Štěpán Cháb: Běžný den na pozadí globálního smiřování. Komentář

Foto: Pixabay

Popisek: Obrázek čistě ilustrační

Ve středu skončilo zasedání NATO, mírové aliance, o které se u nás bojovalo půl roku. Bezvýsledně.

K tomu v Evropském parlamentu dali štempl na pětkrát odmítnutý Chat Control, o kterém se, hezky po evropsku, muselo hlasovat do konečného ANO, protože pětkrát vyslovené NE v Evropské unii rozhodně neznamená NE, ale POZDĚJI.

Ale je to všude. Takové to každodenní globální spiknutí proti životu, vesmíru a vůbec.

Místo toho popíšu mou středu. Běžnou, s trochu podivným koncem.

Ráno usedám k práci. Nahazuju články, co jsem nestihl naházet včera (pro svou druhou práci, ne pro Krajské listy.cz). Poslouchám k tomu přenos ze sněmovny. Po dvou hodinách vyskakuju a pílím dělat oběd. Dneska jdeme do experimentu. Kuře na pomeranči. Už když to kuře v pekáči zalévám džusem a podkládám nakrájeným a do čista oloupaným pomerančem, mám pocit, že dnešní oběd nebude nikomu po chuti.

U toho s dvěma nejmladšími řešíme koťata, po kterých oni touží a já se jim setrvale bráním. Řešíme morčata, co kvičí v kleci, protože by ráda na výlet po trávníku. Probíhá výuka školy. Kuře už je v troubě. Od pondělka jedeme Jana Husa a husity a všechno kolem. Doučeno. Děti i s morčaty na pastvě. Usedám se svou paní na schod a dozvídám se, že má halucinace. Pro mě novinka, zatím to byly jen hlasy v hlavě. Před šesti lety diagnostikovaná schizofrenie. Do toho se začnou klackovatět v mém zorném poli starší děti. Jedno z nich se zapojuje s tím, že má také halucinace, vidí červy lezoucí z povrchu. Červy s obličeji. Schizofrenie diagnostikovaná před třemi lety. Genetiku jsme očividně neobelstili. Vypadá vyčerpaně, ptá se mě, co s tím má dělat. A já nevím. Netuším. Použil bych plácačku, ale tím se asi schizofrenie řešit nedá. Nabízím číslo na psychiatrickou pomoc. Jakási linka plná anonymity, důvěry a pomoci. Odmítá.

Kuře na pomeranči začíná vydávat nelibé vůně. Jako když se peče pomeranč, kupodivu. Přemýšlím, co udělám jako alternativu.

Běžím nahodit pár článků. Pročítám zprávy.

Pak spěchám ke kuřeti. Kuřopomerančový vývar mám dle instrukcí přelít do rendlíku a povařit. Činím tak, kuře nechávám dojít. Vývar nevoní. A po ochutnání ani nechutná. Přemýšlím, čím ho dochutit, dochází mi, že něco takového jde dochutit jen vylitím. Vylévám vývar, dávám vařit rýži, krájím na rychlo zeleninu. Všechno to smíchám, dělám rychlé rizoto. Kuře k tomu. Sice chytlo pomerančovou chuť, ale není to k zahození. Doslova.

Běžím nahoru nahodit pár článků. Pročítám zprávy.

Do toho přijde nejmenší s tím, že musíme přidat příkrm včelám. Máme dva úly s čerstvými oddělky. Synáček se hodí do kombinézy, já jdu bez ochrany. Bo není čas. Dýmák připraven, jdeme do toho. Zvedáme víko, krmný rámek prázdný. Doléváme připravený cukernatý utrejch. Kontrolujeme trubčinu. Okoukneme plástve. A víko nahodit. Cestou zpátky to vezmeme přes skleník.

Běžím opravovat strop. Propršela se nám tam díra jako do Titaniku. A když je teď střecha hotová, je na čase začít kultivovat vnitřní prostor. Tady bude pokoj pro jedno z dětí. Při pátém prkně přidělávaném ke stropu na trám mi vyplivla vrtačka. Zkouším ji nabít. Zkouším ji rozhýbat, ale vyplivla na jeden dlouhý furt. Kupovat novou? Všechna práce stojí. Zase výdaj.

Na chodbě leží mrtvolka rejska. Kočky nám je nosí před mnohé dveře jako dárky. Pádím pro lopatku a smetáček. 

Letím napsat komentář o Klempířovi a Strakatém (to již pro KL). Nahodím. Běžím dolů. Mám puzení udělat frankfurtskou polévku. Krájím cibuli, párky, házím do hrnce, instruuju jedno z dětí, ať míchá a nepřipálí a jdu loupat brambory, u toho okem přeměřuju dřevník, na který o víkendu položím krytinu. Protože dřevník bez střechy, to snad ani není dřevník. Do hrnce dávám protlak, sypu papriku a nadrcený česnek, posmažíme, zalévám vývarem, přidávám brambory a nechám klokotat.

Řešíme s jedním potomkem nutnost předplatit jednu z animačních aplikací. Na rok 1600,-. Nejde nám to. Hořekujeme. Drahé je to, všechno. Dokořením polévku, ochutnávám a v oku mi blýskne. Pohlreich hadr, zakvílím do prostoru. Trochu učení do školy. Nalezena počítačová hra o atentátu na Heydricha vyvinutá Univerzitou Karlovou. Kupujeme, je ve slevě za 20,-, no neberte to. Zase kus učení, u kterého nemusím asistovat. Báječné.

Jdu mýt nádobí. Utírám ho. Dávám do kredence.

Je po desáté. Vyčistit zuby, do postele. Jde se číst. Daleká cesta za domovem. Od Richarda Adamse. Jsme ve tří čtvrtinách. Hlavoun zrovna plánuje útěk z Čistcovy totalitní Efrafy. Nádherné. Krmím ty děti ale literaturou. Po přečtení Farmy zvířat rovnou do Efrafy.

Plazím se do pokoje.

Tam sedí má paní. Hovoří o hlasech, o halucinacích, o pánu bohu a tak podobně. Přichází starší syn. Chce vydávat knihu. Sedá si, hovoří, dlouze. Hledáme nějaký smysl. Vypadá vyčerpaně.

Je půl jedné. Usedám k práci. Musím si naházet články, abych mohl zítra fungovat. V jednu mi začne být divně. Do levé ruky mi vystřelí bolest. Do hlavy se nahrne s poznáním horkost. Infarkt. Po půl roce. Naštěstí lehký. Nebo jen náznak. Strnule sedím a nahlížím do putování bolesti, zakresluju si do mapy a určuju místa, kde vytuším, zda se schyluje na sanitku, nebo jen na zatnutí zubů. Do toho srdnatě nahazuju články. To abych měl zítra čas. V půl třetí bolest pomíjí. Planý poplach. Nebo jen varování. Co já vím.

Ulehám do postele. Ve čtyři hodiny se budím s malinkou noční můrou. Srdce bije jako zběsilé. Zase si lehnu a spím.

Čtvrtek ráno.

Otevírám Facebook. Na něm mě o přátelský styk žádá profil se jménem Poslední šance. Celý den to nemůžu vyhnat z hlavy. Poslední šance na co? U toho nahazuju články a běhám a pílím. Ale nevařím. Dnes ne, dnes si udělám trochu volno. Dnes jsem takový polámaný z večerního zatínání zubů. A tak jsem si dnes jen umyl okna v pokoji. Byly zaprasený, že už to dál nešlo. Teď jsou jako velké obrazovky na zdi, skrze které koukám na třepotající se listy osiky. Oči od toho nejdou odtrhnout. Ten strom tam venku kašle na NATO, na unijní šmírování i na naše lidské běsy. Prostě jenom je. A jak mu to sluší.

Napsal jsem e-mail svému kardiologovi s prosbou o kontrolu.

Poslední šance. Mně to z té hlavy nejde. Možná nebudu vařit ani zítra. Poslední šance na co? 

Popsána středa 8. července, vše vychází ze skutečnosti, žádná literální fikce.

Vložil: Štěpán Cháb