Ministryně Jourová: Ve svých špatných časech jsem si uvědomila, jak strašně blízko je každý člověk v této zemi, aby se dostal pod most

Foto: ČT

Popisek: Věra Jourová

ROZHOVOR Politickou dráhu měla našlápnutou už jednou. Jenže kvůli údajné kauze Budišov musela začít od nuly. Po sedmi letech se do resortu vrátila, tentokrát jako ministryně. Věra Jourová říká, že už nechce zažít podobný pád na dno a snaží se být co nejvíce „normální“. Tvrdí také, že ji mediální silová prohlášení ostatních politiků hrozně ruší v práci. Interview poskytla magazínu Leaders.

„Vážená paní ministryně“… už jste si zvykla na oslovení? Cítíte se už vnitřně ministryní?

Nejsem, ještě ne. Časem to asi přijde. Funguje moje vnitřní resistence. Snažím se zůstat normálním člověkem (smích) a nechci si to nechat přijít pod kůži. Dnes ministryně jsem a zítra být nemusím. Už jsem si zažila situaci, kdy jsem spadla z výšky na dno a nechci si způsobit podobný šok. Tím neavizuji, že bych měla odcházet.

Jak konkrétně vypadá, když se ministryně udržuje „normální“?

Nezměnila jsem osobní zvyky. Je to příslovečné minimální používání služebního auta s řidičem. Snažím se jezdit městskou hromadnou dopravou, denně si vyběhnout svou trasu, což je dobré na hlavu. Když separuji odpad u popelnice, sousedé se mi smějí. Ale přijde mi důležité, aby se neztrácely normální denní návyky.

Ministerstvo pro místní rozvoj se mi zdá v případě Vašeho výběru logickou volbou. Bylo to jednoznačné i pro Vás?

Bylo to pro mě nejjednodušší řešení. Jsem tu doma, v části oblastí dokonce hodně. Jsou to evropské fondy, kde má ministerstvo poměrně dominantní roli. Z hlediska věcného zaměření je to můj přirozený postup v odborné kariéře.

Je Váš návrat na resort „splněním politického snu“, jak jste v jednom z dřívějších rozhovorů naznačila?

Řekla bych, že je spíš splnění odborného snu. Dnes jsem politička, členka Parlamentu, zabývám se politikou v nejostřejším slova smyslu. Mluvím do hlavních směrů, jakými se má stát ubírat. To je „střecha“. Gró práce vidím ale v odbornosti, mám svěřené oblasti, kde se snažím maximálně věci posunovat pozitivním směrem. Jak jsem zmínila, mou dominantní rolí jsou evropské fondy, ale učím se rychle i ostatní témata. Dostala jsem se zpět k cestovnímu ruchu, kterému jsem se věnovala na regionální úrovni. Oblast veřejných zakázek, územního plánování, stavebního řízení a bytová politika – to jsou témata, která se snažím poměrně rychle nastudovat.

Ve spojitosti s Vaším resortem si jistě většina lidí vybaví hlavně evropské fondy a veřejné zakázky. Je oblast, která je tak trochu přehlížena, byť je problematická?

Určitě je to bytová politika, což je téma, které má obrovský sociální dopad. Dnes v České republice žije podle průzkumů až 150 tisíc lidí v podmínkách, které odborníci označují jako „nebydlení“. Nemyslím tím jen lidi, kteří žijí na ulici. To je krajní mez. Mě se toto téma dotýká velmi osobně. Ve svých špatných časech jsem si jako člověk, který má hypotéku a jako rozvedená žena, samoživitelka, uvědomila, jak strašně blízko je každý jeden v této zemi, aby se dostal pod most. Stačí, když jsou podkopnuty dvě nohy z trojnožky – zdraví, rodinné zázemí a práce. Člověk pak jde k úplnému pádu a hrozí ztráta střechy nad hlavou. Oblastí bydlení se ministerstvo zabývá z pozice přípravy investic bydlení. Budeme úzce spolupracovat s ministerstvem práce a sociálních věcí, kde se budou řešit „soft“ věci, kdo jsou lidé ohrožení nebydlení, zda a komu má stát bydlení garantovat a podobně. Má to souvislost i s agendou pana ministra Dientsbiera.

Takže budete úzce spolupracovat…

Bude to hodně náročné. Jak známo, v České republice nám meziresortní věci moc nejdou (smích).

Na to jsem se chtěl zeptat. Jak vypadají první vlaštovky meziresortní spolupráce?

To jsou vlaštovky, které brzy zasednou. Chystá se první setkání meziresortní skupiny, kde si vyjasníme stanoviska a dáme na stůl harmonogram, abychom se zákonem o sociálním bydlení pokročili.

Zmínila jste, že se musíte nově studovat řadu oblastí. Jak detailní jste měla přehled o aktuálních problémech resortu? Za sedm let, kdy jste na ministerstvu nebyla, se jistě mnohé změnilo…

Měla jsem velký přehled o fondech, cestovním ruchu i veřejných zakázkách. Nejdál je mi oblast územního plánování a stavebního řízení, pomáhá mi s ní to, že jsem relativně nedávno dostudovala práva v Praze, kde jsem dělala zkoušky ze správního práva. Otázkami bydlení jsem se začala zabývat v momentě, kdy jsem v rámci Hnutí ANO dostala do gesce tento resort. Tehdy jsme se tomu smáli – jako stínová ministryně (smích). V době, kdy jsme ještě v červenci měli preference 0,5, mi tento pojem zněl opravdu velmi legračně…

Takže jste před volbami nečekala, že bude mít Hnutí ANO takový úspěch?

Nečekala. V září se preference zhouply a pak to šlo nezadržitelně nahoru. Pro mě bylo 18,7 procenta obrovské překvapení. Samozřejmě jsem měla v době, kdy jsme slavili úspěch, hluboké vrásky na čele. Tušila jsem na základě jednoduchého aritmetického posouzení, že se nám nevyhne vládní angažmá.

To byl ten moment, kdy jste si uvědomila, že se stanete ministryní?

Od momentu, kdy jsme začali vyjednávat o formátu koalice či podpory vlády, jsem říkala, že na ministerstvo nepůjdu. Svou roli jsem viděla spíše v Poslanecké sněmovně. Pak jsem si vnitřně uvědomila, že musím jít tam, kde je mě nejvíce potřeba. Pak už to nezadržitelně směřovalo k resortu. Jednu chvíli jsme s panem Babišem uvažovali o spravedlnosti, také jsem v pár rozhovorech s ním zmínila kulturu. Původní kvalifikací jsem kulturní antropoložka…

Ale máte i práva?

Pak jsem vystudovala právo. Kultura by mě zajímala velmi, ale jako hnutí jsme poměrně silně zaměřeni na ekonomická témata. Pokud se evropské fondy zapojí do ekonomiky, může to mít obrovský pozitivní vliv na zemi, takže pan Babiš o kultuře slyšet nechtěl. Nakonec jsem tady a je to přirozený vývoj.

Co pro Vás osobně bude úspěch v resortu? Osobní cíl…

Neztratit svůj sociální kapitál a zůstat normální. Možná si trochu namyšleně z toho, co mi lidé píší, ten sociální kapitál připouštím. Píší, že ve mně vidí normálního, poctivého člověka, který se dostal přes velké životní peripetie na vrchol a od kterého kromě vrcholových pracovních výkonů očekávají i to, že z toho „nezblbne“ a nezajede do špatných zvyků, které naší státní správou a politikou dlouhodobě cvičí. Pak mám řadu odborných cílů. Je to klišé, ale opravdu chci, aby se vyčerpalo maximum peněz na dobré projekty, které přinesou rozvoj v měřitelných číslech – HDP a zaměstnanost. Takže nejenom čerpat, ale také směřovat peníze tam, kde přinesou pozitivní výsledky. Také bych chtěla, aby ministerstvo pod mým vedením získalo větší neformální autoritu. Dlouhodobě se o něm hovoří jako o něčem, co je zbytné, co je ke zrušení. Neformální autoritu může ministerstvo získat i tím, že bude ve vládě silným partnerem pro regiony a obce, což jsou pro mě klíčové cílové skupiny. Jsou to lidé v různých funkcích a pozicích, bez kterých rozvoj regionu nemůžeme shůry nijak tlačit. Nemůžeme to bez nich udělat. Budu proto hodně pracovat na posílení důvěry vůči regionům a obcím. Neznamená to, že jim budu ve všem vycházet vstříc. Aktuálně probíhají boje o nové evropské peníze a jednat se mnou je mnohdy tvrdý oříšek (smích).

Jak byste osobně charakterizovala aktuální českou politickou kulturu?

Na můj vkus je málo věcná. Někteří lidé v některých stranách koalice už nyní vykazují vysoké známky toho, že řeší sebe, pozice, ukazují muskulaturu. Vzkazujeme si různá silová prohlášení přes média. Hrozně mě to ruší v práci a vadí mi to. Musíme se nutit k tomu, abychom drželi věcná témata a plnili to, co jsme slíbili v programovém prohlášení. To musí převládat – zaměření na věc. Ne na sebe, procedury, soutěž.

Jak si představujete lídra?

Pro mě musí mít lídr přirozenou autoritu a obrovské charisma. Také by měl mít tah na branku, přehled, tempo a vědět přesně, co chce. A také to musí umět říct. Pokud se k tomu přidá věcnost a schopnost nacházet jednoduchá řešení a realizovat je, tak je to ono. Samozřejmě se musí obklopit silnými osobnostmi, lidmi, kteří jsou schopní a chytří.

Jaroslav Kramer, Leaders magazín

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Anička Vančová