Pod zemí zůstalo 65 lidí. A celé město se zahalilo do smutku

Foto: Krajské listy.cz

Popisek: Z publikace Důl Pluto z roku 1983

ČASOSBĚR: Mostecko, odkud pocházím, bylo v bývalém Československu srdcem petrochemického průmyslu a také těžby uhlí. Oba tyto obory mají jedno společné: nehody zde bývají opravdu tragické. Kolektivní paměť regionu je tedy formována kolem pomníků katastrof s mnoha oběťmi. I to dodává této části země její svéráz, zvenku možná trochu nepochopitelný.

Na vysoké škole měli spolužáci z Moravy historky o hodech, žních a pobíhání bosky po loukách. Já vyprávěla, jak jsem ve školce mnohdy nemohla na procházku, protože byl vidět vzduch. Dokonce několikrát došlo i k regulaci automobilové dopravy.

„Severský“ vzduch byl vidět především kvůli povrchovým dolům. Na rozdíl od Ostravsko-karvinského revíru se u nás těžilo méně výhřevné hnědé uhlí a tento klenot fosilních paliv stál i za unikátním stěhováním kostela v Mostě. Z města s tisíciletou historií zachránili jen jednu památku. Hrad Hněvín měl štěstí, že stál na kopci, kde geologické průzkumy vyšly negativně, takže zůstal oblíbeným cílem výletů.

Stejný osud jako Most potkal hned několik vesnic v okolí. Na jejich místech pak byla v krajině ze širokého okolí vidět obrovská rypadla. Takový povrchový důl je vážně rozlehlý „kráter“. Vzpomínám si, že když jsem v autoškole objížděla důl Bílina, byla to opravdu dlouhá jízda.

Měsíční krajina kolem Litvínova byla kromě důlních věží a rypadel posetá také pomníky důlních neštěstí. Kromě velké důlní tragédie v Oseku jsme jako děti slýchali hlavně vyprávění o výbuchu na dole Pluto II., který katastrálně spadal pod Louku u Litvínova. Tam se dá z Litvínova dojít pěšky příjemnou procházkou, dnes je to v podstatě předměstí.

O tom, jak bohaté jsou místní pozemky na uhlí, se vědělo dlouho, ale průmyslová revoluce sem naplno vstoupila až ve chvíli, kdy se našel někdo, kdo dokázal zafinancovat složité technické vybavení potřebné pro těžbu. Do Německa odtud vždy bylo blíže než do Prahy, takže kromě toho, že se zde mluvilo hlavně německy, byl pro rozvoj místního hospodářství klíčový také německý kapitál.

Sasko je odtud jen přes kopec. V devadesátých letech jsme jezdili na velké nákupy do Drážďan, dnes někteří jezdí přes hraniční Cínovec i denně. Takže vlastně není divu, že v roce 1889 zdejší pozemky zakoupil drážďanský Úvěrní ústav.

Infrastruktura byla vybudována v rekordně krátkém čase a v dole se začalo těžit už za dva roky. Nespornou výhodou jistě byla blízkost vlakového nádraží se stanicí Louka – Horní Litvínov. Po kolejích, které tehdy už obepínaly celou Evropu, se místní uhlí mohlo rychle dostávat do celého světa.

A skutečně o něj byl zájem. U hnědého uhlí mohou být velké rozdíly v kvalitě a to z dolu Pluto se mohlo prezentovat jednou z nejvyšších výhřevností. Daní za tuto kvalitu je však extrémní náchylnost k samovznícení. A pak už ke katastrofě skutečně stačí velmi málo.

Přesto těžební byznys vzkvétal. A i krize, do kterých se dostal, zde měly trochu jiný průběh než jinde. Ve třicátých letech bylo Mostecko a jeho doly velmi často na titulních stránkách novin, hlavně díky místním stávkám. Mezi lidmi v regionu ale tyto havířské nepokoje kolovaly i v podobě historek o tom, jak si stávkující připalovali cigarety bankovkami. Hornická profese, náročná a riziková, se vždy pohybovala v trochu jiných relacích než dělnictvo jiných oborů. Právě proto se také do Mostu, stejně jako do Ostravy a dalších havířských center, stahovali lidé z širokého okolí.

Mostecká stávka se stala celostátní legendou také proto, že na její organizaci měla velký podíl Komunistická strana. Antonín Zápotocký, vyučený v politické agitaci na hornickém Kladně, zde byl mimořádně populární a i volební výsledky komunistů tu patřily k nejvyšším.

S Mnichovskou dohodou připadl tento kraj německé říši, kam podle mnohých místních skutečně patřil. Už jsme si řekli, že ve městech Aussig, Brüx či Komotau se mluvilo hlavně německy. Jenže to také znamenalo, že do německých rukou přešlo místní hospodářství a začalo podléhat válečné ekonomice. Mezi Mostem a Litvínovem byla vybudována velká rafinerie, která se pak stala důležitým cílem náletů spojeneckých letadel.

Po druhé světové válce a navrácení tohoto kraje do českých rukou proběhly zásadní změny, jejichž následky jsou zde patrné dodnes. Vyhnání německého obyvatelstva zpřetrhalo nejen kontinuitu vlastnictví, ale i místní kolektivní paměť. Z vnitrozemí sem přicházeli dosídlenci, kteří o místě nic netušili a byli velmi překvapeni, jak těžko se zde žije. Když si vzpomenu na třeskuté krušnohorské zimy s přívaly sněhu, dovedu si představit, jaký to pro lidi z jiného podnebí musel být šok. Někteří se s krajem nedokázali sžít nikdy.

A kromě toho se v místní ekonomice začala jednoznačně preferovat těžba uhlí a začalo se dobývat skutečně masivně. Se všemi důsledky, které to mělo pro krajinu i pro její obyvatele. Uhlí nakonec padl za oběť i historický Most. K likvidaci tak velkého města nedošlo u nás nikde. Nelikvidovaly se přitom žádné pastoušky, ale výstavní německé město s dlouhou historií. Ale také město, ke kterému jeho noví obyvatelé neměli až takový vztah.

Těžba ale musela šlapat, z mosteckého uhlí, v uvozovkách, svítila celá republika. Horníci měli vysoké normy, které musely být plněny. A to samozřejmě platilo i pro důl Pluto u Litvínova.

Šlo o důl hlubinný, nikoliv povrchový. Od šedesátých let prošel rozšířením a modernizací, aby se mohlo těžit ještě více. Roční těžba na dole Pluto II. mezi lety 1975 až 1980 dosahovala 785 tisíc tun. V následujícím roce se dobývalo hnědé zlato v osmi komorových porubech a ve čtyřech až pěti ražených chodbách v uhlí. Maximálně jste se v dole mohli dostat do hloubky 233 metrů.

Důlní prostředí v Plutu II. bylo Báňským úřadem označeno jako neplynující, ale na druhou stranu experti došli k závěru, že v dole hrozí výbuch uhelného prachu. Aby nedošlo k této tragédii, bylo povoleno skrápění prachu vodou. Důl byl považován za jeden z nejsložitějších v celé pánvi.

Dne 3. září 1981 se zatřásla země a ručičky hodinek se zastavily v čase 15 hodin a 33 minut. Celkem se v tu chvíli pod povrchem nacházelo 105 lidí, dalšího dne jich bylo naživu už jen 40. Horníků bylo pod zemí 95, zbytek tvořili báňští záchranáři, kteří dostali za úkol uzavřít jednu z chodeb, kde byla naměřena vyšší hladina oxidu uhelnatého. Takzvaný „zápar“ byl likvidován už od rána. Část chodeb se musela zazdít, aby se požár nerozšířil. Ač nám tento popis připadá životu nebezpečný, horníci a báňští záchranáři o této situaci mluvili jako o běžném záparu.

První mohutný výbuch krátce po půl čtvrté měl mimořádnou sílu. Nad těžební věží se tyčil patnáctimetrový sloup zvířeného uhelného prachu. S minimálním časovým odstupem následovaly tři další výbuchy. Právě ty způsobily fatální devastaci výztuží i v hlavních důlních chodbách. Za své vzaly i rozvody požární vody a elektrorozvody. Spojení jámy a povrchu přestalo fungovat. Horníci se ocitli v pasti.

Ani ne minutu po výbuchu byl učiněn pokus o záchranu horníků. Jáma B byla deset minut po výbuchu obsazena signalistou a strojníkem. Právě přes ni se dostali ven všichni, kteří tuto tragédii přežili.

Velmi sugestivní jsou vzpomínky bývalého báňského záchranáře Jaroslava Richtera, který se podílel na likvidaci zahoření. V okamžiku výbuchu už byl po směně a zrovna se sprchoval. On a stovky dalších mužů se okamžitě pustili do záchrany kolegů. Mezi záchranáři patřil k nejméně zkušeným, původně v dole pracoval jako elektrikář. Proto jej kolegové neposlali vytahovat z dolu mrtvé, došli k závěru, že by při tom zkolaboval.

Šachta Pluto II. patřila spíše k menším, všichni se zde znali a záchranáři tak tahali ven kamarády a známé. Konečný účet tragédie se zastavil na 65 obětech, což byl na tehdejší dobu mimořádně vysoký počet zmařených lidských životů. Do smutku se zahalil celý region. Litvínov, ani ne třicetitisícový, opravdu není velkoměsto a v podstatě každý zde znal někoho, kdo na Plutu zemřel.

Poslední tělo se našlo ve spleti chodeb až čtyři měsíce po tragédii. I starší mazáci z řad záchranářů prý tehdy došli na konec svých sil a někteří z nich se do práce již nikdy nevrátili. Všichni si odnesli hrůzné zážitky na celý život. A jejich následky často pociťovali i po mnoha letech. Pan Richter začal mít psychické problémy až deset let po tragédii, ale byly tak silné, že musel vyhledat odbornou pomoc.

Tragédii na Plutu si místní připomínají, pamětníci v Louce vzpomínají hlavně na své kamarády a známé. Dnes už byste tu ale tehdejší důl Pluto II. hledali marně. V roce 1995 byl uzavřen a jeho areál zlikvidován. Stejný osud postupně potkává i zbývající těžební jámy. Těžba na Mostecku pomalu končí.

Region se mění, vidím to při každém návratu. Vzduch je čistější, stromy se zazelenaly, bývalá měsíční krajina ožívá. V místě jednoho z někdejších kráterů v krajině dnes vzniklo jezero Most, nový turistický cíl severu. Lidé kolem něj jezdí na kole, začínají se zde konat festivaly a místní si zvykají trávit volný čas na plážích s krásným výhledem na Krušnohoří.

Ale s lidskou a kolektivní pamětí nic nezmůže žádný krajinářský inženýr.

Šedesát pět mrtvých, celé město ve smutku. Tato čísla nevypovídají jen o rizikovosti hornické profese, ale i o pomíjivosti života. Nikdo o ní neví víc než horníci. A nikde ji nevnímáte tak jako v kraji plném pomníků důlních neštěstí. 

Zdroje: https://www.zdarbuh.cz/dulni-nestesti/katastrofa-na-dole-pluto-ii-39-1981/

https://zachranar.cz/2011/12/uplynulo-30-let-od-nestesti-na-dole-pluto/

https://mostecky.denik.cz/zpravy-region/dul-pluto-katastrofa-havarie-vzpominka/

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/mostecko-katastrofa-dul-vybuch_2109031336_zpo

http://www.mining.cz/TEXTY/Pluto/Pluto.htm

https://www.zanikleobce.cz/clanek/1476211-historie-dolu-pluto-ii/

Vložil: Radka Vosáhlo