Děkuji, děkuji, děkuji. Komentář Štěpána Chába
komentář
09.02.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Jen ilustrační tašky z Pixabaye, ty, co bude brzy sundávat střechař z naší střechy, vyfotím později. Střechař už je domluvený, přijede, jen co se vyčasí.
Zalezlý bezpečně v kanálu, dovolím si na dnešek na chvilinku vylézt se slovem - děkuju.
Od neděle chodím s hlavou v pejru. Na střechu se vybralo.
Kamkoliv se vrtnu, sednu, něco začnu dělat, někam se podívám, zní mi hlavou – střecha bude. Dokonce jsem připálil při vaření bramboračku. A to už je umění, které nezvládne jen tak někdo, připálit polévku, kde je základ voda. Pořádná spousta vody.
A když mi má krásná a moudrá paní něco povídala a na něco se ptala, jen jsem na ni nepřítomně pohlédl a odpověděl jí otázkou – víš, že střecha bude? Ona fakt bude.
Dva mladší ze synů začali křepčit kvapík, protože podmínkou pro to, aby měli svůj pokoj pro sebe, je oprava střechy. Letos se oba dočkají. Budu muset odněkud z hloubi svého já vykutat řemeslníka a uvést pokoje do obyvatelného stavu. Ale toho už se nebojím. Na to se těším jako malý.
Dlouho jsem se vyhlášení sbírky bránil, je to skutečně zneužití pozice. Jsem si toho vědom, vím to, nedělá mi to dobře. Ne každý má mediální dosah, ne každý něco takového může udělat. Já můžu a to by mě mělo zavazovat k tomu, že to prostě neudělám. Na jiné, kteří trpí a potřebují, prosím. Však jsem to i několikrát udělal a vy jste pomohli. Pamatuju onu rodinu z Moravy, které hrozilo vyhození z domu, protože otec od rodiny boural v náklaďáku vinou protijedoucího auta, ale Česká kancelář pojistitelů s ním doslova vydrbala. Dali jste jim rok, rok na uspořádání životů, rok času. Ale ne na sebe.
Jenže člověk míní, pánbu mění. Když se, v mém případě, opratí chopí bezradnost, co dělat? Možná lepší zahodit důstojnost, než nechat dům spadnout. Přes půl roku jsem vymýšlel, jak to udělat, nevymyslel nic, co by fungovalo. K tomu mi měrou vrchovatou pomáhala naše šéfová Anička Vančová. Vymýšlela, radila, hnala mě kupředu, ať si zjistím všechno o dotacích, o možnostech, pomáhala zdola, shora, zleva, zprava, jak jen mohla, poslala i peníze, ze svého, a ne malou částku (ta ale padla do nenasytného chřtánu státu, protože jsem něco dlužil na pojistném). A nakonec, před týdnem řekla – zkus článek. Zkus to. Nebo vám ten barák spadne na hlavu. A až, a když bude hotovo, přijedu konečně na návštěvu a ty mi tam připravíš postel, do které nebude pršet (a své paní postavíš nějaký lesní přístřešek na dobu, kdy tam budu... má paní, poznámka Š. Ch., je nesmělá). A tak jsem ji poslechl.
Na článek se ozval i náš kolega Jan Paul. Malíř, člověk s tolika dimenzemi. A sám nabídl, že by nabídl do veřejné aukce svůj obraz, přičemž výdělek by šel na tu mou popraskaným eternitem rozbitou střechu. Ale to už jsem ho zastavil. Byl konec víkendu a já už věděl, že na střechu je.
A tak přijměte mé hluboké poděkování. Střecha bude. Hlavu z toho mám stále v pejru. Původně jsem myslel, že by se tím mohl vytvořit malý finanční polštářek, který bych pak doplnil malou půjčkou. Ale byl jsem té krvežíznivé půjčky ušetřen. A to díky vám. Děkuju.
S až posvátnou pokorou se klaním vaším směrem. Jsem z toho celý rozmontovaný. Ale krásně. Děkuju. Děkuju. Děkuju. Děkuju vám, děkuju Aničce, děkuju Honzovi, děkuju všem.
Vložil: Štěpán Cháb