Samý hlodavec, tak vypadají chovatelské úspěchy Zoo Jihlava. Malí vakorejsci jsou ale bratranci klokana

Foto: Zoo Jihlava

Popisek: Malí vakorejsci vážně vypadají ´hlodavcovitě´, ale nejsou. Každopádně jsou k sežrání

V zázemí jihlavské Zoo se chovatelům povedl unikátní odchov malých dravých australských vačnatců, vzdáleně příbuzných třeba ďáblu medvědovitému, nebo vyhubenému vakovlku… Dále pak se v Jihlavě podařilo úspěšně odchovat opravdu hlodavce, ale velmi vzácného – křečka velkého (malí křečci se narodili již v polovině prosince, Zoo ale tuto šťastnou zprávu vypustila až v březnu – je to pochopitelné, čekali, zda vše dobře dopadne). Jde o jeho první odchov a předcházela mu čtyřletá snaha chovatelů o rozmnožení tohoto vzácného hlodavce. Dále se podařilo rozmnožit gundiho a kapybary, na což musíme upozornit, neboť zrovna k nim mají Krajské listy.cz zvláštní vztah.

Začneme ale zvířátkem, které jako hlodavec vypadá, jenže není, je to vačnatec! Vakorejsci čtyřprstí, nebo také zkráceně kowari se dnes velice vzácně vyskytují v kamenitých pouštích centrální Austrálie. Živí se převážně hmyzem, drobnými obratlovci, výjimečně rostlinou potravou a jsou aktivní v noci. Kowari nemají klasický vak, ale jen mělkou rýhu s mléčnými bradavkami tvořenou kožní řasou. Mláďata se rodí velká kolem 4 mm a samice je nosí přisátá asi dva měsíce. První odchov v Zoo Jihlava se povedl kolem poloviny loňského prosince, kdy chovatelé ve „vaku“ samice poprvé mláďata zaznamenali. V současnosti již čtyři odchovaná mláďata začínají opouštět boudičku, ve které je matka ještě nějakou dobu ukrývala. Dospělého vakorejska mohou pozorní návštěvníci zoo vidět v noční expozici na Australské farmě.

A takhe vypadá dospělý vakorejsek, foto Milan Kořínek

Cestovatel a dobrodruh z Benátek nad Jizerou

V Zoo Jihlava představuje Austrálii zemědělská farma. Proč se jmenuje Polákova? Inspirací byl skutečný příběh českého cestovatele a dobrodruha Josefa Poláka (1844–1899), který se z Benátek nad Jizerou vydal na druhou stranu zeměkoule. Již jako malý snil o zemi, kde jsou stromy jako katedrály a kde lze nalézt zlato, místo krav se pasou klokani a hlavně kde žijí černé labutě… Právě kvůli nim se rozhodl do Austrálie odjet. A australská farma v Zoo Jihlava zahrnuje kromě opuštěné budovy, přilehlého sadu a ohrad pro ovce také několik přístřešků. V některých žijí méně známá australská zvířata – kunovci či ledňáci. Po okolí jsou staré zemědělské stroje, u farmy originální poštovní schránky, konve na mléko i malá zahrádka. Nezvyklé jsou vnitřní expozice zvířat. Například klokani bydlí v obýváku, papoušci ve spižírně či strašilky a vakoveverky ve staré skříni. Inu – lidé se z farmy odstěhovali a příroda se sem vrátila.

Vše vypadá, že je staré nejméně půl století. Rezavé střechy i větrné čerpadlo, opršelé dřevěné stěny, stará nádrž na vodu… Přesto tato expozice byla postavena v roce 2012. Foto Zoo Jihlava

První odchov křečka velkého v Zoo Jihlava

Pro představu - běžný křeček, kterého chováme doma, má okolo 15 - 20 cm, křečci velcí dorůstají velikostí těla kolem 33 cm, s délkou ocasu dalších 20 – 25 cm a hmotnosti kolem 1,2 kg. Na první pohled vypadají trochu jako králíci. Mají velice dlouhé uši a dlouhé svalnaté zadní nohy umožňující rychlý skákavý běh. Srst mají zbarvenou hnědošedě s narůžověle zbarvenýma ušima, čumákem, ocasem a tlapkami.

Malý křeček velký s velkou křečicí velkou, patrně maminkou. Foto Zoo Jihlava

Čtyřletá snaha chovatelů o rozmnožení tohoto vzácného hlodavce je konečně korunována úspěchem. Dvouletému samci a čtyřleté samici se narodilo na začátku loňského prosince mládě. Jeho pohlaví bylo dlouho neznámé, nicméně od minulého týdne chovatelé ví, že jde o samce a tak dostal jméno Abony. Mládě se má čile k světu a v ranních a odpoledních hodinách již začalo opouštět svoji boudu, kde je od narození rodiče ukrývali. I proto tuto informaci zveřejňujeme až nyní, s ohledem na klidový režim a nejistotu, zda bude odchov u křečků úspěšný.

Hlodavec, ale atypický

Na to, že křečci velcí patří mezi hlodavce, se vyznačují velmi zajímavým chováním a životní strategií. Obě pohlaví spolu žijí v monogamních párech. Pohlavně dospívají v roce a půl až dvou letech. Samice rodí po přibližně třicetisedmidenní březosti pouze jedno jediné mládě ročně. To zůstává ukryté v noře dalších 4 – 6 týdnů, než začne vylézat ven a zkoumat její okolí. Křečci velcí jsou noční živočichové, kteří se se pohybují po všech čtyřech končetinách po pralese a sbírají nejrůznější spadané plody, ořechy a semena. Konzumují také listy rostlin, kůru stromů a keřů, nebo si vyhrabávají kořínky a hlízy, případně drobné bezobratlé. Potravu konzumují vsedě a jako další druhy křečků si ji přidržují předními končetinami. Páry křečků jsou silně teritoriální vůči ostatním jedincům svého druhy a svoje území si urputně brání. Ukrývají se v hlubokých  norách, které si sami vyhrabávají. Nory mají několik východů, které křečci ucpávají svými výkaly, aby odradili nepřátele. Většinu informací o biologii, ekologii i etologii křečků velkých však máme stále jen zprostředkovanou díky nemnoha chovům v lidské péči. Ve volné přírodě je obtížné křečky vůbec nalézt, natož dlouhodobě pozorovat a zkoumat.

Křečka velkého mají i v pražské Zoo, ukazuje se, že má šedou až hnědou barvu. Foto Petr Hamerník / Zoo Praha

První byl slavný zoolog a spisovatel Durrell

Křeček velký je podle IUCN veden jako ohrožený druh původní madagaskarské fauny. Mezi hlavními příčinami tohoto stavu patří zejména obrovský úbytek přírodních biotopů na celém Madagaskaru, který i přes přísnou ochranu v několika národních parcích a rezervacích stále nekontrolovaně pokračuje. Křečky kromě domorodců loví také domestikovaná zvířata, zejména kočky a psi. Populace křečků je navíc promořena toxoplazmózou, která mění jejich chování, ti jsou méně ostražití a snadněji uloveni predátory. Většina území, kde se křečci velcí vyskytují, je vyhlášena madagaskarskou vládou jako Kirindy Forest Reserve. Jsou zavedeny i projekty na podporu ekologického vzdělávání tamních obyvatel. Bohužel ani tato snaha nestačí.

Gerald Durrell čábřil za zvířaty po celém světě a psal o tom báječné knížky, které se dodnes čtou. Foto Byron Patchett

Prvním člověkem, kterému se podařilo vyvézt křečky velké z Madagaskaru a rozmnožovat v lidské péči byl zoolog a ochranář Gerald Durrell. Ten přišel jako jeden z prvních z lidí s myšlenkou o novém smyslu zoologických zahrad, které by sloužily ne jako instituce sloužící k pouhému pobavení návštěvníků a vystavování živých zvířat, ale jako instituce přímo se podílející na ochraně a záchraně těch nejvzácnějších živočišných druhů.  Zoologické zahrady se měly stát pomyslnými Noemovými archami, kde by vzácné druhy zvířat přežily v lidské péči, i kdyby byly ve volné přírodě vyhubeny nenadálou přírodní katastrofou, nebo člověkem. Durrell tedy v roce 1990 dovezl do své Zoo na ostrově Jersey pět exemplářů křečků velkých přímo s povolením a pomocí madagaskarské vlády. Od té doby bylo zřízeno několik úspěšných chovatelských programů v zoologických zahradách v Evropě a v Severní Americe. V současnosti je v sedmnácti těchto institucích chováno 54 jedinců křečků velkých. Zoo Jihlava se tak svým prvním úspěšným odchovem tohoto vzácného a tajuplného hlodavce hrdě hlásí nejen k Durrellovu odkazu, ale především k tomu, že může být plnohodnotným a platným členem týmu zoologických zahrad, které se na záchraně křečka velkého na Zemi přímo podílí.

Roztomilé gundi saharské a hlavně – sladké a přátelské kapybary

Na začátku dubna se na facebookové stránce Zoo Jihlava pochlubila dalšími chovatelskými úspěchy u hlodavců. Devatenáctého března se jim narodila dvě mláďata roztomilých gundi saharských, to jsou středně velcí hlodavci s jemnou srstí připomínající morčata, ale nejsou s nimi nijak blízce příbuzní. Gundi saharský má kompaktní tělo, krátké nohy, velké oči a malé boltce. Kůže vypadá jako příliš velká a vytváří záhyby. Pískově zbarvená srst je velmi jemná. Samec a samice vypadají stejně. Jsou velice společenští, rodí velká osrstěná mláďata, a pokud se cítí ohrožení a nemají kam utéct, přitisknou se co nejvíc k podkladu, ztuhnou a zadrží dech, aby nebyli nápadní. 

Gundi saharský má pouštní zbarvení, je krásně pískový. Foto Zoo Jihlava

A obzvláště nadšená byla Zoo z přírůstku třech maličkých kapybar, která se narodila ve středu 3. dubna. Jejich cestu na svět mohli návštěvníci spatřit téměř v přímém přenosu, kapybary zcela zjevně nejsou stydlivé. Na Facebooku Zoo Jihlava okomentovala tuto událost takto: „Pokud letos čekáte na nejroztomilejší mládě, tak je vaše čekání dost možná u konce! Včera odpoledne se naše rodina kapybar rozrostla hned o tři mláďata! Tito největší žijící hlodavci pocházející z Jižní Ameriky jsou krásně vidět. Přesvědčit se o tom tedy můžete na vlastní oči. A nezapomeňte držet palce, ať to všechna zvládnou“.

Mládě ihned po porodu, které zachytil šťastně návštěvník Zoo, který měl prostě kliku - čerstvě narozená kapybarka je ještě celá poporodně ´urousaná´. Foto Rostislav Procházka

A proč jsme zrovna z kapybar tak nadšení? Protože kapybara má jednu zvláštnost, tohle milé zvířátko je strašně kamarádské, mluví prostě s každým.

Vložil: Markéta Vančová