Poslední tajemství Karla Hynka Máchy. Záhady života
12.05.2024
Foto: Se svolením Universum
Popisek: Dobová podobizna Karla Hynka Máchy na obálce knihy Miroslava Ivanova Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi
Básník poemy, která překypuje romantikou a patří k národním kulturním pokladům, na rozdíl od svého nehynoucího díla zesnul tragicky v rozkvětu mládí. Už tato skutečnost, navíc s proslulostí Máchovy dramatické osobní přitažlivosti a osudového milostného vztahu, vedla k četným spekulacím. Čas leckdy neúprosně přináší nová fakta, luští staré záhady a nastoluje jiné.
Básníkova tělesná podoba zůstávala po léta neznámá. Panovaly dohady i o původu jeho spisů. Některé temnější, například Cikány, přisuzovali i vážení badatelé (třeba Oldřich Králík) příteli a obdivovateli Karlu Sabinovi. Uvažovalo se o drogách, které Mácha konzumoval. Jejich stopy lze odkrýt v popisech Máchova občas příliš výstředního chování nebo v pasážích jeho textů, evokujících psychedelické vize. Co na tom? Vždyť velký Shakespeare je podle archeologických nálezů z jeho stratfordského domu podezřelý z kouření trávy. V Máchových časech se užívání opojných látek včetně oblíbeného laudana ještě nedostalo na černou listinu.
Střípky z třinácté komnaty
Objevily se hypotézy o nemanželských potomcích. Vlastní Máchův synek Ludvíček skonal na psotník (křeče, snad tetanus), aniž dovršil rok života. Padlo jméno jisté Anny Vrbenské, jejíž rodinu údajně Mácha velmi často navštěvoval. V letech 1832-1834 se jí (prý) narodili syn a dcera, které adoptovali dívčini rodiče. Byl tak založen rod, v němž dosud koluje Máchova krev… I kdyby to nebyla pravda, Máchova náchylnost k erotickým radovánkám a slabost pro ženské půvaby podobnou možnost nevylučují.
Odhalení Máchova tajného deníku smetlo mýtus křehkého poety, trpícího přízemností a nevěrou své vyvolené Lori. On sám Lori bez skrupulí zahýbal. Naopak lze pochybovat, že by si společenskými normami a milencovými excesy stresovaná Eleonora Šomková dovolila s kýmkoli flirtovat. Na Máchových téměř pornografických zápiscích nezaráží ani tak dychtivý, nenasytný přístup k sexu (platí pro leckterého mladého muže bez ohledu na historickou epochu) či otevřenost, s níž sděluje své zážitky. Překvapí drsně machistický přístup k Lori, díl bezcitnosti a vypjatý egoismus. Tyto a další nepříliš sympatické rysy prozradí i samotné Máchovo dílo a vzpomínky současníků.
Mystický rozervanec, geniální pěvec Máje, jehož výtisky nutil k hromadné koupi a následnému dalšímu odprodeji svým přátelům a známým, byl nepochybně sociopat. Excentrik, pozér, histrión. Muž literárního, dramatického, výtvarného talentu; potenciální výborný právník; oslňující, charismatický zjev, který se dokázal projevovat naprosto nesnesitelně. Dochovaly se historky o litrech vína, vypitých během cest, o putování mezi českými hrady, ale také pivovary. Mohl by být obviněn z provokací, harašení, obtěžování žen, z rvaček, byť někdy ze spravedlivých důvodů (zmlátil opilého litoměřického kata). Arogantní ješita, panovačný i nelítostný cvok. A přesto ho přátelé milovali.
Stylizoval sebe sama do působivého zjevu, s až fetišistickým zalíbením pro vojenské rekvizity, čapky a knoflíky. Objevoval se v bílém (či bělošedém) rozevlátém plášti s rudou podšívkou, v širáku, a třebaže ho nikdo neviděl vsednout na koně, šněroval Prahu v jezdeckých botách i s ostruhami a bičíkem. K tomu patřil nezvyklý delší střih vlasů a tehdy nemoderní bradka, i když bujný černý vous, který básník promítal do svých literárních sebeprojekcí, byl zřejmě zbožným přáním. Pokud plnovous občas nosil (jeho perokresba, vlastní karikatura, ukazuje hladce oholené líce), jemný porost čelistí měl k reprezentativní hustotě daleko.
Viděl se jinak, než ho vnímali ostatní. Co když Máchův dětský pád ze zvonice kostela svatého Petra na Poříčí nebyl následkem nedomyšlené klukoviny, ale cenou, kterou zaplatil za cílenou, urputnou snahu na sebe upozornit?
Máchův autoportrét
Tvář v zrcadle smrti
Dlouho si badatelé hráli s tajemstvím Máchovy skutečné podoby. Pozici favorita zastávalo chmurné zobrazení sv. Jana Křtitele v hradní kapli Valdštejna. Podle svědectví bratra Michala posloužil Hynek malíři Františku Maškovi jako živá předloha. Michal Mácha se v té souvislosti zmiňuje o extatickém stavu (stavech?) svého bratra, které ho přibližovaly Janu Křtiteli a jeho nadpozemským vytržením, odtud Maškova volba. Že by se Máchovým životem opravdu mihly drogy?
Zmíněný Maškův oltářní obraz se nedochoval. Není ani jisté, zda ještě zdobil valdštejnský svatostánek, když po více než dvaceti letech od básníkovy smrti začali sestavitelé almanachu Máj pátrat po portrétu svého literárního vzoru, aby jej vložili do knihy. Na Valdštejn se vydal jiný malíř, Josef Uman. Svoji kresbu údajně nevytvořil podle oltářního obrazu, nýbrž nástěnné malby, byť rovněž Maškovou rukou zhotovené. Kopíroval věrně nepravé zpodobení. Výsledek příliš neodpovídal vzpomínkám na Karla Hynka, Uman tedy svoji ilustraci upravil podle připomínek Michala Máchy a dalších pamětníků.
Další výtvarníci popustili uzdu fantazii s akcentem na niterný svár, romantično, tragiku, osudovou temnotu či touhu. Zašeptáte Mácha a vybaví se vám snivý, melancholický portrét, který stvořil Jan Zrzavý. Pravděpodobné vzezření Karla Hynka Máchy, byť ne zcela identické po anatomické stránce, leč velmi realistické vzhledem k mentalitě, kterou básník zaživa vyzařoval, ve své výtvarné představě vystihl Mikoláš Aleš. Mácha v jeho podání je sebevědomý, pohledný, inteligentní a psychicky komplikovaný mladý muž z období biedermeieru.
Po exhumaci a evakuaci Máchových ostatků na podzim roku 1938 došlo k jejich vědeckému zkoumání na podnět dr. Karla Engliše, guvernéra Národní banky. Byl pověřen expert na slovo vzatý, profesor Jiří Malý. Mimo jiné konstatoval, že poloha kosterních pozůstatků v rakvi odpovídala informacím, zaznamenaným v dopisu Máchova bratra Michala. Levá ruka mrtvého zaťatá na hrudi, pravá natažená podél těla. V rámci průzkumu byl pořízen přesný sádrový odlitek Máchovy lebky a rentgenové snímky.
Tyto materiály a pečlivá, podrobná zpráva profesora Malého pak byly využity při rekonstrukci, kterou vytvořili mezinárodně uznávaný antropolog, profesor Emanuel Vlček, u nás populární pro zaujetí, s nímž vracel skutečnou tvář aktérům českých dějin, a sochař Milan Knobloch. Díky nim se potkáváme s Karlem Hynkem Máchou.
Ve své době patřil spíše k lidem vyššího vzrůstu, sportovní typ s gracilními rysy podlouhlého obličeje. Snědší pleť, velké tmavě modré oči, tmavokaštanové vlnité vlasy. Vysoké čelo, úzký zahnutý nos, vyčnívající z profilu stejně výbojně jako výrazná brada pod drobnými rty. Špička nosu je mírně zkřivená kvůli dávnému zranění, hrozivý pád z petrské zvonice přežil jen se štěstím. Jizvy, které tehdy utrpěl, zůstávají patrné nad pravým okem a na pravé lícní kosti, třebaže básník, vnímající svůj vzhled hrdě i poněkud ironicky, alespoň sčesával kadeř přes poznamenanou skráň. Porušené nervové spoje poškodily mimiku na pravé tváři a lehce stahovaly pravý koutek úst. I chrup pravé horní čelisti utrpěl nenapravitelnou ztrátu. Neovlivnil chybějící řezák tak trošku básníkovu výslovnost? Na vynikající výmluvnosti, ba ani schopnosti hrát divadlo mu však defekt neubral.
Vady na kráse? Přesto musel být Mácha přitažlivý, okouzlující muž. Svůj handicap se naučil překonávat a využívat. Skvrnky na charakteru? Kolik umělců je mělo a má! Mácha sám napsal, že na nejohavnějším smetišti může vyrůst nejčistší, nejsličnější lilie. Charakter tvůrce a jeho tvorba by měly být posuzovány odděleně. Vždy je to čtenář, který s dílem hovoří a chápe ho po svém…
Máchova údajná podobizna na hradě Valdštejn
Odcházet s podzimem
Zdálo se, že se bouřlivácký poeta začíná usazovat. Našel si (přesněji díky přátelům nalezl) místo koncipienta-amanuense u litoměřického notáře Durase. Těžko říci, jak by to na menším a klidném městě (v porovnání s Prahou) s Karlem Hynkem a jeho divokou duší vypadalo. Nezastřel by proud všedních dní skryté trhliny v Máchově kultu? Nebo by k jeho vzniku nedošlo? Máj, nejzralejší, nejskvělejší Máchovo dílo, působilo zpočátku jako umělecký i finanční propadák. Prvý a nějakou dobu jediný, kdo na lyricko-epickou báseň v překrásné češtině upozornil a kdo ji obhajoval, byl poličský buditel a literát Josef Václav Justin Michl, Drašar známý z románu Terezy Novákové. Zlé hlasy položí dotaz, do jaké míry ozvěna Máchovy tragické smrti přehlušila nevlídné kritiky Máje…
Líčí se scéna, kdy mladý básník, uštvaný odmítnutím svého životního opusu, umírá nemocný a opuštěný uprostřed chladného nájemního pokoje, aby byl nakonec téměř anonymně šoupnut do venkovské rakve. Ani náhodou! Měl své vlastenecké aktivity, svého syna, výhledy do budoucna, za pár dní svatbu s Lori. Neúspěch Máje ho možná trápil, ale nedeprimoval. Pracoval u Durase, chodil na obědy do jeho rodiny, žil společenským životem a jeho bytní, manželé Lorenzovi, se o svého mladého podnájemníka starali, jak se sluší a patří. Oč tedy šlo?
V neděli 23. října roku 1836 Karel Hynek prodléval na vrcholu mystického kopce Radobýl nad Litoměřicemi, odkud je nádherný rozhled na České středohoří, a dokončoval svoji báseň Cesta z Čech. Tou dobou vypukl dole ve městě rozsáhlý požár. Mácha zpozoroval plameny, okamžitě vyrazil k ohni (asi tři kilometry) a začal pomáhat s hašením. Odvaha a rozhodnost se mu nedaly upřít. Zlé ovšem bylo, že nedlouho poté umírá. Co bylo skutečnou příčinou, zůstává nevyluštěno. Od zápalu plic, který si (doslova) uhnal při požárnickém zásahu, přes choleru, pohřbení zaživa ve stavu hlubokého spánku nebo komatu, způsobeném zákeřnou infekční chorobou, otravu, náhodnou, či záměrnou, až po tzv. cholerinu.
Zápal plic by se projevil dříve, než bezmála týden po nešťastném požáru. Průběh Máchova onemocnění postrádá typické rysy cholery, třebaže postihlo zažívací trakt. Místní tuto smrtící nemoc znali od počátku třicátých let, kdy drtivě postihla Evropu, takže lékař by jednoznačně určil diagnózu. V okolí k žádné epidemii ani jiným podobným případům churavění, či dokonce úmrtí nedošlo. Pohřeb zaživa vylučuje fakt, že tělo zachovávalo po stovce let tutéž polohu, s níž bylo podle věrohodných výpovědí uloženo do hrobu. Krom toho od časů Marie Terezie lékaři v rakouském mocnářství úředně a zodpovědně dohlíželi, aby krutou náhodou nedošlo k předčasnému pohřbu.
Lékař doktor Quadrát, který o Máchu pečoval, stanovil diagnózu Brechdurchfall, průjem se zvracením. Mohlo to znamenat i cholerinu, lehčí vyléčitelnou formu cholery, rozhodně ne smrtelnou a z výše uvedených důvodů nepravděpodobnou. Nepostihl Máchu střevní katar s komplikacemi, nebo snad úplavice, zánět střev, salmonelóza? Zkrátka bakteriální alimentární infekce? Básník se léčil bylinkami a vinnou polévkou, kterou mu paní Lorenzová vařila (vnitřní dezinfekce a celkové posílení organismu). Ale po dalších pěti dnech se mu přitížilo, Máchův stav se prudce horšil.
Takhle viděl Máchu jeden z nejvýznamnějších výtvarníků Generace Národního divadla Mikoláš Aleš
Vrahem je…
Byl pátek 4. listopadu 1836. Během soboty Mácha trpěl stále víc, sužovala ho palčivá žízeň, bolest na hrudi, pozbyl hlasu. Navštívil ho kněz a udělil mu poslední pomazání. S nemocným bděla a hlídala ho paní Lorenzová, která byla přímým svědkem Máchových posledních okamžiků. Ještě své bytné udílel pokyny, zda vůbec a za jakých podmínek zpravit jeho rodinu. Pak se pootočil na bok, levou ruku sevřenou v pěst přitiskl k hrudi, pravou natáhl podle těla. V zhruba téže pozici, v níž byl posléze uložen do rakve. Za nějakou chvíli nato už nežil… Vincenc Náhlovský, budoucí bolzanista a profesor bohoslovectví, který patřil k okruhu Máchových známých, zřejmě omylem udával jako hodinu Máchovy smrti 3. hodinu po půlnoci v neděli 6. listopadu.
Podle odborných názorů, z nichž vychází vynikající článek Jana Antonína Magera v Rodopisné revui z roku 2010, je nejpravděpodobnější příčinou básníkova skonu a hlavním podezřelým paratyfus typu B. Inkubační doba odpovídá časové prodlevě mezi Máchovou účastí při požáru a prvními příznaky choroby. Na toxoinfekci, způsobenou mikroorganismy ve vodě nebo potravě, ukazuje skutečnost, že se Mácha během hašení napil z vědra, tou samou vodou z nejasného zdroje si omýval tvář. Kontaminované studny a nádrže představovaly smutnou realitu ještě v první polovině dvacátého století.
Zůstávají drobné otazníky. Proč statného mladého muže ve vynikající fyzické kondici zahubila nemoc, které by přece dokázal odolat? Jinak zdravý organismus z prožité námahy jistě regeneroval. Oslabení po sportovním výkonu s během a hasebným zásahem neodpovídá Máchovu čipernému chování v následujících dnech. Jak to, že se průběh nemoci, který nevypadal nijak kriticky, tak náhle a výrazně zhoršil? Proč zesnulému básníkovi ovinuli růženec kolem zaťaté levice a pravého lokte, jak dokazují svědectví z pohřbu i stopy zoxidovaného kovu na exhumovaných kostech? Nezkřížili mu ruce na prsou, ale ponechali je v pozici, jakou umírající zaujal.
Stalo se tak proto, že velmi brzy došlo k výrazné posmrtné ztuhlosti? Nápadně silná a rychlá ztuhlost se vyskytuje u cholery, o niž však s největší pravděpodobností nešlo. V úvahu nepřipadá ani tzv. rigor praecox, vznikající jako následek předsmrtných těžkých křečí, vždyť Mácha skonal klidně. Kataleptická ztuhlost, která nastává téměř současně se smrtí a zafixuje tělo tak, jak se nacházelo v terminálním okamžiku, provází traumata mozku a míchy. Nikoli však výhradně, hlavní roli hraje centrální nervová soustava. I básníci mají právo na neodhalená tajemství, třeba byla posledními…
Františka Vrbenská
(převzato z časopisu Záhady života)
_20240512.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL