Má to smysl (zatím). Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Soška bezdomovce

Začátek nového troku míním oslavit troškou naděje, i kdyby na chleba nebylo. Tedy alespoň v tomto textu.

V březnu jsme v našem domě ubytovali „bezdomovce“. Mladého kluka, který měl trochu zvláštní rodiče, a tak se o něj starali prarodiče. Ti, když mu bylo dvacet, oba rychle po sobě zemřeli. V zoufalství udělal pár blbostí, spustil se s drogami, alkoholem, bydlel po kamarádech a pak skončil na ulici. My jsme na něj, skrze naše synáčky, narazili ve fázi, kdy spal ve spacáku po lesících, z hladu si přikrádal v obchodech a sem tam, když něco sehnal, pomáhal na zahradách se dřevem. Kluk milý, hodný, vtipný, na první pohled fajn člověk, který se jen dostal do blbé situace a ne a ne se z ní vyhrabat. Jako škrtiči jej obklopily exekuce, nezaplacené pojištění. Bezvýchodnost. Naprostá.

Občas jsme mu dali najíst. Občas u nás přespal. S tím byl utrum, když s sebou dotáhl dalšího mladého pána s podobným osudem. Ale to byla jiná liga. Tomu z očí koukala vražda. I ten u nás jednou přespal, a ráno jsme pak marně hledali bundu jednoho ze synů. Prostě si ji vzal. Za velkého dupání jsem zakázal komukoliv z téhle branže k nám jen páchnout.

Jenže člověk míní, pánbu mění.

Oba souputníci se spacákem se rozkmotřili. A když ten náš bezdomovec jednou přišel úplně zbitý s tím, že ho gang z vedlejší vesnice v lesíku skopal a všechno mu sebral, trvalo jen pár hodin, než jsme se s mou paní umluvili, že jej u nás za přesně daných podmínek necháme bydlet. V jedné neužívané místnosti jsme mu uchystali postel a přišlo vyjednávání.

Podmínky pobytu. Bude mít jídlo, umyje se, vypere si, bude mít kam se vracet, nikdo ho nebude vyhazovat. A to za podmínky, že se bude maximálně snažit zbavit dluhů a dostat se z problémů, které se z ulice ne jen zdají, ale doslova jsou nepřekonatelné. Přikývl. Nadšeně. Rád.

A tak jsme v tom březnu udělali z bezdomovce jistého druhu domovce na zkoušku.

Risk jako Brno. Mohl se tu rozvalit a začít parazitovat a vyvádět alotria.

Nezačal. Naopak. Rekreoval se týden, pak naskočil na melouchy. Následovaly melouchy v Německu. A to zároveň s melouchy v okolí, když Německo selhalo. Dřel jako mezek. Často přišel na večer, ruce táhl po zemi únavou a jen zapadl do postele. Po jednom takovém dni ho přivezli autem před dům. Přes okno slyším obvyklé – čau, tak zase zítra – bouchnutí dveří auta, křupnutí a jadrné výkřiky hrůzy. Při vystupování z auta mu vypadl z kapsy darovaný telefon a on na něj dupl. Telefon už nešel ani zapnout. A protože měl týden předtím narozeniny, nelenil jsem a povídám, vyber si nějaký levnější, objednáme. On hned, děkuju, děkuju, splatím to. Na to jsem pravil, ty se starej o splácení dluhů, telefon dostaneš k narozeninám.

Jídlo si bral jen z počátku, jakmile měl trochu peněz, začal si vařit sám, z vlastních zásob.

Celé to jeho úsilí pak ale nejde na účet nějakých mnou stanovených podmínek. Nic takového. Má holku. Miluje ji. A jí slíbil to samé co mně. Její táta má jakousi stavební firmu. Začal u něj dělat melouchy, učit se profesi. Z téhle strany jde k našemu bezdomovci velká podpora, ta ho, jsem si jistý, drží na nohou. Jsem rád, že jsme se tak pěkně a bez domluvy sešli u záchrany tonoucího.

A teď přijde ten hlavní důvod pro oslavy. V pondělí se ozvalo zaklepání na mé dveře. Přišel, chtěl půjčit sedm stovek (poprvé), protože musí do Rumburka na policii dořešit hříchy minulosti (když mu zemřeli prarodiče, ze zoufalství v jakémsi pominutí smyslů se ožral a skákal po střechách zaparkovaných aut, to mu vysloužilo část jeho dluhů a vlastně ho to hodilo do několikaletých problémů se vším ostatním). A reportoval. Všechny vydělané peníze cpal do dluhů. Dnes, tedy v pondělí, zaplatil poslední exekuce, splatil dluhy na pojistném, zbývá mu už jen vyrovnání za své pominutí smyslů. A protože už nemá exekuce a nedluží na pojistném, od prvního ledna nastupuje pod smlouvou na pevné místo s platem i tím zatrachtilým pojištěním.

Měl jsem radost, děsnou radost, nacpal mu sedm stovek a vyslal ho na vlak. Jeď, člověče, jeď. Už brzo budeš díky sobě samotnému svobodný.

A tím bych začal nový rok. Nadějí.

A dáme si i morální poučení na závěr, když je ten Nový rok. Pomáhejme si. Vždycky, když to dává smysl, když to jde. Mám teď velkou, velkou naději, že risk jako Brno se vyplatil. Nebyl to sebestředný risk někde na gamblerské burze s penzijním připojištěním, s gamblerskými kryptoměnami, nebyl to chamtivý risk. Byl to risk v tom smyslu, zda svět ještě dává smysl. Dává. Nějak to tak skrze našeho bezdomovce vnímám a jsem mu za to sakra vděčný. My léčíme trochu jeho, on tím léčí nás. Protože právě skrze něho vidím, že není na světě jen sobecká marnost nad marnost. A to je fajn poznatek, s kterým se mi do roku 2026 bude vstupovat mnohem snadněji.

Vložil: Štěpán Cháb