Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Manžel Alenu zneužil jako bílého koně, pak ještě unesl syna. Na sociálce jí řekli, že spravedlnost neexistuje. Budete zírat, co jí poradili. Životní K.O.

15.11.2015
Manžel Alenu zneužil jako bílého koně, pak ještě unesl syna. Na sociálce jí řekli, že spravedlnost neexistuje. Budete zírat, co jí poradili. Životní K.O.

Autor: Hans Štembera

Popisek: Soud, ilustační foto

Čtenářka KrajskýchListů.cz se svěřila s příběhem o absolutní důvěře v partnera a obrovských následcích, za které tvrdě platí léta ona i její nový partner. Neuvěříte, co všechno je v současné době v naší zemi možné.

Vdávala jsem se v roce 1999. Manžel byl zvláštní člověk s neuvěřitelným uměním přesvědčování lidí a já mu v mladické naivitě věřila každé slovo. Kreslil mi naši budoucnost v těch nejjasnějších barvách. Pracovali jsme oba na pile jako dělníci. Manžel se později dostal na místo mistra a já do kanceláře. Měli jsme celkem fajn život a poměrně slušné platy. S majitelem firmy jsme byli zadobře a zde se začíná odvíjet příběh ‘mého konce‘. Byla nám nabídnuta možnost mít vlastní společnost s ručením omezeným a manžel se v tom ihned zhlédnul. Byl rád středem pozornosti, a hlavně velmi rád vedl lidi. Jenže měl za sebou ‘nepříznivou‘ trestní minulost, a tak tlačil na mě, abych společnost napsala na sebe. První chyba!

Měl všechno pod kontrolou

Věřila jsem mu, což mě neomlouvá. Začali jsme podnikat, já v pozadí a na papíře a manžel všechno řídil a téměř nebyl doma. Zhruba po roce manželství se nám narodil syn a naskytla se příležitost koupit výhodně domek. Samozřejmě následovalo auto, i když manžel neměl řidičák, ale přesto jezdil. Vše řešil penězi. Úplatek sem, úplatek tam. Na mateřské jsem měla spoustu starostí se synem a domem, kam se manžel chodil pouze najíst a vyspat. Když jsem se zajímala o chod firmy, bylo mi řečeno: „Starej se o dítě, a ne o firmu. Mám vše pod kontrolou.“ Byla jsem na něj zcela odkázaná, na to, až mi půjčí telefon, auto, až mi dá peníze. Vlastně jsem neměla k ničemu přístup, a když bylo něco třeba podepsat, strčil mi to pod nos a řekl: „Tady to podepiš.“ Když jsem se zeptala, co to je, jen odsekl, abych se nestarala, že je to pro firmu.

Tak to šlo asi rok, pak začaly chodit různé upomínky. Když jsem se zmínila, že je něco potřeba uhradit, řekl, že nemá peníze, že to PAK zaplatí. Ani se nebudu zmiňovat o psychickém a fyzickém týrání, protože to je kapitola sama o sobě. Dluhy rostly, firma šla ke dnu, rozbíjela se auta, braly se nové a nové půjčky, klín se vyrážel klínem a moje protesty se neposlouchaly. Mou největší starostí byl ale syn, a tak jsem moc nelila olej do ohně. A hlavně jsem měla čím dál větší strach z manžela i následků. Stále ale říkal: „To bude v pohodě, všechno mám pod kontrolou.“

Přesně věděl, kam uhodit

Pod kontrolou ale neměl nic, jen se opíjel, chodil za prostitutkami a kupoval si ‘kamarády‘. Chtěla jsem se rozvést, a ukončit tak všechnu tu hrůzu. To jsem se ale spletla. Nejprve to byly sliby, prosby a pláč, pak následovaly slovní útoky, výhrůžky a psychické deptání. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Bála jsem se o syna, o sebe i svou rodinu. Řeknete si, proč jsem to neohlásila na policii. Ale co jsem měla ohlásit? Neměla jsem žádný důkaz, psychické týrání nebylo trestné, modřiny jsem téměř neměla, manžel přesně věděl, jak a kam uhodit, aby to bolelo, ale nebylo nic poznat. Všechno bylo napsané na mě, měl mě v hrsti. Jednou ale přestřelil. Chytil mě pod krkem, hlavou mi třískal o skříň a ve mně se něco zlomilo. Řekla jsem si, že teď buď umřu, nebo něco změním.

Nečekaná a neuvěřitelná vnitřní síla mě dohnala k odporu, na který jsem se do té doby nezmohla. Začala jsem plánovat ‘útěk‘. Věděla jsem, že nemohu s malým odejít jen tak, proto jsem potají začala odvážet věci, které manžel ani neregistroval. Všechno se seběhlo moc rychle, takže jsem neměla moc času. Spoustu věcí jsem nepromyslela a o spoustě věcí neměla ani zdání. Následky byly přímo katastrofické.

Přišla ona noc, která měla všechno změnit. Jelikož naše auta byla všechna nabouraná, měli jsme půjčené auto z půjčovny v Děčíně. Věděla jsem, že musím jednat rychle. Kamarádka mi sehnala rohypnol, kterým jsem chtěla manžela tvrdě uspat, nebyl problém dát mu ho do pití, vypil všechno, co teklo. Netrvalo dlouho a vytuhnul. A pak to šlo ráz naráz. Z manželovy kapsy jsem vzala 160 000 korun, které ten den dostal za výrobky firmy a které samozřejmě začal hned rozhazovat, místo aby platil dluhy. Sbalit, co se dalo, všechno naložit do auta a vyrazit. Mamka odvezla syna do Teplic, kde s ním byla u známé, protože doma být nemohla vzhledem k manželovým výhrůžkám, že všechny zabije. Já s přítelem jela do Děčína vrátit půjčené auto a na nádraží.

Cesta do lepší budoucnosti

Procestovali jsme půl republiky a sháněli trvalé kotviště pro mě a syna. Bylo to náročné fyzicky i psychicky. Měla jsem spoustu starostí s pozastavením činnosti firmy, výpověďmi zaměstnanců, to vše pouze poštou. Dalo se čekat, že mě manžel bude stopovat, takže jsem se nemohla zdržet nikde déle než den. V kontaktu s matkou a synem jsem byla jen občas telefonicky z budky nebo pošty. Asi po čtrnácti dnech jsem skončila v jednom penzionu v Teplicích. Podařilo se nám sehnat ubytovnu v Povrlech. Mezitím manžel nelenil, začal podávat všelijaká trestní oznámení – na mě kvůli firmě, na matku za únos dítěte, psal po různých sociálkách, vykreslil mě v nejtemnějších barvách. Začaly chodit různé dopisy, předvolání, navštěvovala mě policie, chodila jsem podávat vysvětlení... Peníze docházely, nastávala krušná doba.

Zhruba po měsíci mě kontaktoval manžel, že chce vidět syna. Sliboval, prosil a já, hloupá husa, mu na to skočila. Sešli jsme se v Děčíně v kavárně, kam dorazil i se svou matkou. V domnění, že jedu na půldenní výlet, jsem malému sbalila jen nejnutnější věci. Schůzka probíhala celkem poklidně. Po pár větách manžel požádal, zda bych mu syna půjčila na víkend. Sdělila jsem mu, že pro něj nemám s sebou věci, prý mu ale všechno koupí. Jeho matka byla zárukou, tak jsem souhlasila. Dohodli jsme se, že syna vrátí v neděli na stejném místě. To, co následovalo, bych si nepředstavovala ani v tom nejhorším snu.

V neděli jsem do Děčína jela zbytečně, manžel syna nepřivezl, telefon nezvedal… Zoufale jsem přemýšlela, co dál. Pozdě večer mi volal a omlouval se, že ho přiveze v pondělí. Tím získal čas na sprosťárnu, o které jsem se dozvěděla o několik hodin později. V pondělí samozřejmě syna nepřivezl a do telefonu mi stroze oznámil, že si kluka nechá. V úterý jsem vyrazila na sociálku, a tam přišel další šok. Během pondělí tam manžel ohlásil, že jsem mu syna dala s tím, že se o něj nechci starat. Stála jsem tam jak zkoprnělá a moje protesty nebyly nic platné. Ptala jsem se paní, co mám dělat, že manžel vlastně dítě unesl, kde je nějaká spravedlnost. Její odpověď mě šokovala. Řekla: „Paní, spravedlnost dneska není, a když chcete dítě zpátky, tak si ho uneste zase vy.“

Sázka na jedinou kartu

Vzápětí přišlo oznámení ze sociálky, že mi zastavují mateřskou, protože u sebe nemám dítě. Brouzdala jsem mezi sociálkou, policií a úřadem práce, vyřizovala úpadek firmy. Byla jsem téměř bez prostředků, bydlení zaplacené asi na tři měsíce, a vůbec jsem si neuměla představit, co bude dál. Blížily se Vánoce. Hledala jsem cestu, se aspoň na chvíli vidět syna, který byl u tchyně v Lovosicích. Nepustili mě ani dovnitř. Policie nepomohla, úřady také ne. Trvalo to zhruba čtyři měsíce. Mezitím jsem sehnala byt v Povrlech, proběhl i soud o předběžném opatření, kde pan soudce, aniž se mě na cokoliv zeptal, pronesl: „Tímto se nezletilý svěřuje do péče otce.“ Vystřelila jsem ze židle, jak kdyby mě píchla vosa, a začala oponovat. Soudce se s udiveným výrazem zeptal: „Vy s tím jako nesouhlasíte?“ Pochopila jsem, že manžel musel napsat neuvěřitelné bláboly. Jelikož jsem byla proti, bylo jednání odročeno.

Zkoušela jsem možné i nemožné. Prosby, pláč, vydírání, výhružky, kamarádství… nic nezabíralo. Byla jsem před zhroucením. Téměř jsem nejedla, ani nebylo moc co, spala jsem minimálně. Pak jsem dostala nápad. Zvedla jsem telefon a zavolala manželovi. Doslova jsem hrála ‘VABANK‘. Řekla jsem mu: „To dítě si nech, už ho nechci!“, položila telefon a čekala. Světe, div se, do týdne jsem měla syna doma s tím, že se tedy nějak dohodneme. Trval na střídavé péči po týdnu. Nechtěla jsem přilévat olej do ohně, tak jsem souhlasila.

Proběhlo další stání u soudu, kde jsme odsouhlasili střídavou péči. Ta trvala přibližně dva až tři měsíce, než manžel jednou v neděli přivezl syna a s sebou měl nějakou přítelkyni, která se mě zeptala, jestli bych kluka nechtěla nastálo, že by si ho půjčovali jednou za čtrnáct dní na víkend. Uvnitř jsem jásala, navenek jsem radost neprojevila, jen jsem jí suše oznámila, že si to rozmyslím. Další týden už pro syna pro jistotu ani nepřijeli. Z týdne bylo čtrnáct dní, pak si syna odvezli na víkend a zase ho přivezli, to trvalo asi měsíc a půl. Lhůty návštěv se prodlužovaly, až si ho najednou nebrali vůbec. Nakonec došlo k dalšímu soudu, kde jsem syna dostala do péče já, a začal kolotoč pro změnu s alimenty.

Manžel splácí dluhy za exmanžela

Mezitím jsme se stihli alespoň rozvést. Kvůli firmě jsem prošla nespočtem výslechů na policii, čelila trestnímu stíhání, dostala osmnáct měsíců podmíněně. Exmanžela zavřeli za nějaký podvod a mně začaly chodit poštou různé exekuční příkazy. Přestěhovala jsem se do Ústí, protože syn začal chodit do školky a já do práce. Pak jsem se seznámila se současným manželem. Bylo to v roce 2005. Když jsme se rozhodli spolu žít, všechno jsem mu řekla. Přesto jsme se vzali a zplodili druhého syna. Exekuce ovšem pokračovaly a já neměla z čeho platit. Bývalý manžel neplatil alimenty, syna nenavštěvoval, oficiálně nepracoval, trvalé bydliště měl na městském úřadu, a tak po něm nikdo nic nemohl vymáhat. Všem se smál do očí a dál si ‘jel ve svých podvůdcích‘.

Věřitelé se tudíž obraceli pouze na mě. Strhávali mi exekučně z mateřské, pak ze všech zaměstnání a já se s tím tak nějak podvědomě smířila. Manžel vydělával celkem slušné peníze, tak jsme to vždy nějak ustáli. Nemilé překvapení přišlo v roce 2014, kdy vstoupil v platnost nový exekuční zákon. Manželovi zablokovali účet, důchodové spoření a sáhli mu na plat. Zkrátka páni exekutoři šli nejjednodušší cestou, protože z mého bývalého za dvanáct let nic nevyrazili. V té době jsem už byla bez práce, a tak neměli požitek ani ze mě. Nu což, i s tím jsme se smířili a platili měsíčně asi 11 000 korun – vlastně platil manžel, aniž ho kdokoliv na cokoliv upozornil. Neměl sebemenší možnost jakékoliv obrany. Tak to šlo téměř rok.

Doufám, že jednou bude fajn

Přesně 15. ledna 2015 jsme se vpodvečer vraceli domů a před bytem čekali vykonavatelé soudního exekutora, obávaného pana Vrány. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. A začali konat. Žluté nálepky po celém bytě, bláboly a nevím co všechno. Zhroutila jsem se. Chtěli po nás do týdne zaplatit jistinu dluhu 200 000 korun, jinak prý všechno odvezou. Neměla jsem sílu ani plakat, jen jsem seděla a zírala tupě před sebe. Ani nevím, kdy odešli. Nakonec jsem musela navštívit psychiatra a nechat si napsat léky na nervy.

Manžel začal obvolávat rodinu a pokoušel se sehnat půjčku. Kdo ale má v dnešní době pod polštářem dvě stě tisíc? Obdivuji ho za jeho úctyhodný klid. Nevím, jestli umí tak dobře předstírat, nebo je vážně tak dokonalý, ale zvládl to jedničku. Peníze se nám nakonec podařilo sehnat, a zachránit tak alespoň to málo, co máme. Ovšem moc nám to nepomohlo, protože jsme jen zaplatili dluh další půjčkou. Nakonec nezbylo nic jiného než jít do insolvence.

Další měsíce papírování, kopírování, dohledávání, sepisování a příprav na insolvenční řízení, porady s právníkem (bezplatným), týdny čekání na schválení. Tak jsem pěkně papala pilulky a modlila se za šťastný konec. Insolvenci nám nakonec schválili, berou nám v průměru 20 000 korun měsíčně, chodím po různých brigádách, papám dál prášky a věřím, že za pět let bude lépe. Starší syn je v deváté třídě, tak už řeším, kde vezmu na střední školu, a doufám, že snad bude někdy fajn.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace