Od plácání svíček na obličej po dvoumiliardový luxus. První brankář Jihlavy slaví

Foto: Archiv Dukly Jihlava

Popisek: Brankář Miloš Podhorský v akci

Legendární brankář Miloš Podhorský, který stál u samého zrodu hokejové Dukly Jihlava, zažil jedinečné životní jubileum. Devadesáté narozeniny oslavil na konci května roku 2026, tedy přesně v době, kdy město po letech příprav dokončilo stavbu zbrusu nové, supermoderní Horácké arény. Chlapík, který kdysi chytal s vlastnoručně vyrobenou maskou z parafínu a s nacucanými betony, tak může sledovat, jak se jihlavský hokej posunul do jednadvacátého století.

Začátky slavného armádního klubu přitom byly v polovině padesátých let pořádně divoký a o nějakém komfortu si kluci mohli nechat jenom zdát. Původní armádní sportovní oddíly generalita rozprášila a hokejisté měli normálně narukovat k bojovým útvarům, což pamětník glosuje slovy: „My měli jít na vojnu normálně k bojovému útvaru. Už jsme měli vyfasovaný tank.“ Jenže papaláši se vrátili ze Sovětského svazu s rozumem, že armáda musí sport dotovat, a tak narychlo splašili druhou ligu. Jenže v Olomouci je místní nechtěli, tak museli kočovat. Vznikl zmatek, na který gólman vzpomíná: „Jmenovali jsme se Dukla Olomouc, trénovali jsme na Kladně, spali jsme na Strahově, soutěž jsme hráli v Jihlavě.“

Když se dělaly povolávací rozkazy, tahali kluci jména z klobouku a vzpomínali, kdo vůbec umí držet hokejku. Takhle se do týmu dostal i zakladatel slavné pardubické hokejové dynastie, na což Podhorský s úsměvem vzpomíná: „Míla Kolář si vzpomněl na nějakého Dolanu. Tak přišel Dolana. On neuměl bruslit pozadu, ale po dvou letech v Dukle už hrál v národním mančaftu.“ Nakonec se tým definitivně usadil na Vysočině a lidi na starém otevřeném stadionu s hokejisty doslova dýchali. Pamětník nedá dopustit na věrné fanoušky a zmiňuje paní Kučerovou z Pávova: „Obecenstvo bylo fantastické. Lidi s námi žili. Jezdili za námi všude.“ Traduje se, že když tahle slavná fanynka chyběla na svém místě, hráči odmítali vyjet na led, dokud nedorazila.

Miloš Podhorský na oslavě 90. narozenin. Na snímku s gratulantkou z Komise pro občanské záležitosti města Jihlavy. Foto město Jihlava

Chytání pod širým nebem s sebou neslo neskutečné útrapy, hlavně když se oteplilo a led roztál. Výstroj se šila z materiálu, kterým se tehdy čistily mašiny ve fabrikách, a voda z ní dělala závaží. „To byly betony během chvíle tak nacucané vodou, že jsem je nemohl skoro unést,“ popisuje tehdejší bídu brankářská legenda. Výstroj si upravoval sám na koleně a jednu dobu zkoušel i gumové betony z Prostějova, které měly dost kuriózní vlastnost. „To když jsi dostal ránu, tak se to odrazilo zpátky až do soupeřovy třetiny,“ směje se Podhorský po letech.

Největší kutilství ale přišlo s obličejovými maskami, protože do té doby kluci chytali úplně s holou tváří a pukem do hlavy dostávali běžně. Zlom nastal, až když gottwaldovský útočník Matějů prorazil lebku hodonínskému gólmanu Sůrovi. Ten sehnal návod od kanadského brankáře Setha Martina a Podhorský od něj získal povolení vyrábět masky podle patentu z ocelového drátu a laminátu. Výroba byla morbidní záležitost, protože se musela nejprve odlít sádrová busta přímo z obličeje živého hráče. „Měl jsem na to velký hrnec. Když jsem to udělal jenom ze svíček, tak rychle tuhla, něž jsem ji naplácal na obličej. Tak jsem přidával parafín a další přísady. Pak už jenom stačilo připlácnout směs na obličej, udělat díry do nosu a čekat až ztuhne,“ popisuje gólman.

Tak mě radši dali do brány

Dokonalá přesnost masky se mu ale jednou vymstila, když v létě dostal ránu při fotbale. „V létě jsem hrál fotbal a zlomili mi nos. Potom jsem šel na trénink, dal jsem si masku a ona nepasovala, tak jsem si musel jít rychle udělat novou,“ líčí historku z hokejového pravěku. Přitom v bráně skončil úplnou náhodou, protože původně válel v obraně a řezal to hlava nehlava. Na pražské Štvanici dokonce nechtěně shodil mantinel na krasobruslařku a zlomil jí nohu. „Tak mě radši dali do brány, abych to kolem sebe nelikvidoval,“ chechtá se legendární gólman.

V Jihlavě pak zažil slavnou éru pod přísným trenérem Jaroslavem Pitnerem, který kluky nešetřil na ledě ani v soukromí. „Pitner nás strašně honil. Všichni vrchní v hospodách byli jeho udavači,“ mrká Podhorský při vzpomínce na trenéra, který měl přehled o každém pivu. Pitner nutil hokejisty běhat žabáky nebo zdolávat stráně pozadu s rukama na zemi, čemuž všichni přezdívali Ikarské hry. Když byli všichni úplně hotoví a strhaní, trenér si v klidu zapálil cigaretu a zavelel k odchodu. „Kluci, je čas běžet domů. A běželi jsme. On s námi,“ uzavírá Podhorský vzpomínky na partu, která v šestnácti lidech dokázala vybojovat v sezoně 1966/1967 historicky první titul.

Nová Horácká aréna. Foto město Jihlava

Dneska už by hokejisté v mokrých hadrech běhat nemuseli, protože v Jihlavě vyrostl luxusní palác za dvě miliardy korun. Nová multifunkční Horácká aréna vznikla na místě starého zimáku, který sloužil neskutečných osmašedesát let. Celý projekt se stavěl šestadvacet měsíců a padlo na něj přes deset tisíc kubíků betonu a tuny oceli. Primátor Petr Ryška si pochvaluje, že se přesně dodržel rozpočet, a radní David Beke doplňuje, že jde o jednu z nejmodernějších staveb v zemi. Hala pojme přes pět a půl tisíce fanoušků na hokej a pro koncerty se kapacita nafoukne až na sedm a půl tisíce diváků.

Technologicky je to úplná pecka, chlazení ledové plochy totiž ohřívá zbytek baráku a vzduchotechnika využívá odpadní teplo. Uvnitř visí obří pětitunová LED kostka a kolem celého kluziště jsou unikátní LED mantinely dovezené z Finska. Zvukový výkon audia je neuvěřitelných 126 tisíc wattů. Pro srovnání, obří pražská O2 aréna má sice trojnásobnou kapacitu, ale výkon ozvučení má jenom dvakrát vyšší než tahle nová jihlavská chlouba. Na střeše celého komplexu navíc architekti vyprojektovali hotel, pivnici, posilovnu a regulérní běžecký ovál se třemi dráhami. Venku pak vzniklo obří pobytové schodiště, kde mohou lidi sedět, klábosit nebo koukat na promítání filmů pod širým nebem.

Vložil: Markéta Vančová