Malby a vzkazy z období ghetta pomalu mizí, říká Lukáš Lev, muž z Terezína. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Marek Dobeš

Popisek: Lukáš Lev

Lukáše Lva jsem poznal během tří intenzivních letních dní, kdy jsem s kamerou procházel půdy a sklepení domů města Terezín. V rámci dokumentu, spojeného s mým filmem Ďáblova sbírka, jsem ho doprovázel při pátrání po stopách vězňů nacistické hrůzovlády. Protože věznění neprobíhalo jen v samotné pevnosti, ale pro obrovské množství internovaných němečtí katani vyklidili domy přímo ve městě.

A právě vzpomínky na toto období nenávratně odnáší vlna času. Mimo jiné i proto, že od války nikdo neprovedl pečlivou rekognoskaci stovek kreseb, rytin a dalších stop, které se po sobě oběti zvůle okupantů snažily zanechat. Snad jsme naší návštěvou přispěli alespoň trochu k nápravě. A chci doufat, že i tento rozhovor by mohl situaci změnit. Pevně věřím, že i díky aktivním lidem, jako je Lukáš Lev, se profesionální historici začnou věnovat se vší zodpovědností dosud opomíjeným místům města Terezín.

Jak ses dostal k práci průvodce, který se zajímá především o období holocaustu?

Na každé prohlídce se mě na to x lidí ptá, jak jsem se k tomuto tématu dostal. Vždy odpovím s humorem: „Autem.“ Dostal jsem se k tomu totální náhodu. Když jsem jednou na tréninku řekl, že budu za tři dny poprvé nezaměstnaný, kamarádka mi sdělila, že její mamka bude druhý den končit jako průvodkyně v Památníku Terezín a že si tam druhý den pojede sbalit věci a že by měla za sebe najít nějakou náhradu, nejlépe někoho, kdo ovládá německý jazyk. A protože jsem se po letech vrátil z Německa, tak jsem do toho šel.

Když jsem se jí zeptal, co vlastně v tom Památníku dělá, odpověděla: „Nevím, prý nějaký průvody nebo co. Furt něco mele a lidi ji poslouchají.“ Tak jsem se druhý den vydal s její maminkou do Terezína. Prošel jsem si s ní Malou pevnost, dostal jsem podklady k výkladu a za pár dní jsem tam začal provázet. Ze začátku pouze po Malé pevnosti, později po bývalém ghettu v Terezíně. A to téma mě opravdu vzalo. Nedělal jsem nic jiného, než četl knihy o holocaustu, zhlédl snad všechny filmy na téma holoukaust a 2. světová válka a z vlastní iniciativy jsem začal jezdit na prohlídky po různých koncentračních táborech.

Co tě na tvé práci nejvíc zajímá?

Ta rozmanitost toho tématu. Nejlépe je to vidět na prohlídce Terezína. Lidé jsou až v šoku, jak vlastně Terezín vypadá. Málokdo ví, jak rozsáhlá je terezínská pevnost z 18. století, jak dokonale byla tato pevnost postavena a jaké různé obranné, důmyslné prvky pevnost má. Pak se dostaneme do období 2. světové války, a když začnete vyprávět o historii města a různých rytin, které v sobě skrývají příběhy, a lidé se ptají a já vidím ten zájem, a když pak z těch lidí vyleze nějaký další osobní příběh, jako třeba že měli někoho z rodiny právě v Terezíně nebo Osvětimi, a pak se později ještě rozpovídají, píšeme si o tom a že to celé má nějaký smysl a že tato tragédie zasáhla mnoho nejen českých rodin, je stále pro mne živé téma. Když jdete třeba kolem rytiny a lidé si myslí, že vidí slovo Žatec, a pak jim řeknete osud člověka se jménem Jaroslav Žatečka. A poté na tu rytinu koukají úplně jinak, s příběhem člověka. Bohužel jestli tu rytinu dnes večer někdo zničí, tak to vlastně nikomu vadit nebude. Není tam žádná ochrana, a tak postupně tyto různé malby a vzkazy z období ghetta pomalu mizí.

Zaregistroval jsi, že došlo u některé kresby k nevratnému poškození?

Ano. Například na dvoře jednoho domu v ulici u náměstí byl malý přístavek, ve kterém byla nádherná kresba kostela a okolí řeky Ohře u Terezína. Nový majitel vše zboural a nic z toho nezbylo. Mezi rytinami vznikají od vandalů různé „kosočtverce“, které původní rytiny negativně ovlivňují. Nebo ve sklepě domu, kde v době ghetta byla pekárna, byla po zdech napsána jména těch, co zde žili. To už je také nenávratně pryč.

Kde všude provázíš? A kde se s tebou mohou lidé setkat?

Dělám komentované prohlídky po Malé pevnosti a po celém bývalém ghettu v Terezíně. Dále pak po historických částech Prahy včetně Židovského muzea a synagog. Největší zájem je o mé celodenní prohlídky v 0světimi, kde nabízím nejčastěji šestihodinovou prohlídku obou částí, tedy i Březinky. Snažím se ukazovat i méně známá místa, spojená s holocaustem a obdobím války, třeba památníky v Pirně-Sonnensteinu, Grossschweidnitzu, Krakově. Dále jezdím do koncentračních táborů Flossenbürg, Dachau, Gross-Rosen nebo Mauthausen. Někdy se školami jezdím i do oblasti Sovích hor, kde se nacházejí unikátní podzemní prostory z doby války, které jsou dnes návštěvníkům poutavě prezentovány zajímavou formou. 

Kde nejraději provázíš a proč?

Asi v Terezíně. Nejsem tam vůbec nikým nucen do toho, o čem mám mluvit a jak dlouhý čas mám na různých místech strávit. Takže se snažím své posluchače přesvědčit, aby se ptali a ptali, a tím pádem dostává každá prohlídka úplně jiné rozměry a svým způsobem i obsah.

Pro jaké věkové generace děláš prohlídky?

Prakticky pro všechny. Vyprávím i malým dětem různé legendy a pověsti o Praze. V Terezíně je výhoda i ta, že můžete malé děti nadchnout obdobním 18. století a vyprávět a vojácích, kanónech a prakticky o pevnosti z 18. století a vhodně i nastínit období holocaustu a proč si nacisté pro toto období vybrali právě Terezín.

Jak práce s dětmi probíhá?

Nabízím pro školy různé komentované i několikadenní prohlídky, zaměřené na holocaust, kdy propojím Prahu a Terezín. Jak pro základní, tak i střední školy. Se školami také jezdím jako průvodce do Osvětimi nebo Gross-Rosenu a Osowky. Dělám i ve školách přednášky na různá témata, jako např. judaismus, historie Terezína, židovské zvyky a tradice a různá témata, na která jsou otázky. Prakticky to vypadá tak, že mě škola osloví, já k nim přijedu na přednášku, a následně společně vyjedeme do terénu.

Jak probíhá tvoje práce se školní skupinou?

Záleží, kolik má škola na prohlídku času. Některé prohlídky jsou na dva dny, některé na dvě hodiny. Hlavním cílem mých prohlídek je nastínit historický kontext, například Terezína. Žádné chrlení jmen a dat. Pochopit problematiku doby s návazností na současný svět a dění kolem nás. S některými třídami se vidím například i čtyřikrát v roce, začnu přednáškou u nich ve škole, poté jim ukážu Terezín, Prahu a případně i Osvětim. V poslední době mají školy různé projekty, které jsou zaměřené např. na literární tvorbu, hudební tvorbu, na různé významné osobnosti, spisovatele nebo na tvorbu dětí z židovského ghetta, takže svůj výklad přizpůsobím samozřejmě jejich potřebám. To pro mě není vůbec žádný problém.

Kde bys chtěl ještě provázet a proč?

Co mám dále v plánu, je německo-polské město Görlitz-Zhořelec, kde byl za války obrovský zajatecký tábor, kterému je tam věnováno velmi zajímavé muzeum. Ve městě se nachází nádherná synagoga a další významné historické objekty tohoto města. Samotné město není od našich hranic daleko, což by mohlo být lákavé právě pro české školy. Ono zase není psychicky možné vyprávět každý den o hrůzách holocaustu, proto někdy rád témata střídám, témata náročná s těmi tématy, u kterých si naopak psychicky odpočinu.

Je něco, co ti na tvé práci vadí?

Ano. Především je to ignorace a nezájem vůči mé práci v Terezíně. Zajímavé je, že jednou, když žádám o vstup do nějakého objektu města, kde byly tisíce lidí ubytovány v době ghetta, to není problém, podruhé to problém je a slyším různé nové důvody, proč to nejde. Takže vlastně nikdy nevím, jestli do objektu budu vpuštěn nebo ne, což je pro mou práci s lidmi organizačně dost náročné a hloupé, a často vypadám pak nezodpovědně jenom já, protože jsem něco slíbil, a najednou je všechno jinak. To je to, co mě štve a vyčerpává. Jsou to ale věci, které nemohu sám nijak ovlivnit, i když jsem se o to už mockrát snažil. To mi věřte… Vadí mi také, jak různé instituce spolu nespolupracují, ignorují se, a to se bohužel promítá i následně do mé práce.

Jak by měla tvoje práce ideálně do budoucna vypadat? Co bys změnil, kdybys to mohl sám ovlivnit?

Kdybych to mohl sám ovlivnit, tak bych chtěl v Terezíně vytvořit moderní vzdělávací centrum, kde by pracovali lidé, kteří by svou práci brali jako poslání a předávali by informace i s citem a vášní a se zapálením pro dané téma.

Co by tomu pomohlo?

Úplně ze všeho nejvíc, kdyby se různé organizace v Terezíně samy nabídly k tomu, aby v jejich budovách došlo k různému společnému bádání, což by následně vedlo k zachycení svědectví z doby holocaustu. Skutečnost je ale bohužel zcela odlišná … Organizace se navzájem ignorují, místo aby spolu začaly spolupracovat.

Máš nějaký nesplněný sen?

Jedna rodina se mě s úsměvem opakovaně po pár let stále ptá, jestli jsem už v Terezíně našel deník jejich předků, kteří byli v terezínském ghettu internováni. Ještě jsem ho nenašel. Dále bych chtěl otevřít vzdělávací centrum, kde by se propojila všechna historická období této významné stavby. Aby to bylo jako v moderních vzdělávacích institucích, kde by bylo v jednom komplexu všechno – ubytování, jídelna, prostory pro školy, pro přednášky, pro volnočasové aktivity, knihovna atd. Stále věřím, že se tento můj tajný velký sen uskuteční a já se toho dožiju.

Co je projekt Půda, vlastně muzeum v muzeu?

Půdní prostor, pod kterým jsem bydlel, jsem nechal nafotit a udělal tam malou výstavu, kde jsou fotografie obytného prostoru, na kterých jsou vidět různé kresby, jména, pocity, holandská báseň o štěnicích a mnoho jiného. Našel jsem syna od ženského jména na zdi, který tam osobně s rodinou dorazil. Jsou tam například dvě malby oběšených lidí na šibenici. Možná autor byl přítomen dvěma veřejným popravám, které proběhly v lednu a únoru 1942. Díky vstřícnosti majitelů tohoto domu tam mohu vodit v rámci prohlídek po ghettu i školy. Jinak je tento prostor veřejnosti nepřístupný.

Jak jsi ty osobně Půdu objevil?

Nejdříve jsem bydlel v Terezíně vedle Parkhotelu, a poté jsem se přestěhoval, už do ghetta, do menšího bytu. A když jsem tam rudlíkem tahal ledničku, pračku atd. a viděl mě majitel toho domu, tak řekl, ať si jdu na půdu zapnout bojler, abych se mohl poté osprchovat aspoň vlažnou vodou. A tak jsem šel na půdu hledat bojler. Ale protože je pověšený nad dveřmi, kde není vidět, šel jsem po schodech dále nahoru, kde jsem otevřel dveře tzv. mansardy. Když jsem vkročil dovnitř, byl jsem v šoku, co vše tam zůstalo zachované. Později majitel tohoto domu celou půdu vyklidil a povolil mi tam udělat výstavu. Až později jsem zjistil, kdo všechno na půdě žil. Žili tu čtyři chlapci a dva přežili. Díky náhodě jsem našel dceru chlapce z půdy. Žije v Kolumbii, její otec zemřel v roce 1989.

Oč šlo při aktuální spolupráci se spolkem Lokace artefaktů?

Spolek mě oslovil, jestli bych jim nemohl pomoci během hledání artefaktů jako průvodce a vysvětlil různé historické události a kontexty z doby židovského ghetta, a abych pomohl navázat spojení mezi spolkem Lokace artefaktů, Památníkem Terezín a městem Terezín.

Co jsi vystudoval?

Mám nedokončené dvě univerzity, sportovní fakultu v Lipsku a germanistiku v Ústí nad Labem. Takže mám maturitu z Obchodní akademie Ekonom v Litoměřicích a různé průvodcovské licence, zaměřené na cestovní ruch a průvodcovskou licenci Pražského židovského muzea v Praze.

Jsi český vlastenec a nakolik nás má podle tebe ovlivňovat naše minulost?

Hrozně těžká otázka. Ze začátku, když jsem studoval v Německu němčinu a hrál tam stolní tenis, tak o nějakém pojmu, jako vlastenectví, nemohla být řeč. Ale postupem času se to otočilo a začal jsem si  význam naší historie uvědomovat. Naše minulost by nás měla udržovat při uvědomování si našich morálních zásad, spojených s minulostí.

Poděkování Ivanu Sochorovi

Příště: Lukáš Koranda

 

Vložil: Marek Dobeš