Z čeho pramení nedůvěra v systém. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Zubařské řemeslo

V tomto textu budu trochu osobní. Přesto se skrze můj pohled pokusím poukázat na jisté selhání zdravotního systému v České republice.

Vrátím se ke zločinnému stavu v české stomatologii. Nejdřív několik málo poznámek na futra problému.

Obvolal jsem po vypadnutí plomby ordinace zubařů v široširém okolí, hádal se s prezidentem České stomatologické komory Romanem Šmuclerem i se svou pojišťovnou. Zubaře se mi nalézt nepodařilo. V telefonu všichni tvrdili, že mají plno a přijímat ani výhledově nebudou.

Když se mi poštěstilo a přes přímluvu se k jednomu zubaři přece jen dostal, byla to zajímavá zkušenost. Zpočátku se choval uctivě, stejně jako jeho sestřička. Když jsem se ovšem začal (velmi zdvořile a v předklonu) příliš zajímat o to, co všechno dělá na pojišťovnu, uctivost se ztratila. Nehledal pacienta, ale zákazníka. A když mi oznámil sumu za celkovou opravu mé huby i se spoluúčastí pojišťovny, odpověděl jsem, že na to nenašetřím, ani kdybych měl děti umučit hladem. Při mém odchodu z ordinace ani neodpověděl na pozdrav.

A pak jsem rezignoval. Zcela. Rezignoval a doufal, že huba nebude bolet.

Stomatologie je, z mého pohledu, postavená na zákaznických službách, které jsou velmi drahé, nikoliv na Hippokratově přísaze. Natolik drahé, že na jejich službu si musí člověk vzít půjčku, nebo umořit děti hladem. Přičemž najít si zubaře si žádá velkou fůru doprošování, škemrání, ne-li rovnou uplácení. Není to pro každého. Já jsem introvertně založený, mně když řeknou do sluchátka, že mají plno, už nezavolám, už k ordinaci nejdu ve své podstatě s ponižujícím prosíkem. Neumím to, není mi to vlastní. A systém, který nutí k tomu, aby se člověk plazil a škemral, je prostě rozbitý, nefunkční.

Nedostatek zubařů, permanentní odmítání, když se člověk opováží zavolat o trochu té asistence s vypadlou plombou, služby pro člověka s rodinou, se strachem z půjček a normálními příjmy finančně nedosažitelné.

V noci ze čtvrtka na pátek jsem si užil svou oblíbenou kratochvíli. V jednu ráno jsem si lehnul k zaslouženému spánku. Jen jsem si lehnul, dopadl na mě infarkt. Takový zajímavý, se čtyřnásobnou rychlostí tepu a bolestí tam, kde infarkt obvykle bolí. Nějak jsem ho profuněl a v půl páté usnul.

A druhý den mě popadl takový fantas. Je možné, že za to můžou zuby? Sestra se mi o tom kdysi zmiňovala, ale jen tak mezi řečí a s nabídkou ochotného zubaře, který si jen za vstupní prohlídku účtuje osm tisíc (jakýsi lepší, esoterní, u vrtání zubů profukuje čakry a na sichr domluví člověku místo hned po pravici Krista). Zapomněl jsem na to. Ale poinfarktový fantas mě hnal dál.

„Parodontální onemocnění je spojeno s vyšším rizikem ischemické choroby srdeční, infarktu,“ dočetl jsem se v odborném tisku. „Chronická zánětlivá reakce v ústech může ovlivnit cévy a srdeční zdraví skrze prozánětlivé cytokiny,“ dočetl jsem se v dalším. „Chronická parodontitida je asociována s kardiovaskulárním onemocněním,“ doklepla mi to Wikipedie. Otevřený zánětlivý zub není příčinou, jak jsem se dočetl, ale jakýmsi spolupachatelem.

Uvědomil jsem si při pročítání, že se vlastně v českém zdravotnickém systému cítím jako v pasti. U mých četných infarktů se české zdravotnictví chová příkladně. Nemůžu jinak než chválit odbornost, profesionálnost a rychlost. Skvělé. A u stomatologie? Doslova zločinná privatizace, která svou podstatou vylučuje část společnosti z potřebné péče a tím ji činí nedostupnou.

No, teď, když vím, že mě moje huba potenciálně zabíjí, udělám si po novém roce další kolečko škemrání v ordinacích, vyslechnu si další stovky důvodů, proč to nejde. A když jeden přece jenom zabere, uvítá mě ve své ordinaci, trefí mě ze sumy, kterou na mě vybalí. Ale já to dám, zkrátka umořím děti hladem (to je, prosím, nadsázka, nikoho mořit nebudu, sebe umořím).

Takový systém ve mně vzbuzuje až nepřekonatelnou nedůvěru v systém České republiky.

Vložil: Štěpán Cháb