Málokde jsem se o historii i lidech naučila tolik, jako na sudetoněmeckých srazech, říká žatecká historička

ROZHOVORY NA OKRAJI PhDr. Milada Krausová, Ph.D. (17. 8. 1969, Plzeň) je navíc vystudovanou germanistkou, novinářkou a někdejší univerzitní pedagožkou Západočeské univerzity v Plzni. Dnes působí jako muzejní odbornice v Žatci. O její tvorbě, žateckém muzeu i Žatci jako takovém si řekneme více v následujícím rozhovoru.

Má první otázka bude podobná těm, které kladu prakticky každému. Vždy mne zajímá, jak se dotyčný člověk dostal ke své současné profesi, nebo řekněme kumštu? Co vás osobně přivedlo k historii? Měla jste nějaké historiky v rodiny či příbuzenstvu, nebo jste takříkajíc první historičkou ve vašem rodě?

Za můj zájem o historii může můj předčasně zesnulý tatínek, od kterého jsem si půjčovala knihy, jež si přinášel pravidelně ze škodovácké knihovny. Těch o dějinách tam vždy bylo docela dost. A nejspíš za mou inklinaci k historii mohou také staré historické filmy, zejména ty o zbojnících a o husitech. V rodu byl, pokud je mi známo, jeden ve své době známý novinář, který ve volném čase sepisoval i historická povídání, např. o vsi Doudlevce, odkud rod Krausů pocházel. Jmenoval se František Kraus. Z maminčiny strany se objevuje jméno Hájek, ale jestli byl nějak příbuzný s rodem známého kronikáře Hájka z Libočan (u Žatce), těžko říct. Tak daleko matriky nesahají.

Co je vlastně historiografie, respektive dějepis? Je to „pouze“ věda, nebo obor, ve kterém je také kus umění? Jak byste „dějepravu“ definovala vy osobně a jaký význam jí připisujete?

Nemám ráda definice, protože nikdy nesedí. Život je bohatší než to, co dokáže definovat člověk. A pro historii to platí dvojnásob. V mládí se mi líbila poučka, historie – učitelka života. Dneska ale mám dojem, že lidstvo je jako celek nepoučitelné. I proto, že je člověk smrtelný a jisté zkušenosti jsou prostě nesdělitelné. 

 

Žatecké muzeum: Dýňové posvícení, rok 2021

Vaše publikační činnost je spojená převážně s 19. stoletím ale také třeba s husitstvím, pokud to nepletu. Měla jste v životě vždy jasno, které době dát přednost, nebo vás někdy lákala různá období?

Vždycky mě lákal středověk a 19. století, které spolu mají paradoxně dosti společného. Mám na mysli zejména zájem našich předků o minulost. Historismus a využívání různých, často ne zrovna přesných, ale historických i „historických“ argumentů, když chtěli lidé dosáhnout svého. Narážím na česko-německé vztahy, skrze které jsem se dostala i k řadě témat ve 20. století. Odborně se tomu říká všelijak – aktualizace, historické vědomí, obraz dějin, historický mýtus. 

Vystudovala jste pedagogickou fakultu v Plzni a jeden čas jste zde také vyučovala. Nyní jste již řadu let historičkou muzea v Žatci. Když srovnáte obě tyto své dlouholeté profese, jaké jsou jejich relativní výhody a nevýhody? Jsou to dva různé světy, nebo se zase až tak dramaticky neliší?

V Plzni na univerzitě jsem učila už jako studentka němčinu. Krátce po „sametové revoluci“, kdy byl němčinářů nedostatek. Starší české dějiny jsem pak přednášela třináct let jako odborná asistentka, mezitím jsem si odskočila k novinařině v česko-německém měsíčníku a udělala dálkově doktorát v Praze. Muzeum bylo pro mne novou výzvou, a tak trochu i cestou ke svobodě. Vykládat stále dokola, že Karel IV.  měl čtyři ženy, časem opravdu unaví. Stejně jako opravy stovek seminárních prací a desítek bakalářských. Zvláště, když se člověk nemůže často přes stylistické a jiné chyby ani soustředit na obsah. S obrovským nárůstem počtu studentů se bohužel postupně začal ztrácet i úžasný kontakt mezi studentem a pedagogem. Už jsme se znali často jen letmo.

 

Muzejní šachy před žateckou radnicí v rámci EHD 2016

V muzeu jsem se musela učit vše od začátku, protože to byl pro mě zcela nový obor. A zároveň jsem mohla konečně využít svůj tvůrčí potenciál. Vyzkoušela jsem si psaní scének pro různé historické slavnosti i jejich režii. Několikrát jsem si zahrála patronku města Žatecii. Natočila několik podcastů, psala scénář pro muzejní film nebo drobné povídky s historickým námětem. A pokračovala samozřejmě v publikační či přednáškové činnosti. Muzeum mi vydalo čtyři knižní publikace. Navíc bych od hodiny mohla dělat např. skladníka, protože evidence tisícovek předmětů na kartách i v počítačové databázi, i když odborná, je jeho práci hodně podobná. Muzeum stěhovalo celé své sbírky do nových depozitářů, bylo tedy opravdu co evidovat. I jistá „zapomenutost“ Žatce má své výhody, protože zde stále objevíte témata, která před vámi nikdo nedělal, protože se mu do regionu nechce.  Nevýhodou je nedostatek finančních prostředků – roky již máme připraven scénář pro novou expozici v prvním patře v hlavní budově. Finance zatím nejsou. 

Zaujala mě vaše poznámka o drobných povídkách. Bude z nich časem také kniha? Sám střídám oba žánry, prózu i odborné psaní. Bohužel řada kolegů-akademiků vším neodborným pohrdá či tzv. nevědecké texty nebere vážně. Anebo se někdy bojí vyzkoušet si v praxi prozaický žánr, i když coby historici mají jinak výborný vypravěčský talent. Také jste někdy řešila tuhle bariéru, nebo jste byla vždy opačným příkladem? 

Byla to taková trochu didaktická záležitost, ne přímo povídky, ale povídání mezi dvěma osobami i o různých historických tématech v rozličném kontextu – s názvem Žatecké osmičky, tedy vztažené k významným výročím. Jsou stále ještě na netu na muzejních stránkách. Od dětství jsem se cvičila na svém „románu“ o zbojnících a jejich velitelce, který jsem si psala pro sebe. Jako dítě mě štvalo, že se najde málo ženských hrdinek, tak jsem si jednu vymyslela. Dneska už je pro změnu těch ženských s mečem až moc, ale v mém mládí v nabídce jaksi chyběly. Velmi se mi hodilo, že jsem si tak nacvičila např. dialogy, právě pro muzejní scénky. A k tomu beletristickému sepisování: Znám spoustu historiků, kteří relaxují podobných způsobem. Každý to ovšem neumí, nebo nepovažuje za důležité. A když si vezmeme např. zmíněného Hájka z Libočan, to byl taky pěkný pohádkář. Dneska už často nerozlišíme, co si vymyslel, a co jsou dějiny. V jeho době to byl běžný způsob psaní kronik. Proto byla Hájkova kronika také dlouho tak oblíbená. 

 

  Muzejní výstava k histori Staré papírny, rok 2022  

Nestýská se vám občas po Plzni?

Ani nemůže. Jezdím vlakem tam a zpátky téměř každý víkend už osm let. V minulém roce mi zemřela maminka, dům a její milovaná zahrada tak bohužel osiřely. A musím se o ně starat více než předtím. Možná mě současná ekonomická i osobní situace donutí vrátit se do Plzně natrvalo.  S důrazem na to „donutí“. Protože se mi z Žatce nechce. Kontakty s plzeňskou univerzitou jsem zcela nepřerušila. Ve spolupráci s její katedrou německého jazyka a literatury jsem nedávno dělala výstavu pod širým nebem pro Šitboř u Domažlic. O Janovi ze Žatce, autorovi známé středověké skladby Oráč z Čech. Vyšla i kolektivní monografie, první o této osobnosti u nás. 

Když si čtenář udělá výlet do muzea v Žatci, jaké expozice zde nalezne?

V Žatci je muzeí několik. My jsme to nejstarší, městské, fungujeme pod názvem Regionální muzeum K. A. Polánka. Máme tři budovy, ta hlavní v Husově ulici je věnována archeologii a historii města a máme zde unikátní expozici chmelových známek a interaktivní expozici Žatecký stroj času. Muzeum také spravuje krásnou novorenezanční Křížovu vilu, nazvanou podle posledního majitele, advokáta Kříže. Zde je expozice výtvarného umění. Třetí je pak budova Staré papírny, přesněji kartonážky. Zde je k vidění stálá výstava o historii žateckého průmyslu, kterou jsme připravili krátce po mém nástupu do Žatce roku 2015. V budově jsou rovněž moderní depozitáře, konzervátorská dílna a odborná knihovna. Ve všech třech budovách se konají dílčí krátkodobé výstavy, ty námi připravené, tedy muzejní, i zapůjčené.    

 

Muzejníci  u znovuobjeveného žateckého lva u Máchova jezera. Socha kdysi zdobila pomník obětem 1. světové války v Žatci v místech dnešní chmelničky

Moderní muzea dnes obyčejně nabízejí nejenom výstavní prostory, ale další různorodé akce pro veřejnost. Jaké nabízí vaše muzeum a o kterou bývá největší zájem?

Naše muzeum tradičně funguje tak trochu i jako velký kulturní dům. Právě v budově Staré papírny poskytujeme prostory nejrůznějším zájemcům – městu či knihovně, různým spolkům a dalším institucím. Pořádáme zde i velikonoční či vánoční trhy. Dále připravujeme výstavy, koncerty, přednášky, besedy, prohlídky města pro školy, komentované prohlídky k vybraným tématům. Oblíbená je muzejní noc, která je vždy na určité téma, letos to bylo retro, v návaznosti na výstavu v hlavní budově. Oblíbené je i letní sochání nebo např. posejpka (vytváření obrazců z květin na muzejní zahradě). Největší akcí jsou zářijové dny Evropského kulturního dědictví (EHD), kdy se otevírají zdarma brány památkových objektů i dalších muzeí ve městě. Přípravou celoměstského programu je pověřeno právě naše muzeum. Kromě organizace prohlídek památek připravujeme a uvádíme i zmíněné historické scénky. V roce 2019 to byl např. příjezd Friedricha Falckého do Žatce (1619). V loňském roce jsme připomínali 2. křížovou výpravu u Žatce v r. 1421, kvůli covidu formou krátkého filmu. Na tzv. „éhádečku“ vždy s muzeem spolupracuje řada dalších institucí, organizací i jednotlivců. 

Kdy vlastně vzniklo vaše muzeum a jakou má historii? Žatec býval vždy spíše německojazyčným městem. Pokud se zde upomínaly dějiny ještě v době německé majority, zbýval v dějinách Žatce prostor také pro Čechy? A kolik zde vlastně žilo Čechů před druhou světovou válkou?

Vezmu to od konce. Podle statistiky měl Žatce roku 1930 18 000 obyvatel, z nich bylo 3 156 Čechů. Počet Čechů narostl na první republiky, po Mnichovské dohodě (1938) však většina město opustila. I když byly i výjimky, jako např. zmíněný majitel „naší“ vily – dr. Kříž.  Muzeum převzalo po válce část sbírek starého německého městského muzea, o jehož založení se roku 1896 zasloužil ředitel gymnázia Josef Hollub. Sbírky se shromažďovaly nejprve na radnici, v době první republiky v budově starého gymnázia na dnešním náměstí 5. května. Do části budovy v Husově ulici přesídlilo muzeum roku 1939, již v době, kdy Žatec patřil k Říši. Češi žili v Žatci převážně ve starém Podměstí a v Mlynářích. Tedy opravdu v „podměstí“, pod vlastním historickým centrem. Měli své spolky, slavnosti, menšinovou školu i hospody. Patřili k nim i předci mé matky. V naší rodině se tradovalo, že je Němci z města vyštvali. A to už počátkem dvacátého století, kdy zde vztahy mezi Čechy a Němci skutečně nebyly právě ideální. Muzeum si místní Češi mohli otevřít až za první republiky, formálně bylo založeno roku 1925 jako první české muzeum v pohraničí. Vzniklo z iniciativy inspektora českých menšinových škol Karla Aloise Polánka. Otevřeno bylo v budově české menšinové školy roku 1927, poté se několikrát stěhovalo. Po válce byly sbírky obou žateckých muzeí sloučeny a muzeum, umístěné v bývalé nemocnici v Husově ulici, bylo v roce 1947 pojmenováno po K. A. Polánkovi.   

 

Představení publikace o návštěvě korunovaných hlav v Žatci formou komentované prohlídky, rok 2019  

Součástí našich dějin jsou i četní němečtí politici, kteří byli sice nacionálně orientovaní, ale zároveň třeba bojovali za různá občanská práva či za zrušení poddanství. Někteří se vyjadřovali antisemitsky, jiní antisemitismus tvrdě potírali, podobně jako T. G. Masaryk. Co s nimi? Nejsou poněkud uměle schovaní v dějinách na úkor těch českých? A našla byste v Žatci příklad některého německého politika, který by stál za připomínku, byť zrovna nehájil zájmy Čechů?

Žatec býval krajské město, jako Plzeň. Řada jeho starostů např. působila zároveň jako poslanci. V Praze i ve Vídni. Většina jich byla nacionálně orientovaná, ale ne ve vyloženě nenávistném duchu. To přišlo až za druhé světové války, kdy jeden ze starostů jménem Dietl dokonce skládal starostenskou přísahu v uniformě SS. V loňském roce vyšla moje knížka o žateckých starostech, jejichž osudy jsou více než zajímavé. Jejich životní příběhy najdete i na naší internetové muzejní encyklopedii. Za zmínku stojí třeba Theodor Hassmann, který neopustil město ani za pruské okupace roku 1866. Z dalších politiků z okolí bych připomněla např. jednoho z „otců chmelařů“ – Hanse Damma, který byl vůdcem německých agrárníků. Ti mu dokonce u jeho zámečku v Novém Sedle nechali postavit pomník. Minulý režim stopy po něm pečlivě zahladil. Odstraněn byl i jeho žatecký pomník. Zmizela také Dammova hrobka v Liběšicích. A to, že velký kámen se sejícím sedlákem je ve skutečnosti Dammův pomník, bylo pro místní také překvapením. A když jsme u těch politiků, přímo v budově Staré papírny najdete v současnosti desky ze zrušeného Kudlichova památníku, který stával před budovou dnešního Lidlu. Hans Kudlich měl zásluhu na zrušení roboty roku 1848, Žatec taktéž osobně navštívil. 

Když se řekne Žatec, jaké nejvýraznější osobnosti s ním můžeme spojit? Třeba i takové, které jsou známé v celostátním měřítku?

Z těch starších to je zmíněný Jan ze Žatce, středověký písař, notář a rektor známé žatecké školy. Autor německé středověké skladby o sporu oráče se Smrtí. Jeho „Ackermann“ je známý dokonce mezinárodně. Dostal se i do německých učebnic. Dalším by byl jeden z popravených na Staroměstském náměstí v r. 1621, primátor města Maxmilián Hošťálek. V Žatci žila také známá bylinkářka Maria Treben, zpěvák Petr Kotvald nebo rodina Svěráků.  A mohla jmenovat i další, ale ty už budou znát spíš specialisté… 

 

S účinkujícími  z Plzně ve scénce o příjezdu Friedricha Falckého do Žatce, rok 2019

Pro některé historiky jsou cenným a naprosto jedinečným zdrojem vzpomínek pamětníci z řad odsunutých sudetských Němců. Také je vy či vaše muzeum využíváte občas ke spolupráci? A pokud ano, není to občas problém pro část veřejnosti, která potom takové aktivity může vnímat averzivně a jaksi v politické rovině, i když to s politikou či snahami stavět se např. proti odsunu nikterak nesouvisí?

Ano, podařilo se mi navázat kontakty s některými potomky starých žateckých rodin, mnozí se ozývají i sami. Do Žatce také pravidelně přijíždějí. Iniciovali např. vznik pomníku Jana ze Žatce v kapucínské zahradě. Nebo zřízení pamětního kříže v rohu hřbitova, věnovanému obětem válek, prakticky však obětem divokého odsunu, které jsou tam též pohřbeny. I zde je však v poslední době patrná jistá generační výměna. Pamětníci mizí. Mění se i názory. Zejména u mladší generace. A to na obou stranách.

V 90. letech jsem působila jako redaktorka v česko-německém měsíčníku v Plzni. Přednášela jsem i v Německu právě sudetským Němcům. Setkala jsem se s nenávistí k Čechům jako takovým, ba i s prostou lítostí ze ztráty staré vlasti. Do redakce nám chodily anonymy s dotazy, jak může česko-německé periodikum sídlit v ulici „prezidenta likvidátora“ Beneše. I v současnosti se setkáváme s různými reakcemi. Když zde v Žatci letos na jaře přednášel historik Jiří Padevět, očekávala jsem bouřlivou diskuzi na téma odsun. Vše však proběhlo naprosto v klidu. Snaha o odhalení pomníku odsunu však již vyvolala tiché hlasy na téma, že sudetští Němci už zase vystrkují hlavu. Historie Žatce za druhé světové války je dodnes velmi citlivé téma. Mladí už ho berou zase z jiného konce, nedávno se např. vydali ze žateckého náměstí studenti (mimožatečtí) pěšky do Postoloprt, po stopách postoloprtského masakru.  Objevily se i dotazy, co dělá v kdysi převážně německém městě pomník prezidenta Beneše, ovšem tentokrát z české strany. Dodávám, že zmíněný pomník věnovali městu Volyňští Češi jako poděkování za návrat do vlasti. 

Jaký je váš osobní názor na sudetoněmecký Landsmanschaft, který sdružuje odsunuté Němce z českých zemí a jejich potomky? Někteří Češi, včetně politiků či historiků, volají po spolupráci a smířlivosti a navštěvují sněmy této organizace. Jiní jsou ostře proti. Sám jsem v této věci poněkud rozpolcen. Jako křesťan vítám smířlivý přístup, ale na druhé straně vím, že v této organizaci byli v minulosti angažování rovněž lidé s nacistickou minulostí, což mne od ní naopak odpuzuje… Byť dnes asi už převažují spíše potomci odsunutých a pamětníků bude jen málo. Jak celou věc vnímáte vy osobně?

Vnímám vše jako historička. A novinářka, která pravidelně na srazy jezdila, v době, kdy to byly skutečně ještě masové srazy na norimberském výstavišti. A navíc kousek od místa, kde Hitler přednášel z tribuny své projevy, což přišlo nám, Čechům, vždy poněkud divné. Pokaždé zde byla zajímavá směsice názorů a spolků nejrůznějšího typu. Smířlivých i útočných. Traumatizovaných i konstruktivních. Musím říct, že málokde jsem se o historii i o lidech naučila tolik, jako právě při pozorování dění na sudetoněmeckých srazech či při diskuzi s různými sudetoněmeckými historiky a pamětníky.  V Žatci se zkušenost velmi hodila.  

Jste autorkou několika historických knih a řady odborných studií. V jednom ze sborníků i ve vaší publikaci o první světové válce v Žatci zmiňujete také rok 1918 na Žatecku. Jak to vlastně tehdy v Žatci vypadalo? Podobně dramaticky jako v sousední Kadani? Umírali rovněž v Žatci místní Němci při srážkách s československou armádou?

Pokud události porovnáme např. s dramatickým rokem 1945 v Žatci, byla to v roce 1918 vyloženě idyla. Padlo jen pár facek a jeden pomník. Byť zrovna ten, který měli místní velmi rádi. České vojsko napochodovalo do města počátkem prosince 1918. Místní Češi neskrývali nadšení. Němci označili vstup vojska za okupaci, správa města ale vyzvala ke klidu. Došlo k drobným incidentům při přelepování názvů ulic, místní např. nechápali, proč by se jejich náměstí mělo najednou jmenovat Wilsonovo. Zničen byl pomník selského císaře Josefa II. v místech dnešní chmelničky. Čeští vojáci si uspořádali jakýsi happening. Sochu táhli za zvuků harmoniky po Nádražních schodech, hlava skončila v Mlýnském náhonu. Tělo až v řece Ohři. Místní si na chování armády stěžovali až v Praze, ale nevystěžovali si nic. Muzeum připomnělo událost dramatizací v rámci jednoho z ročníků EHD. Příběh jsem zpracovala do novodobé kramářské písně i do odborného článku pro kolektivní monografii o roce 1918. 

Chápu, že Josef II. byl pro Čechy symbolem germanizace. A zřejmě ho tak vnímali i sami Němci. Ale proč k němu Češi nebyli smířlivější třeba kvůli zrušení poddanství či tolerančnímu patentu? Zdá se mi, že i v dnešních učebnicích vnímáme Josefa II. poměrně vlídně. Přitom jeho pomníky byly po vzniku ČSR či po roce 1945 likvidovány v řadě míst v pohraničí, nejen v Žatci…

Němcům se pochopitelně zavádění jednotného úředního jazyka zamlouvalo, brali to ryze prakticky. A navíc se řada z nich nerada učila česky. Po roce 1918 byla snaha zbavit se všeho „habsburského“, tedy i Josefa. V rámci oblíbené teze: tři sta let jsme trpěli. V Žatci se taktéž vymazaly stopy i po návštěvě Karla Habsburka roku 1910, což byla bezpochyby největší městská slavnost vůbec, včetně oblíbeného chmelového tance a průvodu s postavami z městských dějin a Žatécií. Je zajímavé sledovat, jak se odmítaní Habsburkové dnes vracejí zpátky. Včetně soch, původních i nových. Nedávno např. v Plzni odhalili novou sochu Karla I. Habsburského. Žatecký Josef už se nevrátí, ale připomněli jsme ho alespoň v nové expozici na radnici.        

Když se vrátím k samotnému Žatci, které památky ve městě by návštěvník rozhodně neměl minout, pokud se k vám vydá na výlet? A bude mu vůbec stačit jeden den?

Těch dnů by bylo jistě třeba více, ale záleží na tom, co vás zajímá. Jen návštěva všech tří budov našeho muzea by vám zabrala minimálně půl dne, spíš víc. Jistě byste neměli zapomenout vystoupat na radniční věž, jejíž expozici jsme my po odborné stránce rovněž připravovali. Kvůli koronaviru byla otevřena poněkud utajeně v minulém roce. A to utajeně i před autorkami, což nás v muzeu dodnes mrzí. Při výstupu na věž najdete v jednotlivých patrech řadu zajímavostí z historie města. Potkat zde můžete i městského strážce Boreše, který prý kdysi zahnal od Žatce vojsko duchů. Naprostou raritou je v Žatci znovu postavený původně středověký dům – Mederhaus, na jehož nové expozici se muzeum částečně podílelo. Otevřen byl letos v červnu.  Ve městě jsou také dvě podniková muzea, Chmelařské muzeum a Muzeum pivovarnictví Žatecka. Vystoupat nebo vyvézt se můžete i na známý Chmelový maják, který je součástí Chrámu chmele a piva. Klid najdete při procházce po staré části žateckého hřbitova nebo i v kapucínské zahradě. Krásně je dále u řeky Ohře, podél které vedou nové stezky. Vydat se můžete po stopách starých žateckých podniků či chmelařských staveb. Právě chmelařská tradice má Žatec brzy přivést do UNESCO, byť bylo rozhodnutí o přijetí zatím odloženo, kvůli válce na Ukrajině. 

 

Tradiční muzejní pochod, rok 2016

Za sebe musím říci, že mám Žatec rád coby jeho občasný návštěvník i historik. Je tu řada malebných míst s jedinečnou atmosférou. Přesto si říkám, zda město či kraj umějí krásy města dostatečně propagovat? Možná je to můj subjektivní dojem, ale zdá se mi, že i turistický potenciál Ústecka jako kraje není příliš využitý a leckdo si namísto památek představí spíše obří těžební jámy nebo si konkrétně Žatec pospojuje namísto s historickým centrem hlavně s pivem…

Ústecký kraj má stále poněkud smůlu, byť v posledních letech dělá pro svou propagaci opravdu hodně. To platí i pro Žatec. S „temným severem“ má ale řada lidí stále spojenou řadu předsudků, což mohu jako Plzeňačka dosvědčit. Mnozí neutuší, že Žatec byl kdysi krajským městem. Lidé si často nepamatují, kde pracuji. Opakovaně slyším: „Ty jsi v tom Tachově, Táboře apod.“ Lidem se vybaví husiti, ale mé pracoviště strkají jaksi podvědomě do jiného kraje. Který blázen by ostatně šel taky z Plzně pracovat do Žatce? A s tím pivem je to momentálně rovněž trochu problematické. Ještěže dočesná letos snad opět bude. Chtělo by to i navýšit počet klasických českých hospod, kterých tu kdysi bývalo neuvěřitelné množství. A nezavírat malé obchody v centru už v pět hodin odpoledne nebo ještě dříve. Zkrátka zlepšit služby pro turisty. Ale to je věc, se kterou Žatec bojuje už opravdu dlouho. Oživení centra. To je do jisté míry též dědictví minulé doby, kdy vznikla v kdysi českém Podměstí či na jihu města nová sídliště a centrum se začalo vylidňovat. 

Jak sama uvádíte, jste spojena i s Plzní. Které pivo - žatecké či plzeňské - pokládáte za chutnější a vydařenější?

Otázka je, zda klasické pravé žatecké pivo přežije. Starobylý žatecký pivovar (1801) se totiž transformuje jen v minipivovar. Proto skončily i jeho prohlídky. Nepasterizované pivo navíc ze zdravotních důvodů pít nemůžu, takže mi to klasické žatecké bude stejně jako řadě místních, chybět. Ještě že zbývá ta Plzeň.  

Díky za diplomatickou odpověď, která nenaštve Plzeňáky ani Žatecké… A na závěr rovněž tradiční otázka: Co aktuálně chystáte vy osobně či vaše muzeum pro zájemce o žateckou historii a na co byste ráda pozvala či nalákala případné návštěvníky anebo vaše čtenáře?

Velkým lákadlem jistě bude připravovaná expozice žateckého stříbrného pokladu v hlavní budově v Husově ulici. Měla by být hotová do konce roku. Další ročník oblíbeného „éhádéčka“ se chystá 17. září, budete při něm mít možnost potkat řadu místních historických i mýtických postav a zahrát si s nimi v historické soutěži.  Otevřou se opět i památky – kostely, všechny tři budovy muzea a žatecké dvorky s bohatým doprovodným programem.   

Informace o všech našich akcích najdete na našich muzejních stránkách. Naleznete zde i naši internetovou muzejní encyklopedii plnou zajímavých článků – nejen o historii města. Nejenom kvůli projektu žateckého gymnázia se na ní mezi těmi nejnovějšími objevily příspěvky o žateckých pomnících a zapomnících. Dočtete se např., proč Žatec neobdržel sochu Lenina, nebo jak se tank z Ukrajiny dostal jako památník osvobození až do žateckého Podměstí. Najdete zde i příběh proslulého žateckého lva, který stával v místech chmelničky. Jeho socha byla roku 2016 znovuobjevena až u Máchova jezera. Na stránkách jsou i typy na knihy, které muzeum vydalo. Z těch nejnovějších je to např. moje brožura o žateckých starostech, další o panovnických návštěvách ve městě či žateckém průmyslu. A samozřejmě oblíbená Žatecká uličnice z pera paní ředitelky Holodňákové, která vás provede spletí změn názvů žateckých ulic v historii, takže se při návštěvě Žatce či studiu jeho historie určitě neztratíte. 

Děkuji za rozhovor a přeji mnohý zdar v díle muzejním i historickém – a Žatci úspěch při jednání s organizací UNESCO.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Milada Krausová, Rozhovory na okraji, HP,