Byl Alexander Dubček zavražděn? TEORIE X
25.01.2026
Foto: Grok AI
Popisek: Vražda Alexandera Dubčeka - ilustrační foto
Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně.
Je mnohem pohodlnější předpokládat, že svět řídí tajné služby, mocné skupiny a neviditelní loutkovodiči, kteří tahají nitky. A také to dává větší smysl naší existenci. Copak by nás čistý chaos mohl dovést tam, kde nyní jsme? Tragická smrt politika/symbolu roku 1968, tedy Alexandera Dubčeka, kterou někteří označovali za vraždu, většina za banální automobilovou nehodu, otevírá hned několik zásadních témat, role osobnosti v dějinách a možnosti menších států v geopolitickém soupeření supervelmocí. A poskytuje jedinou odpověď. Tou je prohra sedmého prvního tajemníka ÚV KSČ, RSDr. Alexandera Dubčeka, Dr. h. c. mult.
Tragédie na 89. kilometru neboli smrt Alexandera Dubčeka není jen kapitolou v učebnicích dějepisu, je to událost české a slovenské historie, která i po desetiletích vyvolává zájem. „Oblíbenost“ teorií o jeho zavraždění totiž úzce souvisí s hluboce zakořeněným přesvědčením, že světový řád neurčují volby, ale úzká skupina mocných v pozadí. Kdokoliv se tomuto neviditelnému soukolí vzepře bez požehnání a předběžného schválení, musí podle tohoto vidění světa počítat s fatálními následky.
Mrazivá scéna se odehrála u Humpolce. Celý příběh, který se dodnes vrací v dokumentárních rekonstrukcích, začíná na 89. kilometru dálnice D1. Žluté policejní pásky ohraničují prostor, kde se v ranním dešti míhají modré majáky. Záchranáři do sanitky nakládají muže s kyslíkovou maskou. V tu chvíli veřejnost ještě netuší, o koho jde. Ale abychom pochopili váhu této nehody, musíme si připomenout celou tehdejší divokou politickou situaci. Československo se nacházelo v kritickém bodě. Probíhaly ostré debaty o volbě prezidenta, tlaky na rozdělení republiky sílily každým dnem a politická scéna byla rozštěpená. Zpráva o tom, že osobou v sanitce je Alexander Dubček, proto elektrizovala celou zemi.
Nejprve si pojďme říci, kdo byl, nebo lépe řečeno nebyl Alexander Dubček? Rozhodně nebyl pevný lídr. A to se mu stalo osudným politicky, ale pravděpodobně i okolnostmi jeho smrti. Dubčekův život byl protkán symbolikou. Narodil se v roce 1921 v Uhrovci, a to přímo v budově místní školy, ve stejném domě, kde spatřil světlo světa i další velký Slovák, Ľudovít Štúr. Otec Štefan Dubček byl tesař se zkušenostmi z USA, zapálený pacifista a komunista. To předurčilo Alexandrovo dětství. V roce 1925 odcestoval s rodiči, zakládajícími členy družstva Interhelpo, do kyrgyzského Frunze, dnešní Biškek, v tehdejším Sovětském svazu.
V 60. letech se stal klíčovou postavou reformního procesu. Jako první tajemník ÚV KSS a později ÚV KSČ prosazoval rehabilitaci obětí politických procesů, například i Gustáva Husáka, který ho v budoucnu na pozici vazala Moskvy vystřídal. Po srpnové okupaci 1968 však byl vystaven drtivému sovětskému tlaku. Neodolal, podepsal všechny sovětské podmínky, čímž ideově popřel celé Pražské jaro a otevřel cestu k normalizaci. Přestože v roce 1969 vznikla federace ČSR a SSR, Dubček byl postupně odstaven, v roce 1970 vyloučen z KSČ a donucen pracovat jako mechanizátor v lesním závodě.
V roce 1989 bylo opět vše jinak, hegemon rozhodl o povolení železného stisku a vypustil naši zemi ze stalinského spáru. Jak píše Ján Novák na str. 195 v knize Gustáv Husák – Technolog moci: „Sovětské vedení údajně kalkulovalo s tím, že se do popředí budoucího dění dostanou bývalí ‚osmašedesátníci‘, reprezentovaní Alexanderem Dubčekem a některými dalšími bývalými politiky Pražského jara, kteří se počátkem roku 1989 začali sdružovat v nově vzniklém opozičním demokratickém klubu Obroda, který vedle občanského sdružení Charta 77 Jakeš a jeho stoupenci v čele KSČ ze všech opozičních struktur považovali za nejnebezpečnější. Podle sovětského scénáře měl být zřejmě Dubček jednou z důležitých postav budoucího puče, neboť se 17. listopadu 1989 náhle objevil v Praze.“
Povedlo se jen napůl, k čemuž se ale vrátíme ve spojitosti s konspiracemi, provázejícími 17. listopad a tvz. Sametovou revoluci. Po roce 1989 se vrátil jako předseda Sociálnědemokratické strany Slovenska, ale s obavami sledoval vzestup Vladimíra Mečiara a rychlý směr k rozpadu státu.
Vyšetřování jeho smrti probíhalo doslova pod lupou. Místo nehody dnes už připomíná jen malý pomníček, bez kterého by málokdo hádal, že se zde odehrálo drama celonárodního významu. Josef Bláha, tehdejší vyšetřovatel, popisuje místo jako úsek, který se v čase příliš nezměnil, ale který byl pro vyšetřování klíčový. Oficiální verze, kterou zastává například i první polistopadový premiér Marián Čalfa, zní jasně: Byla to nehoda. Čalfa odmítá konspirace a spíše se přiklání k názoru, že Dubček byl tehdejší dobou a politikou „uštván“.
Existuje i druhá, temnější verze. Dubček měl totiž svědčit v Moskvě v procesu proti strukturám KGB. Měl mluvit o metodách totalitního režimu. Ve stejném procesu měl vypovídat i polský expremiér Piotr Jaroszewicz. Ten byl však v tomtéž roce zavražděn a jeho vrazi nebyli nikdy dopadeni. Další klíčový svědek, Oldřich Černík, zemřel v roce 1994, rovněž při autonehodě.
Publicista Adam Michnik připomíná právě brutalitu Jaroszewiczova případu jako varovné memento. Petr Hájek, bývalý mluvčí Václava Klause, k tomu dodává, že pravděpodobně nikdy nezjistíme, nakolik Dubček některým složkám tajné policie skutečně vadil, ale nepochybně pro ně byl nepohodlným článkem. „Je pravděpodobné, že se už nikdy nedozvíme, zda a proč Dubček vadil některým složkám tajné policie a KGB.“ Naproti tomu Liboslav Leksa, autor knihy Tragédie na 88, argumentuje, že to, co mohl Dubček říci, bylo už v podstatě veřejně známé, a vraždu s tímto motivem tedy nepovažuje za pravděpodobnou.
Konspirační teoretici přicházejí s další tezí, kterou lze shrnout do teze – za vším stály politické pletichy a souboj s Václavem Havlem. Teorii o odstranění nahrává i vnitropolitický boj. Jozef Banáš upozorňuje, že v roce 1989 byla Dubčekova popularita obrovská, v některých regionech dokonce vyšší než u Václava Havla. Existoval úzus střídání národností v křesle prezidenta. Pokud by stát zůstal jednotný, byl by po Čechovi Havlovi na řadě Slovák, tedy právě Dubček. Havel však v té době nemohl tušit, že federace brzy zanikne. Mohl mít někdo zájem na Dubčekově odstranění, aby uvolnil cestu Havlovi?
Při pohledu na vrak vozu pod dálnicí se nabízely otázky. Auto vypadalo, jako by ho někdo do srázu úmyslně ukryl z dohledu. Řidič Ján Rezník vyvázl téměř bez škrábnutí, zatímco Dubček byl nalezen patnáct metrů od vozu s přeraženou páteří a pánví. Co je však nejpodivnější, byla ztráta jeho aktovky, která se nikdy nenašla. Dubček v ní měl vézt dokumenty, týkající se srpna 1968, a měly být součástí jeho projevu ve Federálním shromáždění. Podle Leksy měl v projevu vyzývat poslance, aby nehlasovali pro rozpad federace.
Syn Pavol Dubček dodnes pochybuje. Ptá se, proč k expertíze vozu nebyli připuštěni odborníci z firmy BMW a musel stačit posudek z ČVUT. K řidiči se však ještě vraťme, Ivan Laluha, Dubčekův přítel a blízký spolupracovník, o něm říká: „Řidič Rezník byl člen rozvědky a byl prý známý tím, že jezdil riskantně, proto s ním odmítl jezdit jeden z vicepremiérů. Býval prý kaskadérem a před osudnou cestou přišel za Dubčekem o něco později, než se dohodli, proto prý tak spěchal.“
Stanislav Huml, dopravní expert, dodává: „Nezávislí odborníci upozorňují, že nehoda se stala na 88. kilometru dálnice D1 u Humpolce, na jednom z nejnebezpečnějších úseků v České republice. Několik let po Dubčekovi tam havaroval herec Petr Haničinec a v roce 1995 se na témže kilometru odehrála hromadná nehoda čtyřiceti aut. Nic nenasvědčuje konspiraci.“
Dobře, nehodu tedy mohl s vysokou pravděpodobností způsobit lidský faktor. Ale co když Dubčekova smrt v nemocnici o dva měsíce později byla „pojištěna“ někým, komu se nepodařil atentát na dálnici fatálně dokonat? MUDr. Pavel Pafko však spekulace o úmrtí v nemocnici mírní. U takto rozsáhlých zranění jsou pozdní komplikace, například selhání orgánů, bohužel běžnou medicínskou realitou.
Samotný řidič Ján Rezník, o kterém se mluvilo jako o bývalém kaskadérovi s pověstí riskantního jezdce, se rozhodl vypovídat až u soudu v Českých Budějovicích. Tvrdil, že jeli rychlostí 140 km/h, v hustém dešti vjel do kaluže a dostal aquaplaning. Dubček si navíc v osudnou chvíli přesedal na zadní sedadlo, aby si mohl číst materiály, a nebyl připoután.
Přesto Pavol Dubček, syn mrtvého, vznáší pochyby: „A bola Kennedyho smrť dobre vyšetrená? Tiež nie, že? Áno, stále mám pocit, že v okolnostiach smrti môjho otca existujú podivnosti. Prečo napríklad nepustili odborníkov z firmy BMW k vyšetrovaniu nehody a uspokojili sa s technickou expertízou ČVUT? Tých problematických vecí je viac...“
Jako autor scénáře filmu o Jiřím Kajínkovi však mohu zodpovědně prohlásit, že kdykoli jde o závažný čin, jako je smrtelná nehoda, nebo dokonce vražda, pochybnosti a spekulace se vynoří vždy. Vyšetřování probíhá skupinově, data si předává mezi sebou množství složek a systém není dokonalý. S největší pravděpodobností tedy Alexandera Dubčeka stály život stejné charakterové vlastnosti, které vedly i k jeho politickému pádu. Měkkost v řízení lidí, snaha zalíbit se okolí, nejasný plán dalšího postupu a vágní promyšlení následků jednotlivých zamýšlených činů. Jeho stál nerozumný postup na cestě život, Československo odneslo jeho problematické řízení utažením geopolitických šroubů a zostřeným vazalstvím po následné sovětské okupaci.
Poděkování za spolupráci: Michal Petruš
Zdroje:
Josef Bláha (vyšetřovatel): Jeho výpovědi o stavu vozovky a průběhu vyšetřování jsou součástí vyšetřovacího spisu FMV (Federálního ministerstva vnitra) a byly publikovány v rámci expertních posudků pro soudní líčení v Českých Budějovicích (1993).
Stanislav Huml (dopravní expert): Tento citát pochází z odborných analýz nehodovosti na D1, které Huml poskytoval médiím (Reportéři ČT).
Ján Rezník (řidič): Jeho detailní popis jízdy („seklo mi to do řízení“) je doslovným přepisem z protokolu o hlavním líčení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kde byl Rezník v roce 1993 souzen za ublížení na zdraví s následkem smrti.
Liboslav Leksa: Tragedia na 88. Kilometri, 1998
Wikipedia (ZDE)
Vložil: Marek Dobeš