Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Český voják v NATO je uznávaný profesionál. Přesto se veteráni mají leckdy mnohem hůř než třeba nepřizpůsobiví. Co všechno prozradil plukovník ve výslužbě Zdeněk Mach

13.04.2015
Český voják v NATO je uznávaný profesionál. Přesto se veteráni mají leckdy mnohem hůř než třeba nepřizpůsobiví. Co všechno prozradil plukovník ve výslužbě Zdeněk Mach

Autor: archiv PL

Popisek: Zdeněk Mach, plukovník ve výslužbě

ROZHOVOR Vysloužilý plukovník z Teplicka Zdeněk Mach, který se podílí na vytváření center pro válečné veterány, vysvětluje v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz, proč má smysl vznik společné evropské armády, proč jsou některé řeči o NATO hloupostí. Konstatuje, že prezident jako vrchní velitel armády by měl některé věci promýšlet lépe, a neopomene vzít na paškál nedůstojný postoj k českým válečným veteránům, kteří se v domovině o pomoc domáhají hůř než nepřizpůsobiví, byť ve světě jsou za kapacity.

Jak hodnotíte ‘emotivní‘ akce a reakce kolem událostí, jako byl například průjezd konvoje USA naší republikou?

To je složité, každý na to má asi jiný názor. Já to beru z pohledu vojáka tak, že za prvé ten konvoj někudy projet musí. Jestliže má domovskou základnu blízko u českých hranic, tak nebude všechno objíždět bůhvíkudy. Druhá věc: přeci jenom jsme v NATO, máme nějaké závazky, nějaké odpovědnosti a toto je jedna z nich. Nedovedu si představit, že bychom znemožňovali průjezd spojeneckého konvoje a zároveň chtěli být v NATO. To spolu asi nekoresponduje.

Někteří lidé si myslí, že bychom v NATO být nemuseli…

Ona to není zas taková spousta lidí, jen určitá část. My nyní v NATO jsme a podle toho se musíme chovat.

Myslíte si, že se český voják cítí jako voják NATO? Řekl by to takto?

Každý z vojáků by se asi mohl vyjádřit trochu jinak. Pokud bych byl voják profesionál, sloužil v misích a podobně, tak bych se určitě cítil jako voják NATO, protože tam s nimi spolupracují, musí se na sebe spolehnout, jeden za druhého zodpovídají… Mohl bych zde vyjmenovat řadu atributů, které to ovlivňují. Já jsem byl u toho, když se do NATO vstupovalo, nějakým způsobem jsem v zahraničí, v Jugoslávii, spolupracoval s jednotkami, které působily v NATO, a cítil jsem se jako součást.

Občas se objevují ‘poplašné zprávy‘, že až my jednou budeme potřebovat pomoc, tak Amerika a NATO se na naši malou republiku vykašlou. Myslíte na základě své zkušenosti, že je to hloupost a že je špatné toto vysílat do společnosti?

Určitě. Já si myslím, že NATO svoje závazky bude plnit, a to právě nejvíc vůči těm členům, kteří z druhé strany plní pro změnu své závazky, které mají v NATO. Není žádný důvod to zpochybňovat. Neexistuje žádný příklad, že by NATO svoje závazky neplnilo.

Možná to občan laik nevidí správně, protože se na to díváme od nás. Je pravda, že čeští vojáci jsou například v zahraničních misích bráni za ty dobré, spolehlivé a profesionální partnery, bez ohledu na to, jak malý, či velký jsme stát? Že ta image českého vojáka za hranicemi je lepší, než jakou má česká armáda u svých vlastních obyvatel?

To je ta paradoxní souvislost s určitou celkovou – a teď nechci nikoho urazit – mentalitou českého národa, že my jsme skutečně v zahraničí, nejenom jako armáda, ale i v jiných odvětvích, vnímáni daleko pozitivněji než doma. Je důležité, že ze strany NATO, kde nejsou jen američtí, ale i francouzští, němečtí vojáci, bylo na českou armádu vždy absolutní spolehnutí a řekl bych, že přímo preferují spolupráci s naší armádou. Protože cítí tu odpovědnost a vysokou profesionalitu.

Hovoří se o společné evropské armádě. Má to smysl?

Asi ano. Pokud to bude jednotka, která se připravuje, která bude schopná nasazení zejména v Evropě. Nemusíme se bavit jenom a jenom o válečných konfliktech. My se můžeme bavit o celé řadě jiných hrozeb, takže taková jednotka opodstatnění má, a je to navíc takové potvrzení i té sounáležitosti evropské. Amerika je sice vůdčí stát, ale také nemůže zasahovat všude. Evropa by celou řadu svých záležitostí měla řešit prioritně sama.

Vy jste zhruba před rokem chválil ministra obrany Martina Stropnického. Udála se řada věcí, doba je vypjatější, stále na něj máte nyní, kdy je na armádní rezort více vidět, pozitivní náhled?

Nemám zásadní problémy s tím, co se dozvím, co čtu. Samozřejmě někdy se to víc medializuje mezi ministrem a náčelníkem generálního štábu, ale i to je dobře, protože máme náčelníka výraznou osobnost. To je pro armádu a celý rezort důležité. Od doby generála Šedivého je to další velká osobnost, která vyrostla.

Vrchním velitelem armády je prezident. Jak vnímáte Miloše Zemana a jeho postoje vůči některým státům v době, kdy poblíž nás bují válečný konflikt? Probírala se nyní jeho cesta do Moskvy – jsou to banality, kolem kterých se dělá zbytečný humbuk, nebo jsou to naopak podstatné věci?

Já si myslím, že to vše vychází z osobnosti pana prezidenta. On je typ, který kolem sebe asi rád víří takovou zvláštní atmosféru. Asi by on a jeho tým měli některé věci promýšlet lépe. Lépe s nimi seznamovat veřejnost. Možná řadu věcí myslí dobře, ale ne správně je prosazuje a obhajuje. Na druhou stranu nepovažuji za správné rozkoly s americkou administrativou, to jsou zbytečné věci, které jsme mohli překročit a dál bez jakýchkoliv zádrhelů spolupracovat.

Vy nyní realizujete již druhý projekt, zaměřený na pomoc válečným veteránům. Zaznamenala jsem v tomto směru ze strany vaší společnosti, kterou vedete, určité výtky v péči o zasloužilé vojáky… O co přesně jde?

Naše projekty s válečnými veterány jsou zaměřené na pomoc při jejich přechodu do civilního uplatnění, rekvalifikace a tak dál. Mně se obecně nelíbí celá koordinace projektů pro válečné veterány v České republice. My jsme například oslovili celou řadu institucí ke spolupráci a paradoxně kromě ministerstva obrany nám jakoby neodpověděli, spolupracovat nechtěli. Moc mě to mrzí, protože jsou tam lidé, kteří jsou za to placeni a měli by – minimálně ze slušnosti – odpovídat. Někde je zřejmě i určitá ješitnost, zejména u Sdružení válečných veteránů, oni mají své problémy….

V tuto chvíli pracujeme se zhruba devadesáti veterány a pro všechny máme zajištěné rekvalifikace, uplatnění na dotovaných místech, plníme i nedotovaná místa. Řešíme i různá poradenství, kurzy, vzdělávání.

Trochu mi připadá nedůstojné, že lidé, kteří přicházejí z misí a mají toho dost za sebou, a jistě jde o velmi schopné a odvážné odborníky, musí řešit nové uplatnění překvalifikováním, dotovanými místy z projektů a podobně, aby se z nich nestali nezaměstnaní, závislí na dávkách. Kde se mimochodem třeba uplatní?

To uplatnění v civilu tak snadné není. Máme zde řidiče pandurů, celou řadu různých odborných specialistů, kteří mají životopis třeba na tři stránky, prošli mnoha funkcemi, ale v civilním sektoru to není použitelnost – dejme tomu kromě strážného – téměř žádná. Největší zájem v současné době je o řidičáky, na mezinárodní dopravu, na autobusovou dopravu. Objevují se obdobné kurzy, například svářečské, někteří uvažují o masérských kurzech. A co se týče vaší poznámky, zda to není důstojné – ano, jako vojákovi se mi to jeví dost nedůstojné. Ona někdy zapracuje i česká vlastnost – závist, někteří řeknou: Šli tam za peníze, tak si měli naspořit, je to jejich problém. Ono to tak úplně není: každý není schopen tam jít, každý není ochoten podstoupit riziko. A kdyby tam byli, tak by koukali, co všechno se tam děje, a řada kritiků by to jistě nezvládla. Co se týče veteránů, prostě není žádná koncepce. Možná je někde napsaná… Koncepce plynulého přechodu, vytvoření podmínek, aby se s těmito lidmi pracovalo pět měsíců předtím, než půjdou do civilu. Jistě si to zaslouží. Ale oni mají problém si mnohdy sehnat volno a podobně, a to není asi správné. Koncepce v praxi prostě není. Nebo tu není vůle, odpovědnost. Jak říkám, my jsme ministerstvo oslovovali… Nefunguje žádná informační síť, kde by se každý veterán mohl o jednotlivých možnostech podpory dočíst, o databázi nemluvě. Možná se na mě bude někdo zlobit, ale podle mě to není v pořádku.

Připadá mi to podobné, jako když se na pokraj zájmu u nás dostávají senioři, přestože jsou to lidé, kteří byli celý život aktivní, pracovali, vytvářeli cosi, mnohdy jsou to významní vědci, experti, lékaři, za něž se těžko hledá náhrada a podobně… a necháme je žít na hranici chudoby…

Ano, my se dnes soustředíme na jiné otázky – ty, které jsou politicky daleko lépe hodnoceny, jako jsou například různé vyčleněné lokality, nepřizpůsobiví. Ti přinášejí body, senioři je asi nikomu nepřinesou. Váleční veteráni také ne. A ti, kteří nic nedělají, se budou mít minimálně stejně, ne-li lépe, protože nemusí ani vstávat.

Lucie Bartoš

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

 

Vložil: Adina Janovská

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace