Štěpán Cháb: Monolog unaveného muže. Komentář

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační obrázek

Potkal jsem se se spolužákem. Je OSVČ. Žádné miliardové obraty. Na obživení. Sedli jsme si na pivo a povídali. Na konci mi řekl – sepiš to. Křičel jsem, že jsem si nedělal poznámky. Odpověděl, že nejsem blbec, ať z toho udělám prostě monolog. Řekli jsme si – tak zase někdy. Tady je ten monolog.

Potkali jsme se před berňákem. On vycházel ven, já tiše běžel okolo, aby si mě někdo z okna nevšiml a nenapadlo ho po mně něco chtít. Popadl mě za flígr a povídá – jdeme na jedno, dlouho jsme se neviděli. Tak jsem šel. A protože byl plný dojmů z jednání na úřadě, téma bylo jasné.

„Tak se mi zvedlo pojištění na sociálním. Měsíčně skoro šest tisíc. Do toho tři a půl zdravotní. Dohromady deset, který musím vypláznout, i kdybych měl dětem sebrat hračky a hodit je do frcu. Nájem osm tisíc. Telefony i s internetem tři tisíce měsíčně. Elektrika tři tisíce. Už si připadám trochu uhoněnej.“

Koukal jsem na něj a měl před očima jeho mladší verzi. Takovou nadšenou. S nadějí na velký život. Těšil se. Všichni jsme se těšili.

„Vydělám mezi čtyřiceti a padesáti měsíčně. Víc nedám, vždyť už teď se honím jako blázen a sedím u toho denně i šestnáct hodin. Holt jsem si vybral blbej obor, měl jsem se stát ropným magnátem.“

Vklouzli jsme do nejbližšího lokálu. Pivo za šedesát. Obsluha preventivně nakrknutá. Pohled na unavené štamgasty popíjející své větráky deprimující. Za oknem na chodníku zvracelo poslední třicítky umírající léto.

„Manželka je v pánu. Bouračka. Na krku mám tři děti. A lepim to, jak to jde. Na sociálku pro přídavky a podporu nejdu. Nechci. Přijde mi to naprosto zvrácený. Nevím, asi výchova. Prostě se peru o život za použití vlastních sil. Nenávidím žebrotu. Nenávidím ten pocit, že se jdeš někam s čepicí doprošovat tisícovky na přídavkách a před úplně cizí ženskou se tam musíš naprosto svléknout. Kolik platíš, kolik vyděláváš, všechno dokázat, všechno ukázat. A naproti tobě sedí další deprivovanej člověk, kterej má sotva na vlastní život. Navzájem se mezi sebou ponižovat, protože systém je tak nastavenej. Nebaví mě to, nebaví, nebaví. A tak tam prostě nejdu. Z hrdosti. Já vim, že jsem strašně blbej, měl bych běhat s žebračenkou po úřadech, ale nedává mi to smysl. Prostě nedává. Ale děsně mě to štve. Vždyť já dřu jako šílený, snažím se uživit, nebýt na přítěž, ale už jedu naprosto z posledního. Naprosto. Nedávám to. Čtvrtinu z toho, co vydělám, musím okamžitě přeposlat na tu jejich neefektivní habaďůru neudržitelnou, která se jim za pár let stejně zhroutí.“

Z rozchrchlaného rádia, které pamatuje „krásné“ devadesátky, zněl normalizační popík Michala Davida. Já chci žít nonstop. Pod nánosy Davidova optimismu, který nejde utlouct ani třiceti lety českého reálného kapitalismu, se tísnil místní pesimismus. Spolužák měl pod očima kruhy z nevyspání. Jeho levá noha pod stolem vibrovala jako příklepové kladivo. Na obraz jakéhosi Františka Josefa právě moucha tlačila svůj denní výdej střevního oběživa.

„Před rokem jsem to zkusil s erárem. Na kraji se objevila výzva. Přesně pro můj obor. Mám leta praxi, dobrý reference, dva dny jsem vyplňoval papíry a přihlásil se. Ale funguje to tam na ksicht. Znáš někoho v komisi, jde ti na ruku. Neznáš, ani ti neodpoví. Nesedáváš v nějaké komisi? Dobře se maj vlastně jen ti, co se chytli hned zpočátku eráru.“

A už mával na životem opruzelou obsluhu a křičel, platíme.

„Svět by mohl fungovat úplně jinak. Možnosti tu jsou. A skutečně jsou. Ale místo toho, abychom tvořili pro život, tvoříme pro smrt a umírání. Jako kdybychom život nenáviděli. Svět je v hajzlu, můj milej, úplně v hajzlu. Letím dřít, abych vydělal aspoň na tu chudou polívku, co doma s dětmi pořád žereme. Na víc to není. Svět je v hajzlu. Ale už se mi podlamujou nohy. Nezvládám to. Už je to moc těžký.“

A byl pryč. Ani jsem mu nestačil říct, že to máme vlastně stejně.

Nakoukněte i na mé Opinio. Dnes o jedné archivní herce z EU.

Vložil: Štěpán Cháb