Peklo ve Šluknově. Komentář Štěpána Chába

Foto: Wikimedia Commons / Autor: SchiDD – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, curid=40903121

Popisek: Šluknovský zámek, krásně opravený

Měla by to být perla severu, vstupní brána do České republiky. První město Šluknovska u hranic. Při pohledu na něj má ale člověk pocit, že by měl radši uprchnout.

Z města na člověka padá tíseň.

Vstup do pěší zóny vedoucí k centru města.

Vietnamský krámeček, blikající, mávající na kolemjdoucího účtenkami z Temu.

A ejhle, tady byla kavárnička, před ní tam bylo květinářství, teď je tam jen prázdná výloha. Naproti byla vývařovna s levným jídlem. I tam je zavřeno. Hned vedle se prodávala zmrzlina, ale v okénku visí jen pavučiny. Další prázdný obchůdek, zatlučená výloha. Tady byl obchůdek s rukodělnými výrobky. Pryč. Vedle jediný přeživší. Zverimex. Se zvláštním prodavačem, majitelem, který se v obchodě zamyká a nakoupit si můžete jen po vydatném dobývání dovnitř a pod bičem podezřívavého pohledu.

Pak následuje herna. Středobod pěší zóny, kde se můžou utrácet dávky sociální pomoci nebo peníze z melouchaření načerno. Hned naproti, za zábradlím a pár kroků od pěší zóny je další herna. Zevnitř na člověka zabliká nějaká proherní mašinka.

Ale vraťme se na pěší zónu.

Malé potraviny, zavřené,

Výroba klíčů, žaluzie, zavřeno,

Jedno elektro, zavřené, druhé odsunuté.

Knihkupectví spojené s galanterií. Dávno pryč.

Jakési hadérky, zavřeno.

V celé pěší zóně, jediné ve Šluknově, dva živé vchody. No, živé. Jeden s podivným zverimexem. Druhý s hernou, u které město, snad, doufám, čeká, až jí dojde licence a ona bude muset zavřít. Zbytek se utopil v minulosti.

Z druhé strany cestou k náměstí. Další ulička, která kvetla obchodem. Domácí potřeby vzal čas. Elektrospotřebiče zmizely. Opět, zůstaly jen prázdné výlohy. Na samotném centrálním náměstí protnutém hlavní silnicí je pak obchodní dům s oblečením a železářstvím vedený Vietnamci. Následují dvě vietnamské restaurace hned vedle sebe. (My ty Vietnamce nemít, tak si je snad budeme muset dovážet.) Dvě lékárny, trafika a bižu. A potraviny.

Okraje Šluknova pak lemují torza kdysi majestátních továren a výroben. Jen zdi, rozpadající se střechy, vytlučená okna. Jako kdyby ve výčitce, co všechno Šluknov byl, měl, mohl mít, kdyby nepropásl šanci porvat se o budoucnost.

A ne, není všechno špatné. Krásně opravená radnice. Krásně opravený Šluknovský zámek i vedle stojící lesnická škola. A nově opravovaná majestátní budova pivovaru. Ale pro člověka jako kdyby Šluknov přestal fungovat. Jen ze setrvačnosti se nahazují fasády, aby to nevypadalo zase tak špatně.

Někde tady je ale potřeba si položit otázku: kdy se to vlastně zlomilo. Kdy Šluknov přestal být městem a začal být jen prázdně napomádovanou kulisou.

Nebyl to jeden rok. Nebyla to jedna vláda. Nebyl to jeden špatný starosta.

Zlom přišel potichu. Ve chvíli, kdy odešla práce a nevrátila se náhrada. Když zavřely fabriky a nikdo se už nepokusil je nahradit něčím jiným než tichým příslibem, že „trh to vyřeší“. Nevyřešil. Trh se vydal jinam. Do rakovinných center, kde se kupí kapitál. A Šluknov zůstal stát na konci, s prázdnýma rukama.

Pak přišel další moment. Odchod mladých. Ne hromadný, dramatický. Ale vytrvalý. Každý rok pár lidí pryč. Na školu. Za prací. Za životem. A už se nevrátili. Ne proto, že by Šluknov neměli rádi. Ale proto, že jim neměl co nabídnout. Jen skořápka.

Ve chvíli, kdy se přestaly rodit děti, které by jednou otevřely ty obchody místo rodičů, bylo rozhodnuto. Jen to ještě dlouho nebylo vidět.

Pěší zóna neumřela proto, že by byla špatně navržená. Umřela proto, že ztratila smysl. Když lidé přestali chodit „do města“, protože už tam nebylo za čím jít. Když se nákup stal logistickou operací autem jinam. Když se setkávání přesunulo do obýváků, k obrazovkám, nebo nikam.

A pak už to šlo rychle. Zavřený obchod, prázdná výloha, pocit, že se tu nic neděje, další zavřený obchod. Spirála, která se tváří nenápadně, ale je neúprosná.

A dnes?

Dnes už Šluknov nepadá. Dnes už jen stojí. A to je možná horší.

Co by se muselo stát, aby se město znovu nadechlo?

Muselo by se stát něco, co se dnes skoro nikde neděje: někdo by musel vsadit na lidi, ne na fasády.

Musela by přijít práce, která dává smysl místním, ne prezentacím. Ne montovna na tři roky. Ne dotovaný experiment.

Muselo by se stát, že se sem někdo vrátí. Ne turisti na víkend. Ale mladé rodiny. Řemeslníci. Nadšenci. Aby se s lidmi vrátil život i kapitál. Lidi, kteří otevřou krám ne proto, že chtějí zbohatnout, ale proto, že tady chtějí žít.

Muselo by se přestat předstírat, že město zachrání jeden projekt. Nezachrání. Město zachrání deset, dvacet drobných věcí, které dohromady vytvoří pocit, že tu život má směr.

Město není starosta, radnice, opravená fasáda, která se bude vyjímat v reklamních materiálech. Město, živé město, obzvláště maloměsto, je o společném úsilí místních. Definují ho lidé a jejich touha žít v místě, kde je jejich domov.

A hlavně: muselo by se přestat mluvit o Šluknově jako o problému. Protože města, která jsou označena za problém, se dřív nebo později problémem skutečně stanou. A tam si teď Šluknov hoví. Neschopen pohybu. Mělo by se o Šluknovu mluvit jako o naději. Ale ta nikde není.

A co už je nejspíš nevratné?

Nevrátí se ten starý Šluknov. Ten s továrním hukotem, s plnými ulicemi, s jistotou, že „to nějak půjde“.

Neotevřou se všechny ty obchody.

Nezaplní se všechny výlohy.

Některé domy už zůstanou jen skořápkou.

A možná je pryč i něco horšího: víra, že na tom záleží. Ta se ztrácí ne křikem, ale tichem. A to je tady ohlušující.

Šluknov dnes nepůsobí mrtvě. Působí unaveně. Jako člověk, který už dlouho bojuje a teď si jen sedl na lavičku, protože musí popadnout dech. Otázka je, jestli ještě najde důvod vstát.

A to už není otázka pro rozpočet ani dotace.

To je otázka, jestli ještě někdo věří, že město není jen místo, ale jakýsi společný domov. Ale i u téhle otázky už je ve Šluknově nejspíš mrtvo. Už i místní hledí na svůj domov jako na zapomenutý a nechtěný. 

Česká republiko, umírá ti sever. Stává se místem bez naděje. A přitom je to tu tak krásné. Česká republiko, v nedobrém se ti ten nezájem vrátí.

Vložil: Štěpán Cháb