Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Na poslední cestě nebýt sám… Ředitel hospice šel pěšky do Vídně, aby upozornil na sbírku na péči o umírající děti

06.05.2019
Na poslední cestě nebýt sám… Ředitel hospice šel pěšky do Vídně, aby upozornil na sbírku na péči o umírající děti

Foto: Facebook / Petr Hladík

Popisek: U Dunaje a Vídeň na dohled... Píše ředitel Petr Hladík k tomuto selfíčku

Ředitel Domácího hospice Vysočina Petr Hladík v loňském roce putoval z Vysočiny na Říp s cílem získat peníze na nákup nového auta pro hospic. Letos bude pro svou organizaci běhat, jezdit na kole, ale, a to je nejzajímavější, v pátek 26. dubna vyrazil na 200 kilometrů dlouhý pochod do hlavního města Rakouska. Do Vídně dorazil 2. května. Milion korun totiž potřebuje hospic na terénní službu pro nevyléčitelně nemocné dětské pacienty a ředitel Hladík se rozhodl peníze získat sportovními výkony. Svou cestu popisoval na sociálních sítích, kde také shromažďoval i získané peníze od dárců (dosud vybral necelých 23 tisíc z cílové částky 333 000, ale v dárcovské výzvě pro projekt ´Na poslední cestě nebýt sám´ ještě zbývá 128 dní, kdy lze přispět). Akční ředitel putoval ve stopách nešťastného dezertéra z I. světové války…

Více než 210 km ušel tedy ředitel Domácího hospice Vysočina Petr Hladík se svými společníky na pěší pouti z Vysočiny do Vídně. Do sousední země se vypravil, aby upozornil na sbírku v rámci ´dárcovské výzvy´ Darujte den pro hospic, ve které může kdokoliv přispět na nákup potřebných pomůcek a zahájení hospicové péče o umírající děti. „Domácí hospic Vysočina letos potřebuje uskutečnit dvě důležité věci – nakoupit nové kompenzační pomůcky pro klienty, jejichž počet dlouhodobě roste a některé věci už dosluhují, zadruhé potřebujeme prostředky na hospicovou péči o dětské klienty, kterou začínáme poskytovat. Budeme potřebovat asi milion korun,“ shrnul nejnákladnější položky letošního rozpočtu ředitel Petr Hladík.

Petr Hladík, ředitel Domácího hospice Vysočina, na samém začátku putování – Studnice u Nového Města na Moravě, Červený kříž – odtud lidé vyráželi na cestu do Vídně už před desítkami a stovkami let. Foto Facebook / Petr Hladík

Veřejnost může podpořit hospic na webu www.darujme.cz prostřednictvím výzvy Darujte den pro hospic ZDE. „Jeden den péče o jednoho klienta stojí asi 2 500 korun. Dárci mohou dát prostředky na celý den, půl dne, tři hodiny, nebo jednu hodinu, je to jenom na nich. Pro nás je důležitá každá částka,“ říká Petr Hladík.

 

Darujte den pro hospic

Jeden den péče o klienta umírajícího v domácím prostředí stojí zhruba 2 500,-. V této částce je zahrnutá péče celého týmu, do kterého patří lékaři, zdravotní sestry, sociální pracovníci, pečovatelé, psycholog nebo duchovní. Kromě toho se vybavují klienti potřebnými zdravotními a kompenzačními pomůckami (polohovací postel 26 000,- Kč, antidekubitní matrace 4 000,- Kč, kyslíkový koncentrátor 23 000,- Kč, lineární dávkovač 37 000,- Kč, odsávačka 32 000,- Kč). Dále se připravuje proškolení týmu hospice na dětskou paliativu. Hospic potřebuje tudíž zaměstnat také dětskou sestru. Den můžete darovat jak díky finančnímu příspěvku, tak i díky dobrovolnické aktivitě.

 

Po stopách truchlícího dezertéra

Na celkem sedmidenní výpravu vyrazil Petr Hladík ze Studnic, nejvýše položené obce Vysočiny. Na start se tam vydal od Červeného kříže, z místa, ze kterého v minulosti lidé vycházeli po staré obchodní cestě do Vídně. Aby dorazil do cíle v naplánovaný den, musel denně ujít asi 30 kilometrů.

I trasa a její cíl měly svoji symboliku. Inspirací byl starý smutný příběh vojáka z Černé na Velkomeziříčsku Ignáce Dvořáka z konce I. světové války. Voják dostal volno na zotavenou, chtěl navštívit tetu a strýce ve Vídni, od sousedů se ale dověděl, že „Kohoutovi jeli za příbuznými na Moravu na pohřeb maminky čtyř dětí.“ Ignác Dvořák se rychle dopočítal, že jde o jeho ženu.

Ignác Dvořák to zvládl za tři dny

„Tím okamžikem se z něj stal dezertér. Rozhodl se, že musí domů. To se mu podařilo za tři dny. Je možné, že cestou někde naskočil na vlak nebo povoz, cestou se ale musel skrývat a vyhýbat lidem, jako zběhovi by mu hrozil trest smrti,“ vypráví Petr Hladík. Přesnou trasu Dvořákovy cesty se vystopovat nepodařilo.

Na této fotografii, kterou Petr Hladík sdílel na svém Facebooku, není on, ale jeho parťák. Toho ředitel Hladík popsal velmi vtipně: „Noční romantika na cestě do Vídně: Jirka je můj kamarád. Jdeme spolu do Vídně a on svým pochodem podporuje Domácí hospic Vysočina. Jirka v noci chrápe. Nejprve jsem se snažil v tom chrápání najít nějakou logiku. Není tam. Přichází pokaždé jinak. Jednou pozvolna narůstá, jindy se z čistého ticha ozve zřetelné fortissimo. Evidentně v tom žádný systém není. Postupně jsem však v něm našel jistou romantiku. Když “to” přišlo, začal jsem si představovat, že ležím u potoka. Vedle mě šumí splav. Lehký vánek občas provětrá koruny olší, a v ladném tanci se nesměle prohání po rozkvetlé louce a hladí ji. V dálce zpívá skřivan. Spokojeně usínám…“

Petr Hladík ve Vídni dorazil na skutečnou konkrétní adresu Kohoutových (jak je vidět, nějací potomci tam stále žijí na té samé adrese) Obere Donaustrasse 9. „Vzkaz pro všechny Dvořákovy: Zvonil jsem u Kohoutů a nikdo mi neotevřel. Tak jako v roce 1918 pradědečkovi Ignácovi,“ uvedl Petr na svém facebookovém profilu, kde svoje zážitky a fotografie cestou pravidelně publikoval. Petra Hladíka na cestě doprovázel a putování dokumentoval fotograf a kameraman Jiří Michlíček z Velkého Meziříčí, putovaly s nimi i dvě jeho vnučky.

Cíl putování – Vídeň, Obere Donaustrasse 9 – tady se na podzim 1918 Ignác Říha dověděl, že jeho žena zemřela a vyrazil opačným směrem... Foto Facebook / Petr Hladík

Do 199 obcí na kole

Petr Hladík se v následujících čtyřech měsících hodlá zúčastnit „hospicového triatlonu“. Kromě pouti do Vídně má před sebou dva běhy pro hospic, první z nich 8. června ve Velkém Meziříčí, druhý 31. srpna v Novém Městě na Moravě. A mezi tím chce na kole navštívit všechny obce na Žďársku, kde hospic za devatenáct let svého působení pomáhal dožít v domácím prostředí lidem, kteří si přáli zemřít doma, mezi svými blízkými. Celkem jde o 199 měst a obcí…

 

Smutný příběh Ignáce Dvořáka

Ignác Dvořák se narodil roku 1879 v Oslavičce u Velkého Meziříčí. 5. listopadu 1911 se oženil s Marií Mokrejšovou a koupili si domek v Černé. Měli spolu čtyři děti – Hedviku, Jaroslava, Marii a Antonína, který narodil v roce 1914. V témže roce Ignác narukoval.

15. října 1918 dostal Ignác volno na zotavení ve Vídni. Rozhodl se, že navštíví svoji tetu a strýce. Zamířil tedy na Obere Donaustrasse 9. Několikrát zvonil na domovní zvonek a nikdo neotvíral. Po chvíli z vedlejšího bytu vyšla sousedka a řekla: „Kohoutovi jeli za příbuznými na Moravu. Stala se tam smutná událost. Na španělskou chřipku tam zemřela maminka od čtyř dětí.” Ignác v tu chvíli pochopil, že se jedná o jeho ženu. Bez váhání se rozhodl, že musí co nejrychleji domů. Tím se z něho stal dezertér.

Za necelé tři dny došel z Vídně do Černé u Velkého Meziříčí. Tam právě vynášeli z domu smutku rakev s jeho ženou. Do konce války se mu pak podařilo ukrývat doma a mohl tak být nablízku svým dětem. Později se znovu oženil, ale osud mu nebyl příliš nakloněn. V roce 1941 odvážel s povozem válečné dávky do Měřína a v nepřehledné zatáčce jej smetlo nákladní auto a Ignác srážku nepřežil. 

Vložil: Markéta Vančová