Chtěl bych být stejně naivní jako čeští obhájci jádra. Komentář Štěpána Chába

Foto: Se svolením ČEZ

Popisek: Jaderná elektrárna Dukovany, která se nachází na Vysočině

V Německu je společnost rozdělená půl na půl. Jedna půle by jádro nechala odejít na smetiště dějin, druhá by na jádro vsadila i životy svých dětí. Obhájců zásadně přibylo, když se začaly v Německu citelně zvedat ceny za energie (odtud fouká vítr našeho zvyšování cen za energie, prostě podolek Německa). Uhelné elektrárny právě přepadávají přes sráz historických zbytečností, na okraji se ocitá i jádro. U nás začíná převládat názor, že jádro nás zachrání. A mně to připadá, jako kdybychom se v té naší kotlině dohadovali, jaký dopad budou mít cyklony na Jupiteru na naši ekonomiku. Prostě dokonale mimo mísu. Proč?

Jednoduché. Jsem také pro jádro. Stejně jako mě trápí cyklony na Jupiteru. Jsou prý strašlivé. Jenže  podobně, jako ovlivníme průběh jupiterského cyklonu, dokážeme svým přísaháním na jádro ovlivnit jeho zavádění. Máme Temelín, k němu Dukovany, které mají svá nejlepší léta za sebou. Potřebují nutně renovovat a posunout dál. Jenže posun se děje (a dít bude) stylem jeden krok kupředu, dva nazpět.

Zásadním poznáním by měla být zdánlivě nesouvisející dálnice D1. Dostavěná i nedostavěná, výstavní i pro ostudu, rychlostní komunikace i retardér té naší milé a krásné republiky a její dopravy. Třicet let čteme o tom, že D1 je páteřní komunikace, ale stále jsme ji nedokázali uvést do 100 % stavu, kdy by se z Brna do Prahy (a pro odvážné i zpět) jelo na plný plyn a bez omezení. Nepojede se. Stejné je protažení k hranicím s Rakouskem, abychom se dálnici spojili s Vídní. Není, nebude. Ještě za čtyřicet let se bude vtipkovat na konto vlády, že D1 stále není dostavěná. Prostě to tak je.

Varovný prst je i zpráva o železniční síti, která má spojit všechny evropské metropole do jednoho rychlého dopravního uzlu. V tomto uzlu se nepočítá s připojením České republiky. Protože naše železnice nezvládnou rychlost větší, než tu, kterou vyprodukuje bývalý klient Bohemia Energy při hledání nového dodavatele. Naše železnice stále těží výhody z dob Rakousko-Uherska. Dál jsme to prostě neposunuli. Nepovedlo se. Želbohu. A odstřelili se tak ze spojení evropských metropolí železnicí. Že to nic není? Ale to je jedno odstřelení za druhým.

Tyto dva příklady nám mohou přiblížit skutečný stav naší republiky. Nějak se to nedaří, trochu to dře o dno, před třiceti lety tak krásný cíl ve vidinách plných naděje se změnil v příkop s kopřivami a včerejší kocovinou. Není, nebude, poslední zhasíná. To je stav naší republiky. Nezní to patrioticky, že? S krhavým pohledem upřeným na líně se sunoucí vláček, který nám tu začal křižovat krajinou jako technologická výhra v loterii před čtyřiceti lety, by se patriotismus měl převtělit do pořádného pohlavku všem, kteří postupným ukrádáním naší společné budoucnosti vše prokradli až do naší minulosti, ze které se teď nedokážeme vyhrabat.

Bývalý premiér, ministr financí i prezident Václav Klaus neustále poukazuje na to, že jsme bohatá společnost. Natolik bohatá, až jsme se dopracovali k rozmazlenému brblaní a remcání. Ale stav našeho bohatství by měl být vidět právě na takových věcech, jako je moderní železnice, perfektní dopravní komunikace nebo na jistotě, že nepadneme do středovku vinou nedostatku elektrické energie, protože si budeme schopni v dohledné době postavit chybějící jaderné elektrárny. Míra našeho bohatství nemůže být jen nějaké číslo ve statistikách, které neodráží skutečný stav, ale jen stav pohybu kapitálu, který je ovšem, právě vinou Klausovy špatně udělané privatizace, nebezpečně navázaný na zahraniční 'investory'. Tedy ano, zahraniční 'investoři' bohatnou. Reptání a brblání zůstalo nám. A rozmazlenost ukazuje už jen Klaus.

Psali jsme

Není místo, zavolejte si na pojišťovnu. Komentář Štěpána Chába, kterého děsně bolí zub

Jak s takovou chceme snít o tom, že dostavíme Dukovany? Nedej bože, abychom začali uvažovat o výstavbě další jaderné elektrárny (které budeme potřebovat po odpojení uhelných elektráren alespoň čtyři nové, když je do 15 let nepostavíme, přestaneme elektřinu vyvážet, ale budeme ji nuceni dovážet. Odkud, nikdo netuší). Když nedokážeme za třicet let nic jiného, než udržovat to, co tu bylo. Je dobré si uvědomit, že jsme byli vyloučeni z železničního provázání evropských metropolí, protože jsme se nedokázali postarat o to, aby se tady nějaké kvalitní železniční stavby vůbec prováděly (Správa železnic už umí jen bourat staré nádražní budovy, protože chce ušetřit výdaje na to svoje nicnedělání, které nás dovedlo až k vyloučení z evropské železnice). To samé s jadernými elektrárnami. Postavily se za minulého režimu. Od té doby jen čekáme, až jim dojde životnost. Ono to tak trochu vypadá, že už umíme žít jen z toho, co tady minulý režim vybudoval. To zní děsivě. I ty výstavní Dlouhé stráně (opravu krásná vodní elektrárna) vznikly za bolševika. Co jsme tu vůbec vybudovali, o čem někdo za padesát let bude schopný říct – to je skutečně hodnota, bez které by nám bylo hůř? Jo, vlastně, zasvinili jsme celou širou krajinu cyklostezkami. To je pravda, to nám skrze dotace jde skutečně dobře. Trochu smutné zhodnocení posledních třiceti let.

Vložil: Štěpán Cháb