Židovská rodina Bradyových, vyvražděná za holocaustu, se vrátila po skoro 80 letech do svého města. Alespoň tou cedulí na nároží

Foto: Nové Město na Moravě (jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Nové Město na Moravě rozšířilo seznam svých ulic o novou ulici Bradyových. Ulice je pojmenovaná po známé novoměstské rodině obchodníků Bradyových. Vzhledem ke své příslušnosti k židovské komunitě byla celá rodina vyhlazena v koncentračních táborech během 2. světové války. Jediný, kdo přežil, byl tehdy 14letý Jiří Brady. Pozdější čestný občan Nového Města našel nový život v Kanadě a dlouhá léta se věnoval osvětě a šíření pravdy o holocaustu. Touto cestou se alespoň symbolicky do Nového Města rodina Bradyových vrátila

Před třemi lety nechtěně roztočil kolo politických hádek Jiří Brady, kterého prezident Zeman chtěl i nechtěl vyznamenat. Jiří Brady přijel z Kanady na předání státních vyznamenání k 28. říjnu a dočkal se ze strany prezidenta odmítnutí. Čehož se chopili Zemanovi odpůrci a udělali z celé kauzy téměř monstrproces. Bohužel se za malé a z obou stran vlastně obhroublé handrkování českých politiků zašantročil samotný příběh rodiny Bradyových. Ale jsou i jiní politici. Nové Město na Moravě se rozhodlo připomenout příběh rodiny jinak - pojmenovat po ní uličku. Proč Nové Město na Moravě? Protože právě tam rodina žila.

Loni, 11. ledna, Jiří Brady zemřel. Letos, k prvnímu výročí jeho smrti, Nové Město na Moravě slavnostně ‘pokřtilo‘ uličku Bradyových. Nachází se tam jen šest domů. „Ta symbolika je v tom, že je tam rodný dům Bradyových. Mohli jsme vybrat delší ulici, byla by to ale ulice novostaveb, tohle nám přišlo lepší,“ vysvětlil starosta Michal Šmarda (ČSSD).

Na slavnostní otevření ulice 10. ledna 2020 přijali pozvání náměstek Kraje Vysočina Vladimír Novotný, zástupce kanadského velvyslanectví Michael Vlček i příbuzní rodiny Bradyových Daniel Herman s maminkou Norou a řada dalších vzácných hostů. Nové Město na Moravě tímto počinem vstoupilo do kulturního roku Roku osvobození, kdy si celá Evropa připomíná u příležitosti 75. výročí vítězství nad nacistickým Německem hrůzy války i holocaust

Jaká je historie Jiřího Bradyho?

Žili poklidně v Novém Městě na Moravě. Jeho otec provozoval obchod koloniálním zbožím. Jiří měl sestru Hanu. Dětství měli vlastně idylické. Starali se o obchod, chodili do školy, o nedělích si déle poleželi v posteli a vyprávěli si příběhy. Dokud se nerozpadlo Československo a nevznikl Protektorát Čechy a Morava.

V tu dobu začala perzekuce. Už na začátku války matku Jiřího a Hany odvleklo gestapo. Její bratr totiž těsně před válkou utekl do Belgie a přidal se k odboji. Na počátku války pak u Bradyových zaklepal muž, řekl o sobě, že je z belgického odboje. Prosil Jiřího matku o finanční pomoc. Ta mu dala menší obnos peněz. Odborář byl pak chycen a gestapo od něj získalo seznam kontaktů. Na seznamu byla i paní Bradyová. Za pomoc odboji ji uvěznili v severoněmeckém koncentračním táboře Ravensbrück.

Jiří George Brady vyprávěl historii svou i své rodiny pro Paměť národa

Tatínek a provokace

V té době už platily Norimberské zákony, které přikazovaly Židům nosit, mimo jiné, Davidovu hvězdu. V Novém Městě na Moravě žily jen dvě židovské rodiny; jeden z mužů si na protest na kabát připnul jen kus žlutého hadru. Což rozkatilo místního nacistického fanatika, který trval na tom, že město musí být tzv. Judenfrei. Gestapo zatklo všechny dospělé Židy, Skutecké i Bradyovy, včetně tatínka, třináctiletého Jiřího a desetileté Hany. Tatínek zmizel ze života dětí. Ty putovaly ke svému strýci, který se o ně půl roku staral. Děti pak byly odvlečeny Němci do transportu do Terezína.

Snímek z dokumentárního kanadsko-českého filmu Hanin kufřík, který v roce 2009 natočil Larry Weinstein

Osvětim

V Terezíně zůstal Jiří až do podzimu roku 1944. Ale pak následovat transport ‘za prací‘. Brady doufal, společně se svými spolu vězněnými, že porážka Německa je otázkou několika dnů, už slyšeli blížící se frontu. A tak se dívali do budoucnosti s nadějí. Ta ovšem pohasla, když je transport dovezl do Osvětimi: „To byl šok. Vzadu jsme viděli ohně z komínů, cítili zápach pálení lidského masa. Štěkající psy. Vězni v mundúrech. Taková hrůza! Nevěděli jsme, co dělat. Já měl štěstí. Jeden, který mě vyhazoval ven, mi řekl, že až přijdu před Mengeleho, mám říct, že jsem zdravý. Jestli to pomohlo, že jsem šel na stranu těch silnějších, nevím. Faktem je, že Petr Ginz a Hanuš Beck šli na stranu slabších, které pak zplynovali,“ popsal Jiří Brady hrůzu prvních hodin v Osvětimi a konec životů svých kamarádů z Terezína, s kterými psali tajně terezínský časopis Vedem, jenž se zachoval až do dnešních dnů (konec konců, zachovalo se i jméno Petra Ginze, jeho obrázek putoval s americkým kosmonautem s českými kořeny Andrewem Feustelem do vesmíru). V Osvětimi si Jiří mnohokrát sáhl na dno vlastních sil.

Rozkošná holčička, Hanička Bradyová, zahynula v koncentráku jako šest milionů dalších obětí holocaustu. Zůstala by bezejmenná, kdyby její příběh nevyprávěla mnoho let po válce americká spisovatelka

Ke konci války dostali vězni, mezi nimi i Jiří Brady, malý kus chleba s tím, že jim má vydržet na deset dní. Němci je hnali po tři dny, během kterých ušli na 60 kilometrů, kde je nahnali do tábora Blechhammer, určeného původně pro britské zajatce. „Tady jsme objevili něco neuvěřitelného. Měli tu teplou sprchu. Domluvili jsme se s jedním vězněm, že pohlídá naše chleby, zatímco se osprchujeme. Jenomže on usnul a někdo mu naše chleby ukradl. Tak to bylo moje grandfinále.“

Kufřík Hany Bradyové, který pro Tokijské centrum pro studium holocaustu v Osvětimi získala pro výstavu Holocaust viděný dětskýma očima Fumiko Išioka

Jiří ale nakonec přežil. Osvobození se dočkal, byl západně od Katovic. Dozorci těsně předtím, než utekli, naházeli granáty do baráku s vězni. Jeho celu prostřelil tank. Vězni vylezli dírou ve zdi ven. Jiří se bál, že když má trestaneckou uniformu, zastřelí ho. Plížil se dlouhé desítky metrů k lesu: „Teprve tam jsem se stal svobodným. Došli jsme do nejbližšího městečka, kde jsme objevili prázdné byty. Němci utekli tak rychle, že na stole nechali jídlo. Převlékl jsem se, nic jiného než dámskou jezdeckou vestu jsem nenašel,“ vzpomínal Jiří Brady. 

Život bez rodiny

Po válce se vrátil do Nového Města na Moravě, pokusil se vést znovuzískaný koloniál, ale nelíbila se mu nastupující komunistická ideologie. Rok přemýšlel o tom, co bude dělat. Nic jej v republice nedrželo, celou rodinu, včetně sestry Haničky (její příběh popsala americká spisovatelka Karen Levin v knize Hanin kufřík) mu zabili Němci, naskočil tedy na transportní vlak směr Izrael. Ve Vídni z něho ovšem vyskočil a různými cestičkami se dostal až do kanadského Toronta, kde si založil úspěšnou instalatérskou firmu. Kromě práce pak všemožně podporoval protikomunistické síly ve svém rodném Československu.

Slavnostní otevření ulice začalo před budovou Základní umělecké školy. Po slavnostním aktu proběhla v koncertním sále ZUŠ beseda za účasti bývalého ministra kultury Daniela Hermana, který je příbuzným Bradyových. Pozváni byli také velvyslanci Kanady a státu Izrael. Nacisté kvůli  židovskému původu zavraždili celkem 16 Novoměšťáků, čímž zlikvidovali prakticky celou židovskou komunitu. Kromě rodiny Bradyových to byli zejména Skutečtí, kterým patřil rohový dům u Horácké galerie. Z jejich rodiny nepřežil nikdo… Na místě, kde tito lidé žili, se objeví malé pamětní destičky se jmény zavražděných

„Proč jsem to dělal? Když jsme každý den v Gleiwitz chodili v trestaneckém do práce, bylo mi šestnáct, lidi museli vědět, že nejsem vrah nebo něco takového, přesto se odvraceli, místo aby aspoň trošku pomohli. A tak jsem si řekl, že jestli přežiju, budu jiný. Budu se snažit, kde můžu, pomoct. Když jsem se vrátil, musel jsem se s tím vším vyrovnat, uctít své rodiče. Dali mi dobré vychování. Rok jsem nad tím přemýšlel, než jsem na to přišel. Nejlepší, co pro ně mohu udělat, je mít dobrý život, aby se za mě nemuseli stydět. A to se mi podařilo. Mám krásnou rodinu, mám dům, chatu, hodně cestuji. Ale hlavně se mi podařilo, díky tomu, že jsem vydělal peníze, mnoha lidem pomoct,“ řekl pro ´Paměť národa´ Jiří Brady. 

Vložil: Markéta Vančová