražského Národního divadla. Když odcházela do důchodu, rozloučila se rolí staré panny Zuzany v Klicperově hře Lhář a jeho rod. „Brněnské obecenstvo mi věnovalo svou přízeň a já jsem mu za pětadvacet let herecké práce na jevišti Mahenovy činohry vděčna za mnohá setkání. Herec nemá krásnější a cennější pocit, než je souznění s publikem,“ prohlásila tehdy.
V roce 1963 jako sudička v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda
Divadlo bylo vždy první
Před filmovou kamerou se poprvé mihla v roce 1939 coby domovnice Klíčková v krátkometrážním snímku Elmara Klose Čtyři lidé – jedna řeč, který byl v podstatě reklamou zlínské firmy Baťa. Pak si na ni vzpomněl až v roce 1946 Rudolf Hrušínský, který jí nabídl roli matky Anabely v komedii Pancho se žení. Jednalo se o půvabnou parodii na rodokapsová dobrodružství (Rodokapsy neboli – ROmány DO KAPSY – poz. red.), která nabízela českým čtenářům americké westernové příběhy s nádechem romantiky. Filmových postav vytvořila pouze necelé čtyři desítky, rozhodně to ale nezpůsobil režisérský nezájem. Dostat ji před kameru ale bylo složité, protože dávala vždy přednost divadelnímu herectví ve svém milovaném Brně. Naprostou absenci hereckého vzdělání skvěle vyvážila obrovským talentem, pílí a cílevědomostí. Poněkud ‘oplácanější‘ postava, laskavý projev a realistické herectví ji předurčovaly ke ztvárnění velkých hrdinek, hrdých obětavých žen, starostivých a milých babiček, ve kterých se odrážela její obrovská laskavost, láska k životu a zkušenosti. Navíc kladla velký důraz na výslovnost a čistotu českého jazyka.
Jako babička v Jiráskově Lucerně v roce 1974 na jevišti Janáčkova divadla Brno; v roli mlynáře Jaroslav Dufek
Kariéra naruby
Navzdory pracovnímu vytížení v divadle se přece jen od konce čtyřicátých let objevovala v několika filmech ročně, nechyběla ani v budovatelských projektech, jako Botostroj či Rudá záře nad Kladnem. Zahrála si i v oceňovaných historických filmech, například jako Kozinova matka v historickém dramatu Martina Friče Psohlavci. Především ji ale určitě dobře znáte jako moudrou hospodyni z pohádky Pyšná princezna nebo chůvu v Princezně se zlatou hvězdou. S televizí spolupracovala jen výjimečně, o to víc její nádherný přednes využíval rozhlas. Právě pro dokonalou artikulaci jí brněnské rozhlasové studio dokonce nabídlo spolupráci na vysílání výuky esperanta. Její herecká kariéra nabrala zcela opačný vývoj, než bývá obvyklé. Zatímco u většiny herců je typický přechod od hlavních rolí v mladém věku k postupnému útlumu, Jarmila Kurandová s přibývajícími lety neustále rostla.
Slavná Babička s Libuší Šafránkovou v roli Barunky
Životní role – Babička
Kariéru završila velkolepě a důstojně. Její poslední a současně jedinou životní rolí se stala legendární laskavá a moudrá babička ve dvoudílném zpracování románu Boženy Němcové Babička. Natočil je režisér Antonín Moskalyk pro Československou televizi, nakonec byl ale projekt uveden i v kinech. Stala se tak třetí představitelkou národem milované literární postavy. Na tu první Ludmilu Innemannovou, která ji ztvárnila ještě v éře němého filmu v roce 1921 v režii They Červenkové, si dnes nejspíš už nikdo ani nevzpomene. Druhou představitelkou byla Terezie Brzková a diváci ji milovali především proto, že film s ryze českou národní tematikou natočil režisér František Čáp v době protektorátu v roce 1940. Jarmila Kurandová dostala za Babičku titul národní umělkyně a zlí jazykové dodávali, že za tím stálo především její členství v KSČ a solidarita s vládnoucím režimem. Levicové myšlení u chudého děvčete z Vysočiny ale lze snadno pochopit, a pokud jde o herecký výkon před kamerou, nelze než smeknout.
S Magdou Vášáryovou jako komtesou Hortensií
Velkolepé sbohem
„Když jsem si přečetla scénář Babičky, ta stařenka přede mnou živě vyvstala. Viděla jsem ji, jak jde s dětmi, jak pracuje. Jsem rozená venkovanka, od mládí jsem hrála venkovské dívky. Na babičce mě zaujala její dobrota a pochopení pro bolest druhého člověka,“ prohlásila kdysi paní Kurandová o své životní roli. V době televizní premiéry Babičky jí bylo již jednaosmdesát let, přesto současně hrála tuto postavu i na jevišti brněnského Mahenova divadla. A tamnímu publiku se pak představila ještě dvakrát. „Bylo to v její poslední jevištní roli laskavé babičky z Jiráskovy Lucerny. Bylo to 14. dubna 1978, při slavnostním představení nově zrekonstruovaného Mahenova divadla,“ prozradila serveru brnensky.denik.cz Markéta Ňorková z archivu Národního divadla Brno. Šedesát dva let prožila Jarmila Kurandová po boku jediného muže, kterého přežila o pouhé dva roky, a manželství to prý bylo krásné, přestože zůstalo bezdětné. Nezapomenutelná Babička zemřela 6. prosince 1978. Odpočívá na Ústředním hřbitově města Brna a její náhrobek je památkově chráněn.
Vložil: Adina Janovská