Lounská brána času. Záhady života
08.09.2024
Foto: Se svolením MÚ Louny
Popisek: Zřícenina hradu Pravda stojí na zalesněném vápencovém ostrohu v nadmořské výšce 481 metrů v oblasti Přírodního parku Džbán, mezi vesnicemi Pnětluky a Domoušice v okrese Louny. Je volně přístupná a z okolních vesnic k ní vedou turisticky značené cesty. Od roku 1958 je chráněna jako kulturní památka.
Podle lidové tradice mají existovat zaniklá města, vesnice či hrady, které občas tajemným způsobem ožívají. Na okamžik lze prý tato bývalá sídla spatřit v jejich někdejší kráse, nebo přinejmenším zde zaslechnout zvuky z dávných dob. Že vždy nejde jen o báchorky, potvrzuje i neuvěřitelné svědectví českého badatele! Existuje i u nás podobné místo?
K rozlehlé zřícenině hradu Schauenburg kráčel manželský pár. Od rána se těšili na prohlídku této bývalé německé strážní pevnosti, kterou nechal postavit v druhé polovině 11. století vévoda Berthold II. ze Zähringenu. Protože se již blížil soumrak, pospíchali, aby si vše prohlédli ještě za dobrého světla. Po vstupu do zříceniny se oba posadili na nádvoří pod vysoký strom, odkud je výborný výhled na nedaleké město Oberkirch (spolková země Bádensko-Württembersko). Vzápětí se přihodilo cosi zvláštního!
„Náhle jsem pocítila obrovský chlad a cosi mi říkalo, že bych to místo měla co nejdříve opustit. Proto jsme se zvedli a chtěli odtud co nejrychleji odejít, což ale šlo jen úzkou chodbičkou. Když jsme jí procházeli, slyšela jsem naprosto jasně lidské hlasy, třebaže na hradě kromě nás dvou už nikdo další nebyl,“ vzpomínala na onen letní den na konci 20. století německá turistka M. K. Zůstali snad v tajemných zákoutích hradu nějací opozdilci, kteří nebyli vidět, nebo byla příčina oněch hlasů mnohem záhadnější?
Hlasy z daleké minulosti
Další indicie nám přinášejí následující řádky knihy Chyby v Matrixu německých autorů Grazyny Fosarové a Franze Bludorfa. „Ty hlasy mluvily dialektem, jemuž jsem příliš dobře nerozuměla, ale jednu větu jsem zachytila přesně: Luiso, podej mi stoličku! … Zvuky byly tlumené, vzdálené, jako by přicházely z daleké minulosti. Protože kromě nás se v hradním areálu už nikdo nenacházel, vyděsilo mě to a já utíkala k autu dole na parkovišti, co mi nohy stačily. Teprve cestou domů jsem Paulovi (manželovi – pozn. redakce) vyprávěla o svém zážitku,“ zní pokračování záhadného příběhu z jihozápadního okraje Německa.
Co je na tomto vyprávění natolik zvláštní? Kromě toho, že se v něm svědkyně zmiňuje o podivném německém dialektu, jde také o zvláštní poznámku o možné souvislosti s dalekou minulostí. Že by se opravdu na starém hradě, který byl během třicetileté války (1618-1648) a v následujících letech změněn v ruiny, propojila dávná minulost s přítomností? Žena sice mohla slyšet hlasy náhodných dalších návštěvníků, skrytých za zdmi, jenže při troše zamyšlení tomu odporuje několik okolností. Této zdánlivě nejlogičtější hypotéze neodpovídá jak už zapomenutý středověký dialekt, tak i podivná okolnost, že zvláštní řečnění zaslechla pouze ona.
Nečekaný důkaz o Luise!
Proč je také nezaznamenal její manžel Paul, nacházející se po většinu prohlídky hradu kousek od ní? I to nasvědčuje neobvyklé, chcete-li paranormální příčině oněch zvuků. Pocházely tyto hlasy skutečně z minulých epoch? Po několika letech od popsané události se totiž Martina s manželem dozvěděli od místních lidí jeden malý, ale pro naše zkoumání podstatný detail. Lidé z blízké vesnice jim sdělili, že na Schauenburgu skutečně kdysi žila dívka Luisa. Protože byla vzdorovitá a neposlouchala otce, nechal ji zavřít do vězení. Mohla být jen náhoda, že právě její jméno zaslechla o stovky let později za velmi podivných okolností německá turistka? Zřejmě ne. Dnes již mnoho renomovaných fyziků otevřeně připouští, že o podstatě a fungování času nevíme zdaleka vše. S vysokou pravděpodobností neplyne čas pouze lineárně dopředu, jak se nám může zdát při pohledu na tikající kyvadlové hodiny po babičce.
Známe podstatu času?
Plynutí času umí jakýmsi způsobem zdeformovat jak silné elektromagnetické pole, tak i gravitace. Ale pravděpodobně i naše vědomí funguje částečně nezávisle na času a prostoru. Čas se prý za jistých okolností může i ohnout. Je to až příliš šokující, než aby to dokázal pochopit takzvaný selský rozum? Jenže tím to nekončí. Podle uznávaného amerického fyzika a specialisty na kvantovou mechaniku Hugha Everetta se náš svět skládá z velkého počtu paralelních realit. Za jistých (a nám dosud neznámých) okolností prý můžeme vnímat i tyto jiné dimenze, údajně obklopující náš jednoduchý a bezpečný trojrozměrný svět.
Došlo k podobnému propojení dvou paralelních realit, nebo snad časoprostorových rovin, i na německém hradě? Možná ho zachytila pouze ženská polovina manželského páru kvůli momentálnímu duševnímu rozpoložení, nebo prostě díky svým vrozeným genetickým vlohám. Kdo ví… Každopádně podobné anomálie, či chcete-li časoprostorové dveře kamsi jinam, se vyskytují i na naší domácí půdě!
Příběhy o zakletých vsích
V českých, moravských i slezských pověstech se to totiž podobnými místy jen hemží. Z těchto dávných příběhů stačí pouze odfiltrovat to, co naši předci, neznalí kvantové fyziky, nemohli tušit. O co se jedná? O poměrně známý fenomén takzvaných začarovaných či zakletých vesnic, měst, tvrzí i hradů. Podle lidové tradice jde o lokality, kde bylo dříve lidské osídlení, jež se znovu podivně připomíná.
Ponechme stranou, že příběhy líčí zánik sídel často jako velmi barvitou pohádku (například propadnutí do země, pohlcení bažinami, zásahem Boha, temných sil atp.). Pro nás je důležitá zcela jiná rekvizita zmíněných příběhů. Za jistých okolností, často pravidelně jednou za sto let, se mají tato dávno zaniklá sídla vynořit z hlubin země. V této chvíli pak prý náhodný kolemjdoucí může zaslechnout zvuky z dob jejich slávy. A to včetně hlasů dospělých obyvatel, smíchu dětí, ržání koní, dupotů dobytka nebo jiných zvuků. V některých případech lze prý ono zakleté sídlo či jeho dávno mrtvé obyvatele i krátce spatřit.
Jde jen o pohádky pro děti? Může jít o mýtus, vytvořený na základě skutečných a velmi záhadných událostí, kdy se na okamžik propojí dvě odlišné časoprostorové roviny? Podobnou ves duchů prý najdeme například u severočeské Bíliny a jmenuje se Nespedice. Má ze země vystoupit jednou za sto let, aby nás strašila po celých 24 hodin. Údajně se objevuje a mizí úderem půlnoci. Ale Nespedice prý mají i své sestřičky a bratříčky…
Co věděli Keltové?
Podobně děsivé místo se má například nalézat na Panském kopci u Bernartic nad Odrou v Moravskoslezském kraji. Z útrob zdejšího vrchu se prý mají občas vynořit dávno mrtví obyvatelé původního Starého Jičína, a to s plnou parádou.
Další podobné místo situuje tradice pro změnu do západních Čech. Ve Slavkovském lese nedaleko Sokolova najdete vrch s podivným názvem Krudum. Jednou za rok se z něj má vynořit dávno zaniklý románský kostel svatého Mikuláše. Podivné je, že teprve nedávný archeologický výzkum prokázal, že se tento kostel vskutku nacházel na úbočí této západočeské hory. Každopádně název tohoto kopce může souviset s dávným keltským, či dokonce ještě předkeltským kruhovým hradištěm či těžbou nerostů.
Co je na tom zvláštního? Naši předci často budovali svá hradiště či svatyně ve vyvýšených lokalitách, které považovali za čímsi zvláštní. Právě Keltové je nazývali Aes sidhe, volně přeloženo mocnosti hory nebo také vílí kopce. Jde prý o místa, kde se občas zjevují zvláštní bytosti a dějí nezvyklé věci. Údajně může jít o časoprostorové brány do jiných dimenzí, o kterých jsme se již zmínili. Leží jedna z nich také na Lounsku, nedaleko tajemných Kounovských kamenných řad?
Podivný zážitek českého badatele
„Prošel jsem se po řadách (myšleno Kounovské kamenné řady – pozn. redakce), sestoupil po turistické značce na silnici Kounov-Pnětluky a prohlédl si lokalitu na Špičáku,“ začínají pozoruhodné vzpomínky českého spisovatele a badatele Karla Dudka na jeho zážitek z 15. srpna 2014. Asi po kilometru vyšel opět na silnici a řekl si, že se podívá na nedalekou zříceninu hradu Pravda. Nešel však po modré značce. Záhadolog se vydal po silnici až k místu, kde pokračovala cesta na Pravdu po žluté značce, z nádraží v Domoušicích.
Ušel od silniční křižovatky asi 150 metrů, když si musel na chvíli odskočit. Proto zabočil mezi smrčky do okolního lesa v mírném svahu, nalevo od směru své chůze. Protože byl velmi parný den, překvapila ho náhlá změna teploty. „Velice mě udivil náhlý chlad, jako když si člověk v takovém vedru otevře dveře do ledničky. Bylo to sice mezi stromy v dolíku, ale na hodinkách bylo poledne.“ Ovšem to nejpodivnější mělo teprve přijít!
„Následoval pocit cizí přítomnosti a očí, které se na mě upřeně dívají. Současně jsem cítil mravenčení a zvláštní tíseň, jako před bouřkou… Poté jsem zaslechl šepot a hlasy… Bylo jich však příliš mnoho na to, aby to byli houbaři. Do toho se ozývaly i jiné zvuky. Štěkání psů, koňské řehtání, nadávky, bučení krav a cinkot řetězů. Vše znělo jako ve středověké vesnici, kde vypukne zmatek,“ pokračoval ve vyprávění Karel Dudek a dodal, že tyto zvuky trvaly asi minutu až dvě, než zcela ustaly. Ale co vlastně slyšel?
Co napovídá název
Podle slov tohoto zkušeného badatele to byl velmi reálný zážitek, rozhodně tedy nešlo o zvukový klam. Přestože kolem sebe nic zvláštního neviděl, jako by se na chvíli akusticky ocitl ve středověké vesnici, kde právě došlo k nečekané tragické události. Snad k požáru, napadení vesnice nepřátelským vojskem nebo skupinou lapků. Pozoruhodné je, že podobný pocit měla i německá turistka M. K. z počátku našeho článku. Jenže podivné lidské hlasy, zvuky zvířat a nadávky zaznamenali v lese mezi Domoušicemi a Pnětluky i další svědci!
Kde se vše odehrálo? Jde o tajemný lesní svah a přilehlou louku nedaleko křižovatky silnic, asi 400 metrů jihovýchodně od zříceniny středověkého hradu Pravda. Může jít pouze o výmysly mnoha snílků o zdejší zakleté vesnici? Nejenže zde vskutku obydlené podhradí ve středověku stálo, ale zdejším paranormálním jevům nasvědčuje i jiná okolnost. Okraj lesa a vedlejší pole (nedaleko místa, kde svědci zaslechli hlasy) jsou již několik staletí známy pod názvem Nadávky. Může to být pouhá shoda okolností, nebo jde spíš o promítnutí mysteriózních jevů do označení této lokality? Vždyť právě cosi jako klení zde měli někteří lidé zaslechnout!
Existuje opravdu u Pnětluk vstup do jiných časů?
Má se tak jednat o podobnou vesnici duchů, o které Ivanu Mackerlemu vyprávěli domorodí Malgaši na Madagaskaru. Nachází se na svahu zapovězené hory Ambondrombe. „Zmizelo tam už mnoho lidí i zvířat. Místní obyvatelé slyší na jednom místě hory zvuky vesnice, hlasy lidí i bučení dobytka, ale žádná vesnice tam není. Jen prázdná krajina. Záhadné hlasy se tam prý ozývají neustále, nejen občas, jak to známe z evropských strašidelných míst,“ napsal o děsivé hoře Mackerle ve své knize Cesty za příšerami a dobrodružstvím. Že se skutečně v české bráně jinam u Pnětluk ozývají zvláštní hlasy jen občas, jsem se osobně přesvědčil během dvou návštěv. Nic zvláštního jsem v lese bohužel nezaslechl.
Mohou se tu ale opravdu občas prolnout dvě časové roviny? Vždyť zejména husitské války znamenaly pro okolí hradu Pravda, založeného ve 14. století, zmar a zkázu. Projevují se zde hlasy nešťastně zavražděných vesničanů z té doby, jako tajemné echo z hlubin času? Snad jde také o jednu z tajemných lokalit Aes sidhe, o kterých měli zřejmě Keltové hlubší znalosti než my. Vždyť toto místo pamatuje prastaré megalitické osídlení. O tom, že celou oblast považovali naši předci za výjimečnou, svědčí nejen nedaleké (a leckdy zpochybňované) Kounovské kamenné řady…
Petr Koutský
Převzato z časopisu Záhady života
_20240908.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL