Sdílet budeme i veselé chvilky z toalety. Komentář Štěpána Chába

Foto: Hans Štembera

Popisek: Ubytovna? Koldomy budou, snad, vypadat o trochu lépe. Ale princip zůstane podobný. Žádný domov, noclehárna

Tak krize bydlení vyřešena. Liberec, Pardubice, Jihlava i okraj Prahy. První vlaštovky socialisticky uvědomělého řešení problémů. Nejsou byty a stavět se kvůli upadající ekonomice i kvůli byrokratickým překážkám nebudou? No tak nasadíme ozkoušený kalibr. Sdílené bydlení. Dřív se tomu nemoderně říkalo koldomy, tedy kolektivní domy. Ušetří to výdaje jak developerovi, tak i nájemníkovi. No, neberte to.

Kolektivní kuchyně, kde když si chcete uvařit svůj každodenní eintopf, musíte si ze svého pokoje donést vše potřebné. Hrnec, nože, příbory, talíř, prkénko. Do toho vám bublající hrnec bude obcházet mlsný soused, čuchat a čekat na slova – dáte si také? Abyste se s ním o pár hodin později poprali o chvilku soukromí na toaletě a polykali nepohodlí, když vám sousedská okupace toalety brzdí jinak jako hodinky přesný metabolismus. Och, jen trocha nepohodlí, které se dá vyřešit tím, že se spolu sousedé prostě domluví a vyhoví si.

A co koupelna? Také uděláme kolektivní? Já si hrozně rád napouštím horkou vanu a v ní si třeba i hodinu čtu (neplýtvám, máme studnu a vodu hřejme v lázeňských kamnech… divné, proč mám potřebu se omlouvat? Už ve mně vyvolali svou ekopolitikou černé svědomí za mou uhlíkovou stopu?). Ležím v horké vodě, sem tam si připustím teplou a probírám se světovou literaturou. Báječné. S kolektivní koupelnou? Sejdou se ve společném bydlení tři takoví a válka je na střeše.

Komunistická vláda v Sovětském svazu koldomy neřešila jen bytovou nouzi, ale vytvářela také nového člověka, který má jít z budování světového míru v práci rovnou k budování světového míru na stranické schůzi a „domů“ jít jen spát. Děti pak upíchnout ve škole, následně v Pionýru. Nocležárna. Ubytovna pro dělníky ideologie. V Sovětském svazu se v koldomech vykrýval i intelektuální odboj. Jakmile disidenta umístili do koldomu, jeho klid se ztratil v hádkách o hrnec na polévku a chvilku klidu na toaletě. Prostě zlomit člověka tím, že se mu sebral klid. Bratři Strugačtí o koldomě psali v jedné ze svých knih (už si nevzpomenu na název), atmosféra koldomu v jejich podání byla tísnivá.

Takové koldomy jsou i na Západě, jak zmiňuje článek z Deníku, aniž by poukázal na jejich temnější historické usazení v kolektivizaci při komunistickém režimu. Fungují sem tam už od začátku 20. století. Obzvláště v USA, kde si jich pár vydupaly feministky, které tím poukazovaly na to, že s koldomem půjde skloubit starost o domácnost i kariéru. Protože péče o domácnost bude kolektivní. Ale, jak jde po stu letech zkušeností vidět, nesetkalo se to s celospolečenským přijetím. Podobné nápady víří i v Německu, ovšem Německo si jede své environmentální šílenství, z kterého se snad, dej Pánbu, brzy probudí a začne používat trochu racionality. Prostě máme rádi svůj klid a pohodlí. A ani environmentální studie o prospěšnosti našeho nebytí nás v tom nezlomí.

Podle všeho mají koldomy fungovat jako startovní pro mladé. A tak místo skutečných bytů pro mladé začneme stavět předstupeň bytů pro mladé. Založí si v takovém bytě rodinu? S dítětem v koldomě? Místo skutečné výstavby skutečných bytů budeme experimentovat s tím, co už bylo ozkoušené a pohořelo? Za komunismu to nešlo a přestalo fungovat, protože tehdejší lidé byli málo uvědomělí? Teď už budou uvědomělejší? Na papíře rozhodně, všichni odpřisáhnou věrnost environmentální vědě, touze šetřit planetu, ale v praxi začne souboj o hrnec a toaletu. Nezačne? Ale začne. Obzvláště u Čechů, kteří jsou individualisté až na hranici únosnosti. My spolu neslavíme, nedmeme se pýchou nad vlastní zemí, nevyvěšujeme státní vlajku na každém domě. Což vyjadřuje náš vztah ke všemu kolektivnímu. Užívejte si, ale nás nechte mimo vaše ztřeštěné plány na kolektivního člověka. To je tak jediné, co nás skutečně spojuje. Taková ta mez vyjádřená poeticky – vocamcáď pocamcáď.

A přesně na tom pohoří celá snaha řešit nedostatek bytů koldomy. My na to prostě nejsme. Nic až tak směrodatného nás nespojuje. Jsme spolu rádi, ale jen když spolu nemusíme být pořád. Češi v kostce. A tak se nové koldomy stanou jen trochu lepšími ubytovnami bez toho, aby je nájemník byl schopný nazvat domovem. Přechodné nouzové řešení v ubytovně, kterému se udělá výborné PR, ale pořád to bude ten starý ozkoušený koldům, který selhal už tolikrát.

Psali jsme

A nakonec všechno skončí na úřadě. I naše příčetnost. Komentář Štěpána Chába

A když už jsme u té výstavby nového. I koldomy se budou muset postavit. A kolem toho je tolik papírování. Nedávno jsem psal o povoleních a razítkách, které musela Zoo Praha získat na vybudování gorilího pavilonu. Kolik lejster a razítek potřebuje takový koldům? A kolik jich potřebuje obyčejný obytný dům, kde člověk nemusí sdílet všechny své metabolické procesy s bližními? Proč, pro boha, se nepracuje na tom, aby se radikálně urychlilo stavební povolení? Teď jsme v rychlosti stavebního povolení někde mezi Keňou a Nigerem. Před člověkem s vizí postavit obytný dům je tolik překážek, že by pro něj bylo vhodné začít s pracemi a běháním po úřadech někdy kolem osmého roku svého věku. To aby se na stará kolena stihnul do svého domu nastěhovat. Jdeme na to, jak je naším zvykem, ale úplně blbě. 

Vložil: Štěpán Cháb