Pro koho ten pokrok vlastně je? Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Vývoj trochu jeskynní

Sociální politika států je zralá na radikální přepracování. Pokud tedy nepraskne bublina technologického vývoje.

Jednou za čas dostanu svého druhu záchvat paniky a začnu řešit, jak své krásné a moudré ženě zajistit přežití v důchodu. Žena v domácnosti, bez příjmů, bez odsloužených let. A je to na každý pád komický záchvat. Nemaje utajených kont na Kajmanských ostrovech, vycházím z reality všední nabídky. V posledním návalu záchvatu, který proběhl asi před týdnem, jsem nerozumně skončil u zkoumání penzijního připojištění. Vedle vět jejich marketérů – začněte nám odevzdávat své výplaty, včera bylo pozdě – jsem nakoukl i do principu takového spoření.

Předáte pojišťovacím gamblerům svou těžce vydělanou skývu, ti ji roztočí v ruletě obchodování na burze a na konci roku vás budou informovat, kolik pro vás vytočili na ruletě. Někdy vytočí zisk, někdy ztrátu. Pánbu dá, pánbu vezme. Jsou pak tři verze takového spoření. Opatrný, běžný a riskantní, kdy u posledního jmenovaného z toho můžete vytřískat hodně, ale vystavujete se riziku, že také o všechno přijdete. Skrze pojišťovacího gamblera, na jehož umu občurat žraločí systém obchodování s akciemi, visí stabilita vaší staroby.

A tak si tak sedím, hledím zachmuřeně z okna na ptáčky, kteří se slétávají na zobání, co jim denně sypeme, a říkám si – to je ale pěkně pitomý systém. Obzvláště brhlíci, zdálo se mi, nad mými úvahami o připojištění vykazovali největší míru pobavení. Nedumej a sypej semínka, vyčetl jsem z jejich výrazu a odklátil se k pytli se slunečnicí.

„Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje ani nežne ani neshromažďuje do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Což vy nejste o mnoho cennější než oni?“ napadlo mě povídání z Bible a vzpomenul, jak jsme v době hladu chodili k rybníku na orobinec a vařili ho a lá brambory. Je hezké se oddat víře v dodavatelské schopnosti nebeské, ale i v té stodole by někdy mohlo být trochu nahamoněno. Rozhodně s ohledem na výpadky nebeského řetězce, který sem tam, asi výchovně, místo pečené husy se zelím dodá bahnivě chutnající orobinec.

A tak si zase sedám a zase zírám na pobavené výrazy brhlíků a říkám si – k čemu nám ten pokrok vůbec je? Teď se všude hemží články o překotném technologickém vývoji, o umělé inteligenci, o robotizaci, která přestává být planým blábolením, ale vyvíjenou realitou. Všude články o tom, jak lidé začnou být, no, zbyteční. Žádné články o vizích (doslova vizích), jak přeměnit fungování lidské společnosti, jak se stává technologický vývoj generátorem pro kolo, v kterém jsme celou historii běhali jako křečci. Z veřejné debaty jako kdyby vyplývalo, že technologický vývoj se děje vlastně na úkor, nikoliv ve prospěch lidstva jako takového.

A první otázka, co mě napadá – jaké asi vede rozhovory Samuel Harris Altman, majitel OpenAI, s nejnovější verzí ChatGPT.

Za jak dlouho, napadá mě, narazili na problém lidí. Co s nimi. Je jich jako malých psů. A žerou. A chtějí. A touží. A žijí. A jsou. A svou existencí ničí, vydýchávají, spotřebovávají. A všechno je to takové neudržitelné, jak praví nové náboženství, které generuje už i zástupy těch, kteří se odmítají rozmnožit, protože planeta jejich genetickou mutaci prý neunese. Jak se domnívají. Co nejnovější verze umělé inteligence navrhuje za řešení, když není v Altmanově kumbálku obehnaná zdí hyperkorektnosti? A mluví se tam i o něžné formě genocidy? Nenapadá mě jiný závěr jejich hovoru. Co na to Altman? Snová už technologický vývoj plán na proceduru odlidnění planety?

Ne, vím, zní to přitaženě za vlasy, ale… je spoustu článků a vizí, jak lidi nahradit, ale pramálo textů o tom, co s nimi pak. Nepřichází odvážné statě o změnách sociální politiky států, plány na dříve nepředstavitelné změny v důchodové politice, o změně samotného konceptu práce. Jako kdybychom čekali, že to s tím vývojem třeba nevyjde, že bublina splaskne, zatímco továrny začínají chrlit náhradu člověka a jeho upachtěných rukou a hlav, tedy základu současné i minulé společnosti. V tomhle světle mi jakékoliv připojištění připadá přinejmenším problematické.

Jak patrno, penzijní připojištění jsem u gamblerů z pojišťoven nevyřídil. Zato mě napadlo, jak se stát mediálním magnátem. Jdu na to. Murdoch zbledne závistí. A když ne, orobinec to jistí, vím, kde roste.

Vložil: Štěpán Cháb