Štěpán Cháb: Otče náš, jenž jsi… Komentář

Foto: Se svolením Adama Vojtěcha

Popisek: Adam Vojtěch

Dnes budu trochu osobnější, protože nestačí jen obecné poučky, které vypadají univerzálně, ale neodžitě.

Největší nežit a slabina Babišovy vlády Adam Vojtěch chce do českého legislativního systému zavést možnost pro ženy, žádat o umělé oplodnění bez účasti muže. Adam Vojtěch, progresivista každým coulem, tak chce českou legislativu nabídnout ku znásilnění ideologickým vlnám nové doby.

Marek Dobeš pro KrajskéListy.cz sepsal obhajobu otců. Vypsal jejich nezastupitelnou roli pro vývoj dítěte. Ve svém textu citoval terapeuta Aleše Kalinu. Dovolím si jeho citaci uzmout i pro vlastní potřebu:

„Děti vyrůstající výhradně v ženské péči si do života často nesou chronický hlad po otcovské autoritě a trpí hlubokou vnitřní nejistotou. Chybí jim přirozený protipól mateřské ochranitelské náruče, což mnohdy vede k neschopnosti zdravě se odpoutat a vybudovat si pevnou autonomní identitu. Tyto děti se v dospívání mnohem častěji potýkají s nevysvětlitelnými úzkostmi, pocity méněcennosti a celkovou emoční labilitou. U chlapců se absence mužského prvku projevuje tápáním ve vlastní mužské roli, potížemi s respektováním autorit a nezřídka i sklonem k destruktivnímu chování. … Vymazání otce tak v dítěti vytváří permanentní existenciální prázdnotu, kterou nelze jednoduše zaplnit sebelaskavější mateřskou péčí. Je to celoživotní hendikep, který se v různých podobách promítá do každého dalšího mezilidského vztahu, jejž takový člověk v dospělosti naváže,“ řekl Aleš Kalina a citoval Marek Dobeš. Odkaz na něj je TADY. Koukejte si text Marka Dobeše přečíst, je to zásadní shrnutí všech argumentů pro zachování statutu táty v rodině.

Teď k tomu osobnějšímu. Pokusím se to vzít v krátkosti. Co se také nořit do trapnosti. S mým zesnulým otcem jsem měl a mám velmi nevyrovnaný vztah. Asi v mých sedmi letech nás opustil. Žil o kilometr dál, s ředitelským platem, s poctami získávanými jak v Praze, tak i v zahraničí. My měli často hlad, do dvaceti jsem nezažil boty, do kterých by mi neteklo. Pamatuju si jedny Vánoce, kdy přijela sousedka z Německa (koupili vedle dům). Přijeli na štědrý den, zaskočila nám popřát, my děti seděly u stolu a ona povídá – co je? A my řekli – máme hlad. Vyděsilo ji to a hned jela nakoupit a dovezla nám tašky jídla. Otec měl u sebe už s novou ženou štědrovečerní večeři, za kterou by se nemusel stydět ani ministerský.

V jakémsi trucu jsem se s otcem přestal bavit. Úplně. Někdy od desátého nebo jedenáctého roku. Trvalo to tři roky. Když jsem ho jednou ve vesnici potkal, nepozdravil jsem ho. Dítě v odporu. On ani nezaváhal a pokračoval v chůzi. Nezastavil se, nepromluvil na mě. Vždyť jsem byl dítě. Navíc jeho.

Nastoupil jsem na střední, kde jsem dokonale pohořel. Nelíbilo se mi tam, nenáviděl jsem to tam. Vykopli mě. O rok později jsem si měl podat přihlášku na další školu. Ta předchozí, mnou nenáviděná, byla nedaleko, neměl jsem rozhled a ani odvahu, řekl jsem tedy, že chci znovu tam. Nijak zapáleně. Prostě musím, tak půjdu. Třeba mě u toho zabijte. Řekl jsem to otci na chodbě jeho úřadovny. Koukl na mě, pokrčil rameny a řekl – když chceš. A odešel. Revolucionář i v tom školství, ale vlastního syna pohodil jako hadr na podlahu. Další rok na nenáviděné škole proběhl prakticky stejně. Nenáviděl jsem ji, utíkal z ní, psychicky mě ta systémová tupost ubíjela (to mám po tatíčkovi), byl jsem vyhozen.

Jakýs takýs vztah jsem si s ním pracně vybudoval pouze přes knihy. Někdy od dvanácti let jsem začal hltat všechno, co se mi dostalo do rukou. A později jsem se naučil chodit za otcem pro knížky. Ahoj, nemám co číst, nemáš něco? Dal mi knížku. Kvalitní, vždycky kvalitní. Hltal jsem je. Nikdy se nezeptal jestli se mi líbila. Prostě jen taková podivná povinnost. Všechny jeho děti jsme k němu, mám pocit, dolézaly škemrat o nějaké uznání naší existence. Leč marně. Aspoň v mém případě.

Do dospělosti jsem se pak vypravil zkroucený, nejistý, ustrašený, s pocitem, že muži jsou chátra a ženy téměř bohyně. Velmi nezdravý pohled, s kterým částečně bojuju dosud. A vlastně se snažím ten vztah stále pochopit, vyrovnat se s ním, smířit se s otcem. Protože jaký je vztah mezi synem a otcem, u syna vlastně definuje jaký má v dospělosti vztah ke světu. 

No, jak jinak popsat to, že synovi ta otcovská ruka, pozornost i láska skutečně bolestně chybí a ta prázdnota ho vlastně pronásleduje celý život, ne na něčem odžitém? I proto jsem si z otce vybudoval vnitřně odstrašující příklad a svým dětem tu pozornost dávám neustále. Až mám někdy špatný pocit, že jdu na druhou stranu extrému a dělám z nich mamánky, v tomto případě spíš papánky.

Adam Vojtěch, ta progresivní část Babišovy vlády, ta největší chyba Babišovy vlády, chce do české legislativy vecpat právě tohle. S argumentem, že se to zavádí všude v Evropě. Že se to zavádí všude na Západě? Tam se také zavádí padesát pohlaví a cenzura na internetu. Skutečnost, že některé západní společnosti páchají civilizační a rodinnou sebevraždu v přímém přenosu, není důvodem, abychom z úřední moci dělali z dětí pokusné králíky moderního sociálního inženýrství.

Vložil: Štěpán Cháb