Štěpán Cháb: Zpátky na vesnici. Komentář

Foto: Pixabay

Popisek: Vesnice

Byty 1+ 0,5 nebo byty 1+1,5. Po bytech sahají prý hlavně mladí. A investoři. V 1+1,5 „zpravidla nabízí menší oddělený prostor využitelný pro lůžko, nebo naopak velkorysejší zádveří pro uložení oblečení či kočárku“. Komika dnešní doby. Porodnosti vstříc za pomoci jejího potlačování. A zatím ve Španělsku, zdá se, jim to začíná docházet.

K věci se pro iDnes vyjádřila i zakladatelka realitně-poradenské společnosti BTR Group Zuzana Chudoba. „Je však důležité dodat, že se stále nejedná o plnohodnotný dvoupokojový byt. Oddělená část obvykle nesplňuje prostorové parametry klasické ložnice, a proto vnímáme tyto dispozice spíše jako kompromis mezi 1+kk a 2+kk než jako nový standard bydlení,“ vysvětluje Chudoba. Jméno přiléhavé.

Byt o dispozici 1+ 0,5 nebo 1+1,5 (což je v praxi často jen přepažená garsonka o 28–35 metrech čtverečních) se prodává za 4 až 6 milionů korun. Když developer v letáku napíše, že do „zádveří se vejde kočárek“, je to výsměch úrodným vaječníkům a potentním chámovodům mladé generace. Pokud má rodina žít v 32 metrech a kočárek stavět do chodby tak, že nejdou otevřít vchodové dveře, stát nemůže očekávat nic jiného než demografický kolaps. Lidé neodkládají rodičovství z rozmaru, ale proto, že v krabici od bot se rodina založit nedá.

Politici v televizních debatách pláčou nad vymíráním národa a počítají důchodový deficit, zatímco realitní trh oslavuje kamrlíky, kde když rozložíte sušák na prádlo, musíte na záchod skákat přes postel. Říkat takovému prostoru rodinné startovací bydlení s místem na kočárek vyžaduje zvláštní druh cynismu. Ale „investoři“ hýkají nadšením. Ceny utěšeně rostou.

Ve Španělsku mezitím došlo mladým, že tahle doba není pro ně, ale chudoba je přesně pro ně. A začali znovuobjevovat vesnici. A stěhují se tam. Hledají domy, kupují je, zbavují se tak toho krysího kolečka, které pro ně trh s bydlením přepravuje. Tedy, částečně, protože přesto sahají pro „pomoc“ k bankám.

Jak to v tom Španělsku vypadá? „Bydlení ve Španělsku za poslední rok podle dat banky Bankinter zdražilo o 14,7 procenta. Nájmy pak o 10,9 procenta. Příjmy lidí do 35 let přitom po započtení inflace prakticky nerostly. Člověk, který by chtěl bydlet v nájmu sám, na něj v průměru vydá 98,7 procenta své mzdy,“ píše iDnes. Hm, jako kdyby psal o české realitě.

Otázka za zlatého bludišťáka. Jak dlouho bude trvat, než se trend přesune do České republiky?

Dlouho ne. Jen to vedení mají naši mladí delší. Podle dlouhodobých dat Deloitte Property Index patří totiž Česká republika (a Praha obzvlášť) k nejhorším místům pro pořízení vlastního bydlení v celé Evropě.

Zatímco průměrný Evropan potřebuje na pořízení nového bytu zhruba 6–8 ročních hrubých platů, v České republice je to přes 13 až 14 ročních hrubých mezd (často nejvíce z celé EU). Španělská čísla o 98 % mzdy na nájem mladého člověka tak v Praze nebo Brně nikoho nepřekvapí – tam je to realita už dávno.

Pro inspiraci osobní zkušenost.

Vyhlédli jsme si na vesnici starší opuštěný dům. Našel jsem si přes katastr majitele, poté vykouzlil z prostoru kontakt a začalo jednání.

Ne, nechci to koupit a zadlužit se u banky, kde by mi dluh stoupl o absurdní úroky prakticky na dvojnásobek. Nechci do takové formy otroctví. Majitel byl moudrý člověk. I když ho varovali, že je to podezřelé a podivné, podepsali jsme spolu smlouvu o osobní hypotéce.

To znamená, že jsme se umluvili na částce za dům, stanovili splátkový kalendář a já dalších šest let měsíc co měsíc platil přímo majiteli. Po šesti letech, kdy proběhla poslední splátka, jsme se sešli na katastru a dům oficiálně přešel na nového majitele. Tedy na mě. Kdybych se upsal u banky a nezkusil jednat přímo s majitelem o osobní hypotéce, splácím dům doposud. Bankovní systém je forma otroctví, které když se můžete vyhnout, udělejte to. Jednejte s majitelem, snažte se ho přesvědčit o tom, že není potřeba přikrmovat přežraného bankovního kocoura. A že osobní hypotéka je řešení. (V právním jazyce se tomu říká dohoda o splátkách kupní ceny nebo soukromé financování se zástavním právem, to jen pro pořádek).

A není to žádné objevení Ameriky. Tohle bývala naprosto běžná věc za první republiky a dříve – lidé se dohodli, sepsali smlouvu u notáře se zástavou na nemovitost a nepotřebovali k tomu banku, která si za třicet let na úrocích vezme dalších 100 až 150 % hodnoty nemovitosti navíc. Masivní závislost celé společnosti na komerčních hypotékách, kde člověk upíše třicet let svého života finanční instituci, je fenomén starý sotva několik desetiletí. Návrat k přímé sousedské dohodě může být pro mnohé jedinou cestou, jak nezůstat do padesátky uvězněný v kumbálu o rozměrech 1+1,5.

Pojďte, mladí, objevte kouzlo vesnice. Tady je místa na děti dost a dost.

Vložil: Štěpán Cháb