Vesnické vztahy non plus ultra. Komentář Štěpána Chába
komentář
24.09.2018
Foto: ČT
Popisek: Ilustrační foto
VIDEO Máme to na té vesnici takové zvláštní. Včera jsem se koukl na film Fando y Lis od Alejandra Jodorowského. Film jsem sledoval s upřímným nadšením. Mám rád filmy, které mluví nepřímo, které se v člověku babrají a ten má pak potřebu na sdělené odpovídat a hledat sám sebe. Takové filmy jsou, přiznávám, divácky nepřitažlivé. Mluví se tam v symbolech, děj je zcela nepodstatný, podstatné jsou obrazy a sdělení za nimi. Líbí se mi takové filmy. Hodinu a půl jsem strávil nedýchaje.
A dokonale chápu, že mnohým lidem jsou takové filmy odporné. Nudné, nezáživné, v lecčems eklhaftní. A nikdy bych si nesedl do hospody s tím, že všichni, kdo neviděli a s nadšením nezkonzumovali film Fando y Lis, jsou kreténi. Protože zkrátka kreténi nejsou. Jen mají jiný pohled na svět. Nepotřebují se babrat v duši, babrat se zbytečně v sobě samých. Uspokojí je dobře udělaná práce a po práci dobře udělaný film, který odvypráví svůj příběh a nechá člověka odpočinout si. Vždyť od toho filmy jsou. Sestra na mou sbírku filmu říká – jo ty úchylnosti, ne díky. A je nádherné, že jsme jiní. Ona ráda břitký humor, historii nebo napětí ve filmu, já rád ve filmu babrání se v dušičce. Ani jedno není výš, ani jedno není níž. Jen to je jinde.
Jinde
A právě to „jinde“ dává světu jeho rozměry, jeho nádheru, jeho úchvatnost. Kdybychom byli všichni stejní, bude tady nuda k uzoufání. Teprve ta různost dává lidské společnosti rozhled a možnosti posouvat se i dál, než jen k příští výplatě nebo složence. Před týdnem jsem nedýchaje sledoval film Antiporno od japonského režiséra Siona Sono. Děsivá jízda po metaforických otázkách co se týká ženských práv a svobody slova. V lecčems fascinující film, který by mi v místní hospodě omlátili o hlavu, protože i přes lákavý název se v něm neřešilo nic sprostého, jen otázky a otázky a rozedírání existence člověka v lidské i nelidské společnosti. To sprosté sloužilo tam jen jako ponížení člověka.
Možná je mi víc na blití z existence, proto se pídím po filmech, které ten škopek plný zvratků potvrdí. Pochybnosti, nedůvěra, někdy až štítivý odpor k samotnému životu, který nejde tou správnou cestou. Já o ní pochybuju. I o cestách těch, kteří se spokojeně dívají na normální filmy. Pochybuju o své cestě, pochybuju o všem, co je přede mě předkládané. Možná strávím život jen v pochybnostech, možná se ale propochybuju k pochopení něčeho, co může sloužit všem okolo. A i to je práce. Mnohdy zbytečná, občas k něčemu ale dovede.
Ostře sledované životy
Pro příklad si vezměme Hrabalovu novelu Ostře sledované vlaky. Miloš Hrma v úvodu říká, že jej vesnice nesnáší, protože on má prý ručičky dozadu a on prý dělat nebude. Ale kniha je o jeho naivním pohledu na svět, o jeho pochybnostech, které se prokousají skrze pokus o sebevraždu. Které končí vyhozením vlaku do povětří a smrtí mladého nádražáka. Končí faktickým pochopením života při jeho odhazování. A právě v Ostře sledovaných vlacích jde vidět ta šílená práce být Milošem Hrmou, někým, jehož temeno neustále probodává trn nenávistných pohledů zpoza záclonek sousedů. Protože Hrma od čtyř ráno nepřehazuje štěrk na stavbě, nechodí domů po šichtě prakticky neschopen pohybu. Nemaká, jak je makání chápané, tedy jako ruce plné mozolů od nekonečné dřiny. Jeho mozoly na duši nejsou vidět. Ale jsou tam. Co s mozoly na ruce, člověk jen kouří druhou rukou. Při mozolech na duši ovšem člověk kouří dvakrát víc.
Soudruh dělník
Upřimně mě krká ta netolerance k životu druhého. To starání se, jestli si soused dost zamakal, aby mohl být platným členem společnosti. Začalo to komunismem, kde místo Boha stanul na piedestalu dělník, náš vzor, naše modla. Hutník, rolník nebo horník. K těm se povinně modlit. To imperialistické dumání nad životem si schovejte na důchod, znělo z éteru. A až bude chodit ta podměrečná důchodová almužna, z které nebude ani na brambory, pak teprve se zamyslet nad životem, nad jeho smyslem. A systém soudruha dělníka pokračuje i do této doby, do doby kapitalismu, kde dělník je zase na piedestalu, protože jsme svobodní... jsme... papírově, ale hlavně o tom příliš nepřemýšlet a svobodu vidět jen v tom, že můžeme změnit práci nebo práci někomu vzít. Nebo na něčí práci sakra dobře vydělat. Další svobodu neřešit. Protože ta nepatří do naší společnosti, kde je vidět a slyšet a kde se vyžaduje jen materiální hodnota. Ale já v tom prostě vidím tragické nepochopení života i celé společnosti.
Lidstvo je soupis všech hodnot a za všechny hodnoty se má stavět. Protože jakmile se začne nadsazovat jedna hodnota, končí to gulagy nebo koncentračními tábory. A možná proto chodím po světě, netvářím se dvakrát nadšeně a pochybuju sakum prásk o všem. Protože v očích mnoha lidí vidím gulagy.
Říkal jsem si – můžu si něco takového dovolit napsat? Mým úkolem je řešit politiku, problémy společnosti, komentovat veřejné dění. Můžu si tedy dovolit větrat výše sepsané téma? A říkám si – sakra ano, protože politika je vlastně jen záměrně neefektivní šaráda, která slouží k odvedení pozornosti od otázek, které bychom měli všichni řešit přednostně – jsme šťastní? Máme se rádi? Budu si vážit sám sebe, až mi bude v důchodu dovolené přemýšlet nad životem a mně přitom dojde, že jsem to celé zazdil permanentním makáním a touhou po co největším množství peněz? Jak se mi bude umírat, až zjistím, že jsem nezvratně a tragicky ublížil druhému člověku? Že jsem někoho podupal jen proto, abych mohl třeba na dražší dovolenou? Nebo se budu užírat tím, jak mně bylo ublíženo? Ubohý závěr existence bude obojí. Nejdřív se snažme pochopit proč lidé žijí tak, jak žijí, a pak teprve začněme házet kameny. A dobrá rada – po otázce „proč“, by často měla zaznít odpověď „proč ne, i to je cesta, která může někam vést“. Protože cesty jsou různé a i cesta, kdy člověk prdí do kýblu s vodou a zjišťuje, jestli z toho nebude hrouda zlata, se musí vyzkoušet. Jinak prostě nezjistíme, že to nefunguje. Jak říkal Jirous: „Neserte se do nás, my se do vás taky nesereme." Tesat do mramoru.
Vložil: Štěpán Cháb