Uřezané hlavy, plynové komory, další genocida. Zeman měl v Terezíně velice drsný projev a vyzval k útoku na Islámský stát

Foto: Lucie Bartoš

Popisek: Miloš Zeman na Terezínské tryzně 2015

REPORTÁŽ Náboženský rasismus, uťaté hlavy živých křesťanů ve srovnání s plynovými komorami, blízko k další genocidě… Letošní Terezínská tryzna se nesla v trochu jiném duchu než obvykle. Nejen pro kulaté 70. výročí od konce druhé světové války. Prezident Miloš Zeman nešetřil syrovými příměry v souvislosti se situací v islámských státech ani barvitým popisem scén z filmu o fašismu. Nad hrstkou kolaborantů mávl rukou.

Česká vláda, prezident, představitelé nejvyšších justičních postů, ombudsmanka, zástupci židovských organizací, svazu bojovníků, ale také delegace z Norska či Slovenska, velvyslanci z Izraele, Kazachstánu, Moldávie, Bosny a Hercegoviny či zástupci velvyslanectví Běloruska, Chorvatska, Kanady, Švédska, Itálie a dalších zemí. Ti všichni dorazili v neděli na Terezínskou tryznu do mezinárodního Památníku Terezín na Litoměřicku, který uchovává památku na oběti nacistické perzekuce během 2. světové války, a to již od roku 1947.

Tohle není připomínka, to je varování!

Hlavní projev po nástupu čestné jednotky, kladení věnců a hymně patřil hlavě státu Miloši Zemanovi. Ten hned v úvodu upozornil, že se v Terezíně nescházíme jen proto, abychom si připomněli památku mrtvých, ať již zemřeli zde, či po transportu do koncentračních táborů. „Bereme ho jako varování před nenávistí! Tehdy to byla rasová nenávist, poté třídní a v současné době od jihu přichází vlna nenávisti náboženské. Největším jejím spojencem je lhostejnost, rozhodně ne hrstka kolaborantů,“ uvedl. Poté citoval jeden delší výrok:

„Když zavírali Židy, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl Žid.

Když zavírali komunisty, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl komunista.

Když zavírali sociální demokraty, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl sociální demokrat.

Když zavírali katolíky, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl katolík.

Když zavírali liberály, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl liberál.

A když si přišli pro mě, nezbyl už nikdo, kdo by protestoval…“

Poté připomněl dvě scény z filmu Obyčejný fašismus. V něm v jedné scéně z roku 1942 bylo hajlující obyvatelstvo při Goebbelsově projevu, ve scéně z roku 1944 pak totéž obecenstvo zamračeně mlčí a komentátor říká ’Oni začali přemýšlet’.

Nacisté tábory tajili, uřezávači hlav svůj sadismus zveřejňují

Miloš Zeman podotkl, že současný náboženský rasismus dělí lidi na dvě skupiny: věřící a nevěřící, mezi něž patří i ti, co vyznávají jinou ideologii než islámskou. „Jaký je ale rozdíl mezi uřezáváním hlav křesťanům zaživa a plynovými komorami? Možná někdo řekne, že obětí náboženského rasismu není tolik, kolik bylo obětí nacismu. Ano, zatím. Jak dlouho ještě?“ zdvihá pomyslně varovný prst řečnicky zdatný Zeman, který jako jediný svůj projev neměl připravený na papíře.

Připomíná ovšem, že jeden zásadní rozdíl je. „Nacismus své tábory utajoval, směřoval do odlehlých oblastí. Islámští teroristé své sadistické činnosti zveřejňují a chlubí se jimi,“ podotkl. Protestovat demonstracemi podle něj rozhodně nestačí. „Vůdce Islámského státu Bagdádí vyzval nedávno všechny muslimy, aby se k němu připojili. Když si uvědomíme, že tisíce mladých Západoevropanů se dobrovolně hlásí mezi džihádisty, třebaže mají jiné kulturní kořeny…“ dodal s tím, že se musíme zbavit strachu. Neříkat, že u nás o nic nejde, protože nejsme New York, Londýn, Paříž, Kodaň.

Otevřená výzva k útoku. Do genocidy to nemá daleko

„Chtěl bych vyzvat k aktivní obranné akci proti základnám teroristického Islámského státu a jeho poboček, v nichž se možná už dnes cvičí ti, kdo mohou napadnout teroristickými útoky naši zemi. Chtěl bych vyzvat, abychom právě při uctění památky mrtvých z Terezína nedopustili další mrtvé, další oběti, abychom už nikdy nedopustili nový Terezín,“ uzavřel prezident České republiky svůj projev důrazným apelem.

Varování zaznělo i z úst Jaroslava Vodičky, předsedy Výkonného výboru Československého svazu bojovníků za svobodu: „Opakování v jakékoliv podobě stále hrozí! A nejde jen o Ukrajinu. Myšlenka koncentračních táborů žije. Podívejme, co se děje v islámských státech – do genocidy to nemá daleko!“

Programem tryzny provázel ředitel památníku Jan Munk. „Těch 70 let mě nutí být osobní: před sedmdesáti lety byli osvobozeni i moji rodiče. Byli osvobozeni, ale psychické šrámy si nesli až do smrti. Matka se nikdy nedozvěděla, jak zemřela její matka, sestra, manžel… Otec se trápil, že neměl možnost zemřít se svou první ženou a malým Toníčkem,“ prozradil a dále dodal, že jsou tu mnozí, kteří již neznají nikoho, kdo by vzpomínal. „Děkuji vám, kteří jste sem přišli a vnímáte nyní tuto povinnost stejně jako já,“ dodal.

Křesťanskou modlitbu přednesl kardinál Dominik Duka. „Když hledíme na zhanobené hroby obětí, je to i obžaloba nás, nedostatečné výchovy, úcty k člověku," řekl mimo jiné.

Následovala židovská modlitba Vrchního rabína Židovské obce v Praze Karola Efraima Sidona a na závěr Děčínský pěvecký sbor zazpíval Requiem od Giuseppe Verdiho a Lacrimosa a Agnus Dei.

Ve 13 hodin se poté mohli zájemci dostavit na slavnostní otevření nové stálé expozice „České umění proti fašismu a válce“ v Muzeu Malé pevnosti, od 14.30 byl na programu koncert „Hodiny svobody: Terezínský skladatel“ - komponovaný pořad s videi, hudbou a vyprávěním k vrcholným dílům 15 skladatelů, internovaných v době nacistické okupace v terezínském ghettu.

Největší poprava v Terezíně

Ještě ráno před tryznou bylo na bývalém popravišti v Malé pevnosti připomenuto výročí zdejší poslední popravy. Největší poprava v dějinách věznice byla provedena 2. 5. 1945. Tehdy přijeli do Malé pevnosti dva úředníci pražského gestapa se seznamem asi 70 vězňů s označením XYZ, kteří byli určeni k likvidaci. Tito vězni, soustředění v cele č. 44 ve IV. dvoře, byli postupně vyvoláváni a předáváni dozorcům. Zpočátku se vězni domnívali, že již budou propuštěni na svobodu, zvlášť když o den dřív (1. 5. 1945) došlo k propuštění tuberkulózních vězňů. Teprve salvy, které se začaly ozývat, prozradily, že jde o popravu, jakou věznice zatím nepoznala. Ve zmatku, který nastal, se někteří vyvolávaní vězni nepřihlásili. Popraveno jich nakonec bylo 51, většinou mladých členů levicových odbojových organizací. Společně s nimi byl popraven konfident Jaroslav Fiala, v té době zde vězněný. Těla popravených byla zpopelněna v krematoriu litoměřického tábora. Jejich popel je dnes uložen pod hlavním pylonem na Národním hřbitově.

Jedna malá výtka se v davu stovek přihlížejících našla. Lidé nemohli až na schodiště, museli obsadit jen připravené židle a jinak být za provazy. „Jezdím sem každý rok. Klaus, ten se nás nebál. Mohli jsme až na schody,“ durdila se jedna z příchozích dam, která naštvaně prohlásila, že příští rok už nepřijede.

Lucie Bartoš

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na .

Vložil: Redaktor KL