VIDEO Kontroverzní milovník uprchlíků Milan Kohout líbá Romy přímo v Chanově. Asi jsem trochu zbělel... Rasová uniformní nuda?

Foto: Václav Fiala

Popisek: Milan Kohout

Když performer a pedagog Milan Kohout přijel do Čech z americké emigrace, neuměl se podle svých slov vyrovnat s tím, že jsou zde samí běloši – v USA totiž pobýval v černošské čtvrti. Proto byl vděčný za existenci Romů.

Bílý sníh mě dusil

„Když jsem se před několika roky vrátil ze Spojených států do Česka, abych se staral o umírající mámu, začaly mě pronásledovat noční můry, doprovázené lavinami bílého sněhu, který mě zavaloval a dusil, a jak jsem před ním prchal, tak se od obzoru blížila mléčně bílá mlha, omývající moje tělo od jakékoliv černé špíny. Ráno jsem, zmlácený sny, chodil ulicemi a začalo mi docházet, proč jsem se děsil bílé barvy, barvy svého obličeje, který se přenášel na všechny kolemjdoucí bledé tváře jednoho výrazu a jednotného názoru," vypráví Milan Kohout.

V Americe totiž žil třináct let v bostonské afroamerické čtvrti a byl zvyklý na paletu tmavých tváří, která se plynule přelévala do žlutých či hnědých až šedých odstínů, jak se vagony metra sytily vystupujícími či nastupujícími cestujícími. „Paleta celého světa při každé cestě na školu, kde jsem učil," podotýká.

Radost z každého Roma

Proto měl po návratu radost z každého Roma, kterého na českých ulicích potkal, a měl prý nutkání ho radostí zulíbat, protože ´vytvářel jásavé trhliny do běloskvoucí rasové uniformní nudy´.

Všichni Romové by podle něj měli dostat Řád bílého lva za tvrdou a ubíjející práci po celé generace, kdy jako „sociální pracovníci“ už jen svým bytím a žitím v naší uniformitě připomínali bledým tvářím a mozkům, že jsou na světě ještě jiní lidé. „Stamiliony hodin nikým nezaplacené sociální práce zabránily extrémní tragédii českého národa, protože místní lidé alespoň neječí hrůzou a neskáčou do křoví, když uvidí někoho černého. I když běžné hospodské pivní kecy, plné nenávisti k současným uprchlíkům, se tomu blíží," míní Kohout.

Pravidelné líbání

Líbání Romů na ulicích začal dělat jako pravidelnou performanci, a když ho Centrum současného umění DOX vybralo jako jednoho z umělců otevřené výzvy HATEFREE ART, rozhodl se k velkému líbání Romů přímo v ´českými xenofobními médii nenáviděném´ sídlišti Chanov.

„Nasedli jsme s celou rodinou a s českým dokumentaristou, vietnamským Čechem, do našeho rozpadajícího se prastarého auta a vyrazili. Zanedlouho jsme vjeli přímo do centra údajného romského ghetta a hned po vystoupení se nám do auta nastěhoval dav veselých dětí. Byl jsem nadšený, protože to by nikde jinde naše bílé ´spořádané´ děti neudělaly. Naše dceruška se s nimi hned spřátelila a já jsem vyrazil s kameramanem Dužanem na líbací výpravu," popisuje začátek akce.

Někteří Romové byli zprvu poněkud zaražení a nedůvěřiví, když je žádal, zdali je může políbit, protože je děsně rád vidí. Pak k němu ale přistoupil jeden starší Rom a pravil: „Já sem tě viděl v tom pořadu u tej Jílkovej. To bylo hodně hodně dobrý.“ Za chvíli už vesele diskutoval se skupinkami Romů, kteří jej zvali k sobě na kafíčko a ptali se, jak je to s černými v té Americe a jestli tam zase pojede – a že by hned jeli s ním, protože se tady cítí jako vyvrhelové národa.

„Po nádherně stráveném odpoledni mezi novými přáteli jsme se rozloučili a vyrazili zpět do bílé nudy, která uznává jen ty Romy, co takzvaně ´hodili hubu do vápna´. Všimnul jsem si, že z auta zmizel můj iPod. ´Inu, co se dá dělat,´ řekl jsem Petře a Dužanovi, ´aspoň na něm odteď bude romská muzika´. Ale trochu mě to zamrzelo, protože jsem jako aktivista za práva Romů s nimi dělal různé performance po Evropě a nikdy, nikdy se mi neztratila ani jediná koruna či imperialistický dolar z věcí, které jsem u nich v domovech běžně nechával. Druhý den jsem již za světla otevřel auto a iPod ležel na zadním sedadle. Omlouvám se vám Romové za to, že jsem vás chviličku podezíral. Asi jsem trochu zbělal," uzabírá Milan Kohout své vyprávění.

Zde je záznam líbání Romů v chanovském sídlišti: 

Stalo se u vás něco, co by měli ostatní vědět? Napište na .

Vložil: Lucie Bartoš