Tresty jsou horší než samotný zločin, odsuzují člověka na celý život. Jak trestat, ale neničit životy
06.05.2018
Foto: Facebook
Popisek: Vězení jako řešení?
„Zítra je velký den, zítra mě konečně pustí. Ale kam půjdu a co budu dál dělat? Jedno vím ale jistě. Fakt už tady nechci nikdy skončit.“ Tak takové věty jedou hlavou snad každému trestancovi, který se chystá na svůj poslední den ve vězení. Po nástupu do vězení přišel o svůj domov a zaměstnání. Rodina s ním během výkonu trestu přestala komunikovat, přestali s ním komunikovat kamarádi, partu ztratil. A neví, kam se vrtnout. Někdy se s rodinou nebo s příteli usmíří. Někdy nenajde odvahu. Někdy je prostě odmítnutý všemi.
Pobyt ve věznici představuje psychickou zátěž jak pro osoby odsouzené, tak i pro jejich rodiny a blízké. Pobyt ve vězení může zapříčinit rozpad manželství, narušení partnerských vztahů či vztahů s dětmi. S odmítavým přístupem se odsouzení kromě rodiny mohou setkat i ze strany společnosti, která je může označit za „trestance“, což těmto lidem způsobuje problémy s úspěšným návratem zpět do společenského života.
Je věznění účinné?
K čemu takové uvěznění vůbec vede? Napraví se člověk ve vězení, kde je ve společnosti dalších, kteří něco provedli? Není to vysoká škola zločinu? A není to ztráta části života vězně? A znehodnocení jeho dalšího zbytku života, který má prožít na svobodě? Vždyť každý zaměstnavatel chce výpis z rejstříku trestu. A tam bude stát jako varující prst navždy – tohle jsem provedl, mě neberte. A věřte, že velká část zaměstnavatelů couvne. Řekne si – kriminálníka? Tak to v žádném případě.
A přitom se to může stát každému z nás. Že nakradete? A co takhle nehoda v automobilu, kde zapříčiníte něčí smrt? Přičemž soud bude nesmlouvavý – dva roky natvrdo. A žádné diskuse. Sbalíte si svých pár švestek a přesunete se na celu, kde prožijete své dva roky hrůzy. Poté vylezete z vězení jako rozzářené sluníčko a setkáte se většinou jen s odmítnutím. Rodina se k vám nemá, v práci už se na vašem místě rozvaluje někdo jiný, přátelé soustrastně krčí rameny a tak nějak vás začínají nenápadně obcházet, vyhýbat se vám. Začnete mít pocit, že jste sami na světě.
Pomoc, jsem zločinec
Pomoc s překonáním těchto těžkostí a s úspěšným návratem do „nového života“ poskytuje terénní sociální služba AL PASO Vysočina. AL PASO se může ze španělštiny volně přeložit jako „krok za krokem“. Takto tedy, krok za krokem, se snaží služba společnými silami zvládnout návrat odsouzeného zpět do společnosti a zlepšit jeho stávající životní situaci. Službu poskytuje Oblastní charita Třebíč pro celou Vysočinu.
Těžký návrat do společnosti
Cílem služby je vyhledávání a kontaktování osob s trestní minulostí, a osob, které se připravují na výstup z výkonu trestu odnětí svobody. Těmto osobám pomáhá služba se zajištěním následného bydlení, při hledání zaměstnání, podporou při řešení ekonomické situace nebo doprovodem při vyřizování osobních záležitostí na úřadech. AL PASO se taktéž zaměřuje na podporu rodinných vztahů, které mohou být pobytem jejího člena ve vězení narušené.
Rozhovory s uvězněnými se často odehrávají po besedách AL PASA už ve věznicích. Besedy představují hromadnou informační akci pro potencionální klienty přímo v objektu věznic, kde se účastníci obeznámí s nabídkou služby a mohou se seznámit s konkrétními pracovníky. Kontakt s klientem, který se připravuje na výstup z odnětí trestu svobody, se udržuje prostřednictvím korespondence, telefonátů nebo osobních návštěv. Společně se tak chystají na výstupní den.
Nestojí systém vězení na středověkých doktrínách?
Přesto by měl stát a jeho složky přemýšlet nad tím, jestli je věznění lidí tím správným řešením. Jestli tato metoda nevychází ze středověkých zvyklostí, které by měly být dávno za námi, překonané a odmítané. Nejedná-li se o těžké zločiny, které svou psychopatickou povahou naznačují, že viník se doslova klepe na to, až si zločin zopakuje.
Dvacetiletá žena nešťastnou náhodou zastřelila svou sestru. Hrála si se zbraní a ta spustila. Soud ji odsoudil na čtyři roky. K čemu to povede? Rodiče nepřišli o jednu dceru, ale rovnou o dvě. Dívka si odsedí čtyři roky za to, že neúmyslně zastřelila člověka. Co prožije ve vězení, se jako pohádka před spaním dětem vyprávět nedá. Pobyt ve vězení ji změní k nepoznání. A přitom je důležité brát v potaz, že už jen vědomí toho, že zastřelila svou sestru, je pro mladou ženu dostatečným trestem. Není? Ale je. Soud by tedy měl přistupovat k většině kriminálníků jinak. Nikoliv odnětím svobody, které nikomu neprospěje. Ale tak, aby se trestanec ze své viny vykoupil. A to ne penězi, ale službou společnosti, seberozvojem. Zabila jsi? Staň se zdravotní sestrou. To je adekvátní trest, který pomůže všem. Snad kromě oběti. Ale té nepomůže už nic. Však mladá žena bude žít až do své smrti s vědomím toho, že zabila svou sestru. A bude jí to užírat.
AL PASO jako naděje
V současném režimu zločinu a trestu ale nabývají na své důležitosti právě služby jako je AL PASO. Otevřou bývalým trestancům dveře, které byly zalígrované společností a dávají jim možnost nebýt sami, necítit se beznadějně, nesklouznout k depresím nebo k dalšímu zločinu. Vrátit člověka do společnosti a nezlomit nad ním hůl. Což je nesmírně důležité.
Vložil: Štěpán Cháb