Šamanismus mi dopadl přímo na hlavu, říká paní Taisha. Záhady života

Taisha Tauma se už dlouhá léta zabývá šamanismem, hovoří s pomáhajícími duchy a ve své duchovní praxi se mimo jiné věnuje též léčitelství.

Přestože, jak sama přiznává, miluje vysoké hory i kopce, osud ji zavál do Jihlavy, do blízkosti řeky. Dnes si spolu budeme povídat nejen o její klikaté cestě k šamanismu, ale také o ztrátách a výměnách lidských duší.

Paní Taischo, povězte mi váš příběh. Co vás přivedlo k šamanismu?

Teď vás možná pobavím, ale já o něm dlouhá léta nevěděla vůbec nic a byly i doby, kdy jsem jej považovala za obor, který úzce souvisí se satanismem. Jsem přesvědčená, že vesmírné síly mají kromě jiného i velký smysl pro humor, takže se mi v bytě jednoho dne ve správnou chvíli urvala police s knihami a právě šamanismus mi dopadl přímo na hlavu.

Jak se u vás v knihovničce objevil?

Jednalo se o knížku, kterou jsem kdysi dostala od maminky. Mívala totiž členství v Knižním klubu a hojně nakupovala knihy s duchovní tematikou. Když mi ji věnovala, upřímnou radost jsem neměla. Šamanismus mě v té době nijak nepřitahoval, spíše odpuzoval, jenže mi bylo nepříjemné maminčin dárek jen tak vyhodit. A tak jsem knížku založila do knihovny. Dokud mi o mnoho let později nespadla na hlavu, nevěnovala jsem jí žádnou pozornost. Ale když se to stalo, tak snad právě proto, že nevěřím na náhody, jsem si ji začala pročítat. Nalistovala jsem si kapitolu, která se zabývala „šamanskou smrtí“, a byla jsem sama překvapená, jak tištěná slova rezonovala s mou duší.

Pamatujete si konkrétní název té knihy?

Bohužel, ale dodnes ji mám někde schovanou. Vím jen to, že měla na přebalu fotografii nějakého rozcuchaného, zdánlivě nemytého šamana, oblečeného do zvířecích kůží. Jak už jsem řekla, na první pohled mě spíš děsila a odrazovala. Ale od chvíle, co mi dopadla na hlavu, se mi v životě začaly dít zvláštní věci a na šamanismus jsem postupně měnila názor.

Jaké zvláštní věci?

Jednoho dne jsem šla se svým partnerem na hřbitov, abychom položili květiny u hrobu jeho rodiny. Byla jsem tam jen proto, abych jej podpořila. Jenže jakmile jsme tam společně dorazili, najednou jsem byla celá zkoprnělá. Nic podobného jsem dosud nezažila, protože na hřbitově jsem, zničehonic, slyšela hlasy mrtvých. Volali mě k sobě. Dostala jsem strach, že jsem se zbláznila, a tak jsem svému příteli, alespoň zpočátku, nic neříkala.

Věděla jsem ale, že někde tady, mezi stovkami křížů a kamenných náhrobků, je i hrob mých předků. Byla jsem si tím jistá, protože když mi bylo asi deset, dovedla mě k němu moje babička. Neměla jsem ovšem nejmenší tušení, kde je. Hlasy mrtvých v mé hlavě ale neustávaly ani po příchodu domů, a tak jsem se rozhodla, že tomu všemu přijdu na kloub. Shodou okolností jsem si právě zakoupila nové věštecké karty. Vyložila jsem je tedy, abych zjistila, co se se mnou děje. Zamíchala jsem balíček, vytáhla jednu kartu a nemohla uvěřit vlastním očím. Výklad byl jasný: Povolávají tě předci!

K čemu?

Ke komunikaci a šamanismu. To jsem ale ještě nevěděla. Když jsem kartu vytáhla, popravdě se mi ulevilo, protože už jsem se začínala bát, že mi, jak se lidově říká, straší ve věži. Jen jsem nevěděla, jak mám s tím, co slyším, naložit. A tak jsem to riskla a svěřila se partnerovi. K mému překvapení navrhl, že spolu znovu zajdeme na hřbitov, abych našla hrob těch, kteří mě k sobě volají.

A podařilo se to?

Byla jsem zpočátku skeptická, logika mi říkala, že nemám ani nejmenší tušení, v jaké části hřbitova mám hledat. Když jsem tam ale přišla, zavřela jsem oči a své předky požádala o navigaci. Vyslala jsem k nim myšlenku, že pokud opravdu stojí o to, abych je našla, musí mi ukázat cestu. Pak už jsem se řídila jen instinktem, silným vnitřním pocitem, který mě neomylně zavedl na to správné místo. Než jsem se nadála, stála jsem nad jejich hrobem. A pak to začalo být trochu strašidelné.

Proč?

I když byl krásný slunečný den, jakmile jsem ke svým předkům začala nad hrobem v duchu promlouvat, počasí se výrazně proměnilo. Nejprve se zvednul vítr a během několika minut se změnil ve vichřici, která silně otřásala větvemi stromů. Já se ale nebála. Rozbrečela jsem se, protože jsem z hloubi duše věděla, že spojení bylo navázáno a že se mnou mí předci skutečně hovoří.

Znala jste je, dokud ještě žili?

Právě, že ne. Vím jen to, že tento hrob kdysi opečovávala moje babička. Leží tam nejen její pokrevní maminka, ale i ta nevlastní, která ji vychovávala.

Než jste se začala zabývat šamanismem, věnovala jste se asi patnáct let terapii Reiki. Proč ta změna?

Přesně jak říkáte. Nebylo to tak, že bych byla v duchovních záležitostech úplně nezkušená. Předci mě nejprve nechali, abych se sama dostala do určité hloubky a věnovala se léčitelství. Když uzrál čas, duchovní síly mě nasměrovaly k poznání, kdo opravdu jsem a jaké je moje skutečné poslání. Už jako malá jsem zažívala věci, které nejsou úplně obvyklé a kdysi mě děsily. Například jsem často trpěla spánkovými paralýzami. Jedná se o velice nepříjemný stav, kdy se člověk nachází někde na pomezí spánku a bdění, přičemž jeho mozek je částečně aktivní, ale nemůže se ani pohnout.

To je velmi nepříjemný stav.

Ano. Vždycky, když se mi to stalo, jsem někde v hlavě uslyšela neznámý, ale velmi uklidňující hlas, který mi říkal: „Bojuj silou vůle! Musíš to přeprat!“ Už odmalička mě ten hlas trénoval a já jej poslouchala, protože mi vždycky pomohl. Byla jsem si jistá, že je na mé straně. Dodnes si vzpomínám na okamžik, kdy jsem ležela na posteli, celé mé tělo ochrnulo a vzápětí se mě dotklo nějaké velké těžké zvíře.

Jak byste jej popsala?

Jsem si jistá, že mělo čtyři nohy a šlo o kočkovitou šelmu. Věřila jsem, že je skutečná. Byla tma a hlavou mi proběhlo, že musela utéct z nedaleké zoologické zahrady. Vysvětlovala jsem si to tak, že se šelma do mého pokoje dostala přes nezabezpečené okénko v kůlně. Měla jsem strach se pohnout, abych ji nevyplašila a neublížila mi. Těžké zvíře si pak na mě lehlo, dalo mi přední packy na ramena a jeho zadní tlapy se dotýkaly mých nohou. Šelma byla obrovská. Zhluboka jsem dýchala a za pár minut seskočila z postele a odešla. Teprve až po nějaké době jsem v sobě našla odvahu otevřít oči a jít se podívat, kde je. Jenže dveře do mého pokojíčku byly zavřené, a tak jsem se vrátila zpátky do postele.

Říká se, že děti, které mají předpoklady k šamanismu, v noci navštíví jejich silové zvíře. Možná to byl tento případ. Teď z trochu jiného soudku. Děláte i Reiki, v čem vás tak upoutalo?

To je také docela zábavná historka. Když mi bylo asi osmnáct, vrátili se moji rodiče domů ze semináře. Pořád se usmívali a chovali se podivně. Vyprávěli mi, že je nějaký mistr naučit léčit lidi rukama. Abych byla upřímná, nelíbilo se mi to. Měla jsem obavu, jestli nevědomky nevstoupili do nějaké sekty, protože jsem už měla za sebou osobní zkušenost s jehovisty. To jejich podivné uculování mi nedávalo spát a upřímně jsem se začala rodičů bát. Dokonce jsem začala docházet k psycholožce, aby mi poradila, co s nimi mám dělat. Měla jsem o ně strach.

Proč jehovisté?

Chodila jsem totiž na církevní školu a jeden z volitelných maturitních oborů se týkal náboženské etiky. Předmět zahrnoval podrobné popisy nejrůznějších celosvětových náboženství a sekt a mě tohle téma nesmírně zajímalo. Ve škole jsme byly jen dvě, které z náboženské etiky maturovaly, proto jsme od školy dostaly za odměnu výlet do kláštera v Bílé Vodě. Mohly jsme si tam povídat s jeptiškami a ptát se jich na cokoliv, co nás zajímalo. No a už tehdy se ve mně probudila touha odhalit skutečnou duchovní podstatu, která je skrytá ve všech náboženstvích světa. Tušila jsem, že je musí propojovat nějaká společná červená nit. Něco, co je sice skryté, ale pravdivé. Vedla mě zvědavost a někdy v té době jsem na ulici potkala Svědky Jehovovy.

Ptali se mě, jestli s nimi chci mluvit o víře, a já souhlasila, protože jsem byla skutečně zvědavá. Měla jsem spoustu otázek. Navštěvovali mě asi dva roky, ale pak se mě snažili ohýbat směrem, jenž se mi nelíbil. Jsem totiž člověk, který nesnese jakýkoliv tlak, a nebylo mi příjemné, jak se mě mermomocí snažili dostat tam, kam chtěli. Navíc už jsem si v té době byla jistá, že neříkají pravdu. Kážou lásku k bližnímu svému, ale ve skutečnosti se k lidem chovali úplně jinak. Nechali mě sice bez problému z církve odejít, protože do toho nebyla nijak zapletená moje rodina, ale ze dne na den mě přestali zdravit.

Takže když krátce nato vaši rodiče přišli s tím, že byli u mistra Reiki, který je zasvětil do léčení, celá jste se sesypala.

Přesně. Děsilo mě, jak jsou z toho šťastní a jak podivně se usmívají. Přesně takhle se totiž usmívali ti, které jsem viděla propadnout sektě. A jak jsem se začala svým rodičům vyhýbat, abych zase do něčeho nespadla, vesmírné síly znovu zapracovaly a já docela vážně onemocněla. Měla jsem zánět vaječníků, tak silný, že jsem bolestí lezla v noci po čtyřech a celé mé tělo se zmítalo v křečích. Už jsem si chtěla volat sanitku, ale ještě předtím jsem probudila tátu, jestli by mi nemohl pomoci. Byla jsem opravdu zoufalá. Té noci se všechno zlomilo.

V jakém smyslu?

Táta mě posadil na křeslo, sedl si naproti a vzal si moje chodidla do svých rukou. Nahřál si ruce, začal se soustředit a posílal mi energii. O několik vteřin později celým mým tělem projela ostrá bolest. Bylo to, jako by mě nějaká síla chytila za vaječníky a rvala mi je silou z břicha ven. Křičela jsem a zalykala se bolestí. Když to tatínek viděl, uklidnil mě a řekl, že to zkusí jinak.

Posunul se asi půl metru ode mě a nechal energii, kterou mi posílal, proudit na dálku. Přestala jsem plakat a cítila, jak se mi přes chodidla dostává do těla hřejivé teplo. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, cítím příjemné pocity. Bolest ustoupila, šli jsme spát, a když jsem se ráno probudila, nebylo mi vůbec nic. Byla jsem tím vším tak unesená, že jsem si řekla: „Tohle musím umět taky!“ Ještě téhož dne jsem zavolala Mistrovi, který rodiče zasvěcoval do Reiki, a přihlásila se jako jeho další žák. Byla jsem za to ráda, protože Mistr, kterého si vybrali, byl opravdu nejlepší.

Proč si to myslíte?

Za celý život jsem nepotkala nikoho, kdo by byl v Reiki tak dobrý jako on. Nikomu nic netajil a své žáky učil vše, co znal. Můžete potkat Mistry Reiki, kteří své učení striktně rozdělují na stupně a začátečníkům spoustu věcí neříkají, a to rozhodně nebyl jeho případ. Ten muž žil v malé chaloupce s pecí, bylo to kouzelné místo, na které ráda vzpomínám. Sešlo se nás tam víc, a když proběhlo zasvěcení, dostala jsem „očistný“ záchvat.

Nevěděla jsem, že se to děje.

Občas se to při Reiki stává, že se člověk vlivem těchto silných energií dostane mimo sebe, má záchvat podobný epilepsii, který trvá i mnoho hodin. Několik následujících hodin se mnou celá skupina energeticky pracovala, a pak mě nechali spát, abych nabrala síly. Když jsem se o několik hodin později probudila a sešla dolů do světnice, byl už večer. Celá místnost byla plná dýmu, jak Mistr kouřil, a já se opřela o futra, abych nespadla. Ještě jsem se cítila slabá. Snažila jsem se zaostřit a zjistit, kdo všechno ve světnici sedí. Zarazila jsem se. Okolo Mistra jsem viděla barvy – žlutou, oranžovou, tyrkysovou… Nechápala jsem to a tiše se zeptala: „Je možné, že vidím auru?“ Mistr se začal smát a zvolal: „Já věděl, že seš čarodějnice!“ A od té chvíle se mi začal věnovat naplno. Už během prvního zasvěcovacího Reiki víkendu se mnou začal dělal různé zkoušky a experimenty, aby probudil moje mimosmyslové schopnosti.

Jaké zkoušky?

Například mi dával do rukou rozličné předměty a já měla za úkol načíst z nich informace a zjistit, odkud jsou a jaká je jejich minulost. Mistra také zajímalo, jestli dokážu pracovat s kyvadlem atd. Můj svět se změnil ze dne na den a já pochopila, že božská jiskra, kterou jsem tak dlouho marně hledala v náboženských textech, je přímo ve mně. Trvalo to léta a já se postupně učila různé esoterní techniky, které mi byly z nějakého důvodu blízké, a snažila se je rozvíjet. Začali se na mě obracet lidé s prosbou o pomoc a mně to všechno dohromady dávalo stále větší smysl.

A pak vás o mnoho let později udeřila do hlavy kniha o šamanismu a začali k vám promlouvat duchové předků. Co vás přesvědčilo, že je pro vás šamanismus tou správnou volbou?

Jeden z mých žáků mě upozornil, že jede za nějakou šamankou, a zeptal se, jestli se nechci přidat. Odpověděla jsem, že ano, protože to bylo téma, které jsem právě řešila. Šamanka bubnovala a my jsme leželi, abychom si procítili buben. Pak jsem zdálky uslyšela úpěnlivě plakat nějakou ženu. Bylo to tak intenzívní, že mi to rvalo srdce. Říkala jsem si, chudák ženská, a pak jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem to já.

Vystoupila jsem totiž z těla a strašlivě sténala na celou místnost. Cítila jsem, že jsem naprosto oddělená od ostatních. Něco ve mně se toho dne odblokovalo a já za to byla ráda, i když se šamankou jsem už v kontaktu nezůstala. Měla jsem dojem, že si přečetla dvě knížky o šamanismu a na nich postavila celou svou praxi a asi 14 stupňů zasvěcení. Necítila jsem potřebu učit se od žijících učitelů, protože od chvíle, kdy se mnou navázali kontakt duchové, dokázali mě vést sami. Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala.

Měla jste někdy chuť učit se přímo od indiánů?

To víte, že ano! Dlouho jsem snila o tom, že na nějakou dobu odjedu do And, abych tam podstoupila šamanský výcvik. Jenže moji duchové o tom nechtěli ani slyšet. Pochopila jsem, že k tomu, aby člověk probudil své vrozené schopnosti, nemusí jezdit přes půl světa. Stačí mít jen otevřené oči, protože když je žák připraven, učitel se vždycky objeví. A nemusí být z masa a kostí. Jednou jsem například „úplnou náhodou“ našla inzerát na prodej originálních peruánských šamanských kamenů. Říká se jim mulla chumpis. Člověk, který je prodával, v textu uvedl, že si přeje, aby kupující skutečně praktikoval šamanismus.

Proč?

Kameny už totiž byly zasvěcené a dříve patřily zkušenému šamanovi. Prodávající neměl zájem dát je někomu jen jako obyčejnou dekoraci. Koupila jsem jich několik, protože jsem cítila, že jeden z nich věnuji své nadané žákyni. Když balíček přišel a já jeden z kamenů, který mě nejvíc přitahoval, vzala do rukou, celým mým tělem projela silná energie. Vyvolal ve mně silné mystické vize a já v nich spatřila Peruánce, který kámen řemeslně opracoval a duchovně zasvětil. Bylo to pro mě tak silné a emočně nepopsatelné, že jsem se rozhodla s tímto kamenem dál pracovat. Od té doby už pomohl mnoha lidem, kteří ke mně přišli na léčení.

Nebála jste se kameny používat, když jste neznala jejich původní majitele?

Ne. Ověřila jsem si, že na ně není napojená žádná temná síla. To je velice důležité. V tomto ohledu ale byly kameny úplně čisté, tím jsem si jistá. Podobně cenných šamanských talismanů z And se mi už podařilo řízením osudu nashromáždit celou řadu, mám i tisíc let starou šamanskou sošku jaguára. Každý z těchto posvátných předmětů má svůj příběh a o mnohé z nich jsem se musela duchovně zasloužit, aby mi je duchové „darovali“ a já s nimi mohla pracovat.

Už jste se několikrát zmínila o tom, že s duchy hovoříte. Jak k vám promlouvají? Slyšíte nějaké hlasy? Nebo za vámi přicházejí ve snech?

Někdy mi stačí jen se zahledět do prázdna, položím otázku a jejich odpověď přichází z nitra, ze srdce. Vidím je a cítím, když se mnou navazují kontakt. Není to tak, že bych slyšela nějaký šepot, z toho bych se asi brzy zbláznila. Komunikace s nimi se nedá popsat slovy.

Víte, co je to za duchy?

Jsou to mí spojenci a jedná se o různé bytosti, které je velmi těžké zaškatulkovat. Někteří mají zvířecí podobu, jiní byli mými učiteli v minulých životech. Jsem ve spojení i s duchy svých předků a mnoha dalšími. Zkrátka, ať už během svých meditací navštívím jakékoliv dimenze, vždycky v nich objevím někoho, na koho se mohu obrátit.

Někde jsem četla, že roztříštění a ztráta části duše je v šamanismu považována za nejvážnější poruchu. Je na ni pohlíženo jako na příčinu nemoci a smrti. Jak to vnímáte vy? Opravdu se něco takového může stát?

Ano. V šamanské literatuře o této problematice není moc konkrétních informací a já si myslím, že je to dobře. Každý šaman by si měl najít vlastní cestu, jak může ve své praxi se ztracenými dušemi pracovat. Já si ověřila, že existuje více možností, jak duši znovu stmelit dohromady. Tímto tématem se zabývám nejen ve své šamanské praxi, ale také při rodinných konstelacích, při práci s kyvadlem atd.

Jak bych vám to vysvětlila? Všichni máme duši složenou z mnoha archetypů a za určitých podmínek může dojít k jejímu roztříštění. Někdy je potřeba duši opět propojit se Jsoucnem, s prostým TADY A TEĎ, a člověka zharmonizovat. Tak jako se správně „zaosují“ čakry a vrstvy aury, když v těle neproudí energie tak, jak by měla, je někdy nutné znovu poskládat dohromady všechny archetypy duše, a tím ji zahojit.

Jak se může stát, že člověk ztratí část své duše?

Většinou je to důsledek nějakého silného psychického otřesu a šoku. Způsobí jej úraz, přepadení, havárie, znásilnění atd. Může se to stát i v případě, že sami sebe dlouhodobě vystavujeme psychickému nebo fyzickému týrání, aniž bychom v sobě našli sílu se svému trýzniteli postavit. Je totiž naším vrozeným úkolem sebe (i svou duši) chránit, a když selžeme, může dojít k „odpojení“ duše od těla. Téměř vždy se to stane lidem, kteří se pokusili o sebevraždu, nebo se sebepoškozují.

Dá se poznat, že člověku chybí část duše?

Změnu osobnosti a chování vnímá hlavně okolí, ale i dotyčný může zaznamenat, že se cítí „jako tělo bez duše“. Plahočí se životem, nemá žádný cíl a připadá si ve světě sám a ztracený. K oddělení části duše může dojít i během náročného porodu nebo při narkóze. Pak je tady ještě jedno téma, které s tím, o čem si povídáme, úzce souvisí. Jde o výměnu duší.

Co to znamená? Mluvíte o nějakém posednutí?

Pokusím se to vysvětlit zjednodušeně. Pokud někdo uvažuje o sebevraždě a svůj život z nějakého důvodu nezvládá (nechce tady být), občas přijde zásah shůry. Autonehoda, úraz, mdloba, vážná nemoc, operace, transplantace atd. K čemu dojde? Duše s konečnou platností dobrovolně odejde z fyzického těla a její roli převezme někdo jiný. Duše, která je připravena co nejdřív se inkarnovat a nijak jí nevadí, že nezíská tělo právě narozeného miminka, ale třeba dospělého člověka. K takovým výměnám duší opravdu dochází a je to častější, než většina lidí tuší. Zkrátka se probudíte z narkózy a jste někým jiným, než jste byli dřív.

Můžeme být konkrétnější?

Například jste celý život nesnášeli sport a najednou máte velkou touhu běhat nebo plavat. Nebo se začnete zajímat o umění, hudbu atd. To, co vám dříve chutnalo, je vám najednou odporné a přeskládáte jídelníček. Může se změnit i vaše povaha i celkový pohled na život. Důvod je prostý – duše se domluvily a „vystřídaly“. Tomu, o čem mluvím, budou rozumět hlavně lidé, kteří pracují s kyvadlem a metodou SRT nebo Vyšším Já. Ti s tímto tématem poměrně běžně přicházejí do styku. Občas se totiž stává, že i vyměněná duše zjistí, že není vždycky všechno růžové, a může upadnout do depresí. Dá se s tím ale pracovat.

Uvědomuje si ten člověk, že má jinou osobnost než dřív? A má vůbec vzpomínky na minulost?

Nemusí si uvědomovat vůbec nic, ale zjišťuje, že všechny jeho vzpomínky na minulost jsou utlumené a značně zkreslené. Jak se dá poznat, že došlo k výměně duše? Třeba tak, že jsme si vědomi nějakého zlomového okamžiku ve svém životě, od kterého je všechno jinak. Změnili jsme práci, školu, partnera, bydlení atd. Paměť nám veškeré vzpomínky nabízí jen ve formě vybledlých fotografií. Je to jako kdybyste měli k dispozici pohyblivé fotoalbum, ale vy jste v těch situacích nikdy nebyli. Vysvětlujete si svou minulost podle těchto výjevů, jenže se vám často bude stávat něco zvláštního. Jakmile začnete popisovat něco z dřívějška, vaši blízcí vás budou opravovat, že to ve skutečnosti bylo úplně jinak. Vím, o čem mluvím, protože i já mám vyměněnou duši. Dnes už o tom nemám pochyb.

Jak si můžete být jistá?

Musím říci, že mi trvalo docela dlouho, než jsem se s tím vyrovnala. Kdysi jsem navštívila jednu léčitelku, která se mě bez obalu zeptala: „Víte, že máte vyměněnou duši?“ Zírala jsem na ni s ústy pootevřenými, protože jsem netušila, o čem mluví. Pak jsem si v duchu řekla, že je to praštěná baba, a víc jsem se tím nezabývala. O několik let později jsem si sedla do čajovny, otevřela knížku od Doreen Virtue a začetla se. Moc mě to zaujalo, a tak jsem si knížku koupila. Bavila mě, protože jsem v ní objevila i různé testy. Jeden z nich se týkal vyměněných duší. Když jsem ho pravdivě vyplnila a přečetla si výsledky, celá jsem zkoprněla. Vyšel mi totiž pozitivní výsledek: Jste vyměněná duše! Jakmile jsem se dozvěděla, jak se výměna projevuje, už jsem měla jistotu. Jako by mi někdo mluvil z duše! Dnes už se nad tím nijak nepozastavuji, tuto skutečnost jsem plně přijala.

A co byl u vás ten zlomový bod?

Když jsem rodila, nastaly těžké komplikace. Začala jsem odcházet a můj syn se narodil mrtvý. Naštěstí se ho lékařům podařilo oživit. No a dušička, která kdysi vlastnila mé tělo, odešla a nasdílela mi na rozloučenou své „fotoalbum“.

Takže všechny vaše předchozí vzpomínky na dobu před porodem ve skutečnosti nejsou vaše?

Je to přesně tak, jak říkáte. Kdybych nebyla dostatečně silná, nejspíš by mě to hodně rozhodilo. Už jsem to u některých lidí zažila. Ale já mám naštěstí u sebe své duchy, kteří mi dosud vždycky pomohli všechny stresující situace zpracovat. Jako šamanka vnímám výměnu duší jako přirozenou součást života na Zemi a problém s ní nemám. Se stejným nadhledem jsem přijala i svou klinickou smrt, na kterou jsem vůbec nebyla připravená. Nikdo mě nevaroval, že se mi něco takového může stát.

Co se stalo?

Dostala jsem k narozeninám od kamarádky zajímavý dárek, zaplatila mi rodinné konstelace. Když se seminář blížil ke konci, už jsem byla unavená, a tak jsem odešla na toaletu s myšlenkou, že se z poslední konstelace takříkajíc uleju. Jenže když jsem se po delší době vrátila, terapeutka říká: „Ještě nám tady chybí někdo, kdo bude představovat dědu.“ A protože jsem byla poslední, kdo ještě nedostal roli, souhlasila jsem, že se postavím do konstelace. Jakmile začaly energie působit, okamžitě jsem si lehla na zem – děda, kterého jsem měla zastupovat, byl už po smrti. Najednou mi začalo vibrovat celé tělo, dostala jsem zimnici, a pak jsem ztuhla. Terapeutka na mě zapomněla, ale lidé, kteří si mě všimli, později tvrdili, že jsem přestala dýchat a začala modrat.

Jak jste se cítila?

Mé vědomí se ocitlo úplně jinde. Objevil se přede mnou světelný tunel, kterým jsem proletěla a dostala se do nějakého zlatého prostoru, kde nebyly žádné zdi. Zajímavé pro mě bylo, že jsem si v tu chvíli vůbec nedokázala vzpomenout na to, že mám dítě, které mě potřebuje. Přitom bych přísahala, že bych se z klinické smrti právě kvůli němu vždycky dokázala vrátit zpátky. Jenže jak jsem se ocitla na tom zvláštním místě, byla jsem tam jen sama za sebe. Absolutně nic mě nebolelo ani netrápilo, bylo mi nádherně. Nad hlavou jsem uviděla zlaté ruce, které se po mě natahovaly a říkaly, že jakmile se jich dotknu, nebude cesty zpět. Účastníci semináře mi ale popisovali, že z jejich pohledu to bylo naopak. Zvedla jsem ruce, které posléze dopadly na zem, a v ten moment jsem přestala dýchat a začala modrat.

Ale dopadlo to, jak víme, dobře.

Moje kamarádka, která mě v tom nenechala, se mě snažila vzkřísit, táhla mě zpět duchovní silou. Terapeutka si v šoku sedla opodál a zmohla se jen na modlitby. Přitom by stačilo, kdyby mě vytáhla z role! Po tomto prožitku jsem dalšího půl roku hledala odpovědi na to, co se tam tehdy stalo. Jak člověk může během konstelací přestat dýchat a dostat se na „druhou stranu“ bez jakéhokoliv úrazu?

Ať se tam tenkrát odehrálo cokoliv, zaznamenala jsem další změnu. Najednou do mě začali vstupovat duchové mrtvých. Jakmile jsem se ocitla v blízkosti jejich příbuzných a oni měli potřebu jim něco vzkázat, nebo si něco vyříkat, převzali otěže a začali k nim hovořit mými ústy. Už jsem jim to ale zatrhla, protože nemám ráda, když nade mnou někdo přebírá kontrolu. Zkrátka trvalo mi léta, než jsem se naučila pracovat se všemi dary, které mi byly dány. Jsem za ně ale neskutečně vděčná, protože díky nim mohu pomáhat lidem, kteří mě o to požádají.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Taisha Tauma,