Hurá, bude Ježíšek. Aneb jak jsem nikdy nevyrostl z dětského oblouznění stromečkem. Komentář Štěpána Chába
komentář
07.12.2018
Foto: MěÚ Šluknov
Popisek: U nás na severu je sice poněkud mrtvo, ale krásně. Na obrázku hřbitov v Království, o němž je v komentáři řeč
Mám prý napsat alespoň jeden pozitivní text. Z toho dštění síry by mě časem mohlo bacit, říkají mi. Ale u toho dštění si vždycky, skutečně vždycky, říkám – je potřeba věřit pánu Bohu. Ne v něho, ale jemu. On v tom má své plány. A teprve při takové větě se pouštím do sepisování těch mých pravopisných a stylistických chyb. Věřím, že i to je v plánech pána Boha. A bací-li mě, bací mě v ten pravý čas (a to je i má odpověď, přepadnou-li mě cyklicky se vracející pojišťováci, kteří mi nabízejí různá pojištění a připojištění).
Četl jsem článek na Britských listech. Redakce si dala tu práci a přeložila jeden ekologicky angažovaný text z angličtiny, který měl za cíl jediné – poplivat Vánoce jako svátek konzumu. Nemáme si prý kupovat cetky, které udělají chvilku radosti pod stromečkem a do několika dnů skončí v koši. Ničíme si tím planetu. Stačí prý polibek, pohlazení, říct svým blízkým vtip. No, měl bych pár výhrad. Pokud by tento text nebyl cíleně pozitivní, celý článek Britských listů bych si chutě natřel na chleba. Ale obrátím to na druhou stranu a popíšu opak. Nebudu psát o deprimovaném ekočlověku s nulovou uhlíkovou stopou, jímž autor textu jistě je, ale o skutečné lásce.
Dřevěný koníček od tatínka?
Nepatřím mezi staromilce, kteří ve Vánocích vidí jen ono sdílení lásky. Nebažím po starých dobách, kdy tatíček vydlabal synáčkovi koníčka ze dřeva a ten se pak s koníčkem tulil prakticky až do rakve. Míra cetek pod stromečkem by byla stejná před stovkou let jako nyní, kdyby technologie a ekonomika byly na stejné úrovni. K obdarování zkrátka cetky patří. Nenadával bych v tomto případě na konzum, ale možná na špatný vkus, nebo nezvládnutou ekonomickou prosperitu co se týká osobních financí.
Samotné Vánoce, toť svátek radosti a rodiny. Hlavně té rodiny a radosti v ní. Vánoce tak nejsou oslavou konzumu, ale blízkosti těch nejbližších. Má americká švagrová se při loňských Vánocích pohoršovala nad tím, že s velkou vášní všichni řešíme Vánoce, a, z jejího pohledu, odbýváme narozeniny. Narozeniny v Americe jsou svátkem slova JÁ. A odbývají se vždycky ve velkém stylu. Je to celodenní oslava, o které musí vědět všichni a všude. V naší republice se víc soustředíme na Vánoce. Napadá mě, že to může být tím, že skutečně dáme více na tu sounáležitost při Vánocích. Na to společné. Na sdílení sebe navzájem.
Máme se rádi… nemáme se rádi
Je to takové všeobklopující – mám tě rád / ráda. Jsi součást mého života. Vánoce jsou získávání i darování. Při narozeninách získává jeden, o Vánocích získávají všichni a všichni také darují. Je to společné. Je to ekologie duše celé rodiny a vlastně i společnosti. A ano, samozřejmě, k tomu patří i navázaný kšeft, který z Vánoc udělal trochu ukřičenou záležitost. Obzvláště ve městech. Ovšem to my z vesnice nevidíme. U nás jen přimontovali na sloupy elektrického vedení decentní vánoční motivy a rozsvítili stromeček na návsi. Tím to vlastně hasne. Ještě tak možná bude půlnoční a v období před Vánoci proběhne pár adventních koncertů.
Muži nenávidí Vánoce
Muži nemají Vánoce v lásce. Většinou z jejich strany probíhají snahy o sabotáž. Na Vánoce se rádi uklidí z rodin, zmizí jim z očí a zatvrzele odcházejí opíjet svá těla do hospod. Já Vánoce zbožňuju. Už od dětství se infantilně těším na stromeček, na rybí polévku, dřív jsem se těšil na dárečky, teď miluju, když ti moji haranti dodupou ke stromečku a zahájí křik a hlomoz a škubání papírů a ten řev a ty emoce. Je to takové krásné. Vzájemné. Společné.
Ano, mohl bych rozebrat text pána s nulovou uhlíkovou stopou. V mnohém má jistě pravdu, ale víc než pravda zní z textu jeho vlastní emoční nedozrálost. Nebo hluboké a nepřekonatelné problémy ve vztazích v rodině. Ale nebudu na jeho text útočit, protože nevěřím, že to stojí za to. Jinak řečeno – pán Bůh to má vymyšlené. A já věřím, že dobře.
Vánoční příběh bez Vánoc
Patří k tomu pozitivnímu i obyčejný, ale krásný příběh. Prozradím jeden z toho našeho ghetta. Ve Šluknově žije jeden důchodce. Jakmile se dostal do důchodu (vysněná to doba většiny obyvatelstva), nehodil nohy na stůl a nezačal se vysmívat těm, co ještě musí makat na stát a jeho dluhy. Začal si připravovat budoucí obývák. Tedy hřbitov. Ten byl obehnaný pletivem, jak se to tak za bolševika začalo bez kouska úcty a vkusu dělat. Důchodce začal postupně kolem hřbitova budovat krásnou tradiční kamennou zeď. Už ji má hotovou, vypadá jako ze středověku. Nádherná práce, žádný beton, žádné pletivo. Nic. Sám, několik let, pomalu, postupně, bez dotací a bez pomoci. Jako mraveneček komíhal prostorem, nechával za sebou krásu a likvidoval škaredost. Doufám, že mu město uhradí alespoň pohřeb. Tak, z vděku. Jako uznání jeho dobrovolné práce. Pokud tam někdo vyrazí, je to hřbitov v části obce Království, nejedná se o centrální šluknovský krchov.
Vložil: Štěpán Cháb