Psychicky labilní Romka zavinila smrt 26 postižených dívek. Co se stalo v krušnohorském Měděnci a kde spočívají kořeny obrovské tragédie?

Foto: Ilustrační foto pohodar.com

Popisek: Při vyšetřování se všechna špína svedla na vychovatelky, tím se ale podle Josefa Klímy hlavně překryly průšvihy jejich nadřízených. Na místě dnes není po tragédii žádná stopa. Jen o kus dál byl v roce 2008 postaven památník šestadvaceti mrtvým chovankám.

Šestadvacet mentálně postižených dívek zaplatilo před třiceti lety životem požár ústavu sociální péče v krušnohorském Měděnci. O případu se téměř nepsalo, chopil se ho jen mladý reportér Josef Klíma. Uvěřil však oficiální verzi výsledků vyšetřování a ublížil tím nevinným lidem, což ho nikdy nepřestane trápit. Co se tedy tenkrát na Měděnci opravdu stalo?

Byla to tragédie, která patří dodnes k nejotřesnějším. Při ničivém požáru, který zachvátil 1. listopadu 1984 Ústav sociální péče na Měděnci, přišlo o život 26 mentálně postižených žen a dívek. Ještě hrůznější je fakt, že ohnivé peklo, v němž zemřely, bylo založeno úmyslně.

Na počátku bylo špatné rozhodnutí

Přesto se o požáru prakticky nepsalo, Rudému právu stačilo na oznámení neštěstí pár stručných vět v rubrice Černá kronika: Příčiny se dále vyšetřují. Ty skutečné však nebyly nikdy oficiálně oznámeny, protože se úřady snažily utajit celou řadu závažných pochybení, které se udály před i během události.

Požár založila Eva Kováčová, dnes René, kterou úřady umístily mezi mentálně postižené díky zcela nesmyslně. Netrpěla stejnými potížemi jako ony, potřebovala spíš intenzivní psychiatrickou pomoc. Doma jí odmalička ubližovali, navíc se necítila dobře v svém vlastním ženském těle, cítla se jako muž. Namísto pomoci se však na Měděnci dočkala jen zákazů, příkazů, nařízení… a především obrovského množství uklidňujících léků. Tikající nálož, skrytá v její duši, se tím jen posouvala stále blíže k nekontrolovatelné explozi.

Čtěte také:

Nejslavnější reportér udělal chybu, za kterou draze zaplatili jiní. Kvůli čemu ho nikdy nepřestanou trápit výčitky svědomí? Tajnosti slavných

Místo vlídného slova jí píchli oblbovák

A pak nastal den, kdy René sám sebe už nedokázal zastavit, bylo 1. listopadu 1984. „Od rána jsem cítil, že na mě něco leze. Tlak. Nervozita. Bál jsem se, ano ano, už se otvírám, přesně takhle to bylo. Jedné Cikánce, která trpěla epileptickými záchvaty, říkám: Mončo, nespi, cítím, že něco udělám, nelíbí se mi, jak tady trpíme. A ona na to: Mám strach, co chceš udělat? Tak říkám, já nevím, prostě jdi dolů a řekni to noční směně. Ale noční směna mi chtěla dát injekci, prosil jsem, injekci ne, jenom s váma potřebuju mluvit, jenom nechci být sama, protože to jsem byl ještě Eva, takže sama. Stejně mi ten plegomazin píchly, dokonce pětidávku...

Vzbudil jsem Moniku, rychle, než začne působit injekce, já to tady podpálím, musíme se zachránit, s takovouhle se nikam nedostaneme a dál budeme trpět, potřebujeme se dostat do jiného ústavu, kde se o nás budou starat. Ale Monika zase usnula, brala silné léky... Než začala injekce působit, tak jsem zapálil sirkama skříně, kde byly noviny...“ popisoval René čin s tragickými následky, jímž se podrobně zabýval na svých stránkách prostějovský neurolog MUDr. Zdeněk Mlčoch.

Stačily sirky a pár hadrů

Žhářka při svém činu nevyužila hořlavinu v kanystru jako později Marika ve filmu Requiem pro panenku, který byl natočen na motivy Klímovy knihy Brutalita. Stačily jí zápalky, papíry a hadry. V soudních spisech se hovoří o tom, že byly skříně plné hadrů, v dřevěné budově ústavu však k založení ohnivého pekla ani nebyly žádné hořlaviny potřeba.

„Skříně začaly rychle hořet, říkám si, kruci, tady blízko leží postižení, to smrdí průserem, takže jsem se na všechno vykašlal a běžel dolů k personálu. Volal jsem o pomoc, že hoří, ale ony mi nechtěly věřit, říkaly, ať jdu do postele, že mi píchnou druhou. Prosil jsem, ať se jde aspoň někdo podívat, jedna mě poslechla, a prej, cože?! Řekl jsem, že jsem to udělal já, že chci, aby se o nás vědělo...“ pokračoval René ve své výpovědi.

Zoufalá žhářka se snažila zachraňovat ostatní

Vzápětí zaúřadovala souhra dalších okolností, které se posléze snažily úřady utajit. Budova ústavu, postavená z vysoce hořlavých materiálů, již měla „pár křížků na krku“. Vše bylo vyschlé, navíc napuštěné nátěry, takže se oheň šířil extrémně vysokou rychlostí. Přivolaní požárníci rozhodně nepřistupovali k požáru laxně, jak by se mohlo zdát při sledování mimořádně úspěšného filmu tehdy začínajícího režiséra Filipa Renče. Pouze prostě neměli čím hasit, například vůbec nenašli hydrant.

Takovou hrůzu René rozhodně nechtěl. „Pomalu začala působit injekce, ale chytl jsem ještě Johanku, to byl úplnej ležák, jenže jsem na schodech zakopl, spadl jsem na ni a ona zůstala mrtvá, asi si zlomila vaz, horor, chlape,“ pokračoval v líčení událostí. „Odtáhli mě ven a položili na deku, protože jsem už spal. Dlouho mě pak ani nemohli vyslýchat, až třetí den jsem se vzpamatoval, teprve potom na mě uvalili vazbu. Nevěděl jsem, že to zajde takhle daleko. Chtěl jsem zachránit ty, kteří ještě měli naději žít.“

Kdo za to může?

Po čase se do Měděnce vypravil reportér Josef Klíma, knihy, kterou o události následně napsal, se chopil v roce 1988 student FAMU Filip Renč a začal připravovat film. Se žhářkou Evou Kováčovou se ani jeden z nich nesetkal. Ani nemohli, seděla ve vězení. „Requiem pro panenku jsem viděl několikrát,“ přiznal René doktoru Mlčochovi, „a byl jsem překvapený, že mě hrála Geislerová. Kdyby tam dali nějakou Cikánku, dobře. Ale tohle mi připadá jako diskriminace.“

Otázkou je, zda filmový příběh až příliš neublížil vychovatelkám, které vylíčil jako bestie. René si to nemyslí. Bestie to prý byly. A nemyslí si to ani Renč. Vychovatelky byly odsouzené, takže o tom nemá smysl pochybovat. Nejkritičtěji o případu přemýšlel Josef Klíma. „Nahlédl jsem do soudních spisů a rýsovalo se to jasně. V Měděnci panovaly kruté poměry a mezi zaostalé holky se dostala zdravá, se kterou si nevěděli rady. Nebyla nevinná, ale k činu ji dohnalo zoufalství,“ konstatoval.

Klímova trpká zkušenost

Reportér Josef Klíma tehdy udělal chybu, z níž se do budoucna poučil, a možná právě proto je ve své profesi tak jedinečný. V případu Měděnce totiž vycházel pouze z jednostranných informací.Nezjistil, co si myslí ony bestie, vychovatelky. K případu se proto po dvaceti letech znovu vrátil a nakonec se vychovatelkám omluvil před televizní kamerou. „Dnes si myslím, že byly vychovatelky v Měděnci opravdu tvrdé, ale to se tenkrát dělalo běžně, je těžké soudit s odstupem,“ prohlásil Josef Klíma. „Horší bylo, že jedna z vychovatelek, kterou jsem naopak považoval za hodnou, měla s Evou pravděpodobně lesbický vztah a mučila ji sliby. Řekla třeba, že si ji vezme domů na Vánoce, ale nakonec to nesplnila. A mučení slibem bývá nejhorší...“

Při vyšetřování se všechna špína svedla na vychovatelky, tím se ale podle Klímy hlavně překryly průšvihy jejich nadřízených. V době požáru nebyl v ústavu nouzový východ ani hasicí přístroje, celou dobu se tam prý evidentně rozkrádalo… a kdovíco ještě. Trosky ústavu byly srovnány se zemí a na místě dnes nenajdeme po tragédii jedinou stopu. Jen o kus dál byl v roce 2008 postaven památník šestadvaceti mrtvým chovankám. Pravda byla zřejmě tak precizně zakamuflována, že ji dodnes neodhalil do detailů ani nejvýznamnější český investigativní novinář Josef Klíma. A to ho nepřestává trápit.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská